thepeabody

Sigourney Weaver v nejoblíbenější roli. A nejlepší. Škoda, že se ten rok musela utkat s Jodie Foster.

Vývoj tohoto filmu mi mírně připomíná můj oblíbený "princip seminární práce": Začátek je propracovaný do puntíku, Ryan Gosling, jeho mimika a párátko dohromady působí jak mají a ať už je drsný nebo zbabělý, člověk chce být jako on. Bravurní jízdy kamery, hra se světlem (odrazy pouličních lamp na předním skle především) a tarantinovský střih mě dostaly do kolen. Pak se ale jakoby Refnovi nechtělo pokračovat a od půlky Drive odbyl, po první polovině filmu, kdy se situace zamotávala a zamotávala se najednou hlavnímu hrdninovi všechno daří, s jedním padouchem udělá rychlý proces a po tom, co čelil kupě zabijáků se dostane k dalšímu jenom tak, a ještě se projede. Jak zpracování, tak hlavně soundtrack tak geniálního formátu by si zasloužil promyšlenější scénář, ono umělecké zpracování a Goslingovy oči nejsou všechno. Ale abych se vrátil ke srovnání se svou seminárkou: taková lepší dvojka.

„Nobody move a muscle.“ – asi tak bych zhodnotil třetí sequel mé nejoblíbenější filmové série vůbec. Ne, není to Spielberg. Ano, je to vtipné, svěží, má to spád a hlavně si to na pana mistra nehraje, nesnaží se vtírat mezi rádoby umělecké kousky a snaží se zabavit. Téa Leoni vříská vcelku důvěryhodně a Sam Neill nemusí vypustit z úst ani slovo, aby vypadal, že se pro dinosaury prostě narodil. Hlavního cíle Johnston dosáhl bez sebemenších problémů a film se s odstupem času i po několikátém zhlédnutí okoukává pomaleji než předchozí díl. Jurský Park 3 zkrátka není vůbec žádná ostuda a dovedu si představit jak hltám další pokračování, i kdyby nic nového nepřineslo.

Do The Vow se mi dlouho nechtělo a na jednu stranu jsem věděl proč, Tatum u mě není herec, nemůžu si pomoct, i když je to jedna z jeho zatím nejlepších rolí a po Dear John jsem v něj věřil, teď mu zase nevěřím ani slovo a ani mrknutí, což je velká škoda, McAdams byla totiž dobrá a film udržela na koukatelné úrovni. Obsazení Neilla mě nesmírně potěšilo a co musím také pochválit jsou kulisy, ne každý tuctový romantický film si s nimi tak vyhraje a když jsem se nechtěl dívat na Tatuma, stačilo se dívat kolem a byl jsem spokojen. Těsně nad průměrem film drží taky originalita námětu a ne-až-tak nasládlý nádech, kterého jsem se zbytečně obával. Nejsem nadšený, ale rozhodně nejsem zklamaný.

Už jsem si představoval, jak Favreau točí The Avengers, měl velký potenciál a kdyby se posnažil, mohl ho i proměnit. Iron Man byla trefa do černého, konečně hrdina, který si na hrdinu nehraje a nechová se zrovna podle morálních zásad. Na dvojku jsem se těšil moc a to se mi vymstilo. Ze Starka-ne/zdravého egoisty se stal Stark-naprosté hovád, šašek a blbec. Není divu, že Downey chtěl změnit režiséra a není divu, že ho Paramount pustilo. Favreau by totiž z Iron Mana udělal už naprosto dětinský, odfláknutý a moc popový blivajz. O nedomyšleném až hloupoučkém scénáři a o Rockwellovi, který se tu vyblboval jako dítě po tom, co mě v tom samém roku naprosto uchvátil v díle Conviction ani nemluvě. Při životě všechno udržel (s pomocí krásné Johansson) hlavně Rourke, kterému už ani nevěřím, že umí vypadat normálně a na stará kolena se mi zamlouvá mnohem víc než dřív. Snad se Disneymu podaří Iron Mana vzkřísit.

Není mnoho filmů, která vás i po skoro 18 letech dokáží zabavit, dohnat k slzám, zamyslet se nad sebou samým a motivovat. U mě to dokáže pouze Lví král. Možná jde o nostalgii z dětství, a možná za to taky může oscarová hudba, neuvěřitelně krásné vykreslení barev a vůbec džungle i zvířat a v neposlední řadě jeden z nejoriginálnějších a nejromantičtějších příběhů vůbec. Žádný animovaný film nedokáže podat smutek, strach a napětí a hned zase vtip, pozitivitu a radost stejně tak přesvědčivě a působit na diváka intenzivněji než leckteří herci a žádný jiný režísér, ani samotní Minkoff a Allers snad už nikdy nepřekonají scénu, kdy Simba běží pouští za doprovodu skladby „This Land“ Hanse Zimmera, dovoluji si směle říct, že právě Lví král mu udělal pořádné jméno. Lion King prostě zůstane navždy nepřekonán.

Člověk jde na Promethea, aby dostal odpovědi a dočká se jen dalších otázek. Samozřejmě, Scottovi nikdo nemůže odepřít úžasnou režii, zvuk, efekty a vůbec všechno, co u něj můžeme považovat za tutovku, jenomže já si do kina nešel pro tohle. Špatná zpráva pro fanoušky Aliena a vůbec pro každého, kdo se nemůže dočkat vysvětlení: Tenhle snímek vám hlavu zamotá ještě jednou tolik a jediné, co si budete po odchodu z kinosálu přát je vidět Director's Cut s nadějí, že jde jen o chybu střihačů. Prometheus jako samostatný akční film čerpající z osvědčeného prostřední se špetkou hororu zaboduje, Prometheus jako plnohodnotný prequel bohužel nenadchne. Pokud se chcete vyhnout deziluzi, zůstaňte u nadupaného traileru, nic lepšího Scott totiž v kině nepředvede. Jen díky posledním pár minutám, otevřenému konci a překvapivě úžasné Noomi Rapace jsem domů neodešel zklamaný a nezbývá mi než doufat, že se po druhém zhlédnutí moje nespokojenost zmírní. Radikálně.