Maq

Předloha je (v rámci žánru) do té míry skvělá, že bych si přál vidět moderní verzi tohohle dramatu. Fakt je, že přestřelky, mordy, a vůbec akční scény tenkrát dělat neuměli. A filmový herecký projev taky od těch časů urazil pěkný kus cesty. Navzdory tomu jsem viděl solidní a zajímavé drama. --- Hodnocení je těžké. Přirovnal bych to k našim hokejistům, kteří tenkrát slavně vyhráli mistrovství světa. Bezpochyby to byla velká událost a ti kluci byli pašáci, jenže, marná sláva, dneska by s nimi zametl kdejaký dorostenecký tým. Nuže, přikloním se protentokrát k hodnocení vzhledem k době vzniku.

Málokdy se u filmu tak nasměju. Předloha musí být fantastické čtení, ale i z hlediska čistě filmových hodnot je tenhle film mistrovským dílem.

Mám rád detektivky. V knižní podobě je to oddechový žánr, ale dobrých filmových detektivek je na můj vkus strašně málo. --- A tahle je prostě skvělá. Policajti dělají chyby - pro mě je to plus. Nejsou geniální a tlačí je čas, to je přece reálnější než filmoví supermani, kteří nikdy nic nepřehlédnou. A není to velkoměsto se stovkou detektivů jenom v oddělení vražd. --- Pátou hvězdu přidávám za poslední půlvteřinu filmu.

Někteří komentátoři tady píší, že pointu prohlédli s předstihem. Já ne. Tušil jsem, že nějaké rozuzlení přijít musí, ale nenadál jsem se něčeho tak drtivého. Jako rána palicí. Nechalo mě to tak opravdově zdrceným, jako málokterý příběh.

Co těm lidem chybí, je kultura. A tím zdaleka nemyslím jen poslouchání idiotské muziky. Kultura (nebo civilizace, oba termíny v tomto smyslu se dost překrývají) začíná v rodině: trvalý heterosexuální svazek, plánované rodičovství, pravidelný příjem, cílevědomý postupný růst blahobytu, výchova potomstva v tomto schématu. Tohle ti negři neznají. Děti jsou ne-li nevítaným, tedy určitě vedlejším produktem jisté příjemné činnosti. Není žádný plán, co s nimi. Tak prostě rostou do svých rodičů. --- Esenci problému shrnuje jeden z černých povalečů: "Dvacet let sedím a čumím na ten prázdnej barák, a musí přijít Korejec, aby v něm udělal obchod." Pro černochy. Jediný další podnik má Ital. Negři jen čumí a utrácejí podpory. --- A nenávidí. "Fight the Power." Myšlenka skrznaskrz marxistická. Za MalcolmaX dosadíme Lenina, za M.L.Kinga Láďu Špidlu a jsme doma: Moje neschopnost cokoli smysluplného se svým životem počít není problémem mým, nýbrž je zaviněna "jimi" - kapitalisty nebo bělochy, podle místní situace. Oni jsou povinni to řešit, a my je o tom přesvědčíme (M.L.King), nebo je přinutíme (MalcolmX). --- Jak jsem napsal zkraje, civilizace začíná v rodině. Platí i tvrzení obrácené: s rodinou končí i civilizace. Žijeme v době, kdy je rodina pod soustředěnou palbou relativizace; divošské recepty nezávazného párování jsou naopak adorovány. I umírnění liberálové odmítají myšlenku, že účelem rodiny je především plodit a vychovávat děti. A tedy neproduktivní homosexuální vztahy jsou nejen tolerovány (s čímž souhlasím), ale stavěny na roveň s heterosexuálním manželstvím (což je zlý omyl). Rodina je v defenzívě. Učitelé si naříkají, že dnešní děti jsou rok od roku horší hovada. Ono už to trvá docela dlouho, takže to pozorování doplním: i rodiče jsou stále horší hovada. A nakonec i ti učitelé, koneckonců rovněž potomci svých rodičů. --- Podívejte se na tento film a dáte mi za pravdu: Zde chybí trvalá párová rodina. Od toho se odvíjí všechno ostatní.

Nekonečně niternější než Frearsova verze. Francouzská aristokracie 18. století byla rozhodně dekadentní, bez budoucnosti, ve svých limitech ovšem představovala evoluční vrchol. Formanův geniální klíč spočívá v tom, že se na jedné straně přizpůsobil manýristickému stylu oné společnosti, přitom se ovšem vyslovuje k hodnotám všelidským, na místě, čase a prostředí nezávislým. Srovnejme jen závěr obou adaptací: Ve Frearsově verzi je markýza de Merteuil konfrontována se společenským odsouzením. Jak polopatistické, a řekněme rovnou, mentálně ubohé! Naopak Bening pod Formanovým vedením zcela beze slov, jen výrazem tváře, vyslovuje mnohem důsažnější pravdu, totiž že msta zhrzené ženy, jakkoli úspěšná, je bezvýchodná, neukojitelná, je to hydra nenasytně požírající především ženu samotnou. --- Formanova adaptace vůbec není "poněkud odlehčená", jak píše distributor. Je naopak úplná a náročná směrem k divákovi. Odměnou za pozornost je pak nikdy nekončící požitek z pronikání do hlubin, jemných nuancí a nebezpečí "nebezpečných známostí".

Pohádka o Popelce není žádný škvár, i když nám připadá samozřejmá. Tahle její modernizovaná a komediální mutace je dokonalá. Stala se už taky jaksi samozřejmou. Snad proto se tolik komentátorů cvičí v jejím zatracování. Neúcta k archetypům je kůůl, že ano? Jenže když odmítneme archetypy, co zbude? Vlastní názor? Co je tak "vlastního" na něčem, co má každý?

Velmi nezvyklé, báječně provedené, velmi silné.

Televizní seriály jsou něco, co už dobrých třicet let neznám, takže s Rickym Gervaisem se moc často potkat nemůžu. Vlastně jen dvakrát - skrze Cemetery Junction a tento film - a oběma díly si mě naprosto získal. --- Tohle je velmi vtipná a dobře promyšlená hříčka o roli lži v životě. Gervais nesledoval linii zcela důsledně, a naopak nadhodil několik postranních námětů (zaujala mě hlavně paralela s Mojžíšem). Tenhle druh nedůslednosti mi ale vůbec nevadí; je to jako rozhovor s někým velmi chytrým, kde leccos zůstalo sice nedopovězeno, ale tím více dobrých otázek zůstává na cestu domů i dlouho poté. Nejspíš to je prostě takový Gervaisův způsob vyjadřování a myšlení, a proto také mu vyhovují seriály: co nadhodí v pátek, možná dopoví v pondělí. A nebo taky ne, a napadne ho mezitím něco jiného, stejně zajímavého. --- V tom podstatném zůstal autor ovšem zcela jasný a důsledný: lež je v mezilidských vztazích mnohdy přípustný, ba blahodárný instrument, ale v základních otázkách života, tedy lásky, člověk musí zůstat naprosto a neoblomně věrný pravdě - jinak se s láskou mine. Velká myšlenka a velmi mile sdělená. Znamenité! ---

Základem síly tohoto filmu je prvotřídní literární předloha Richarda Yatese a báječný scénář. A ovšem Sam Mendes, který takové scénáře dokáže najít a skvěle realizovat. --- Dost pochybuji, zda je správné toto dílo vnímat jako sociálně-kritické. Leckdo tak činí, ale sám Yates, pokud vím, takový výklad nikdy nepodpořil. Já osobně jsem přesvědčen, že příběh není nijak vázán na Ameriku padesátých let, mohl se stát kdykoli a kdekoli; každá doba a místo má své konvence a vytrhnout se z nich představuje riziko. --- Každá doba a místo však také má své partnerské krize. Existuje úsloví, které říká, že v den svatby žena doufá, že se muž změní, zatímco muž doufá, že žena zůstane už navždy taková, jaká je. Je na tom hodně pravdy, stejně jako na pesimistickém dodatku, že tato očekávání se nikdy nesplní - muž se nezmění a žena vystřízliví z iluzí. V tomto smyslu vnímám Revolutionary Road jako příběh ženy, která deziluzi nedokázala zvládnout, a její partner jí v tom nedokázal pomoct. --- To je ovšem kardinální otázka: jaké východisko má žena, kterou role matky a manželky neuspokojuje, a současně trpce seznává, že mimo domácnost „díru do světa neudělá“. April chce změnu, svoje sobectví a chřadnoucí lásku sama před sebou utajuje vizí programu, ve které to má být její muž, který „se změní“. Ukáže se ale, že její partner žádnou takovou změnu nechce a nepotřebuje; spokojí se s plynulým profesním růstem a příjemnou měšťanskou domácností a žádá po ženě - zřejmě racionálněji, leč rovněž sobecky - aby takový model akceptovala. --- Co však s takovou ženou? V dnešní době s bezproblémovou antikoncepcí by zřejmě děti, a snad ani manžela, neměla. Nalezla by spokojenost jako svobodná, druhořadá herečka, anebo, řekněme, úřednice? Jsem skeptický, ale věrohodně to posoudit nemohu. Naopak v tradičním prostředí by konvence a nekonečná řada těhotenství potlačily její ambice hned v zárodku. Nejspíš taky žádné velké štěstí. --- Yates nechal April umřít, čímž se organickému rozvinutí problému vyhnul, a navíc získal čtenářsky (divácky) vděčné završení příběhu. Realistův pohár hořkosti nedopil, nýbrž vylil. Nic ve zlém, udělal to i Tolstoj. ---