back up

Ani půvab stárnoucí Fanny Ardant nezachrání plytkost filmu. Naprosto nevěrohodné, opuštění rodiny (!) a trápení mladého, pohledného doktora kvůli nemocné stařeně....Jo, je to takové francouzské, chápu myšlenku, láska nemá logiku a hranice, jenže divák chce víc než pár hloupých dialogů.  Možná se leckterá stará panna u filmu ráda zasní a zavzpomíná, ale i červená knihovna musí mít nějaký přesah, ne?

Romantické, přesládlé, vleklé, fakt nee.

Tři ženy, tři různá místa, tři různá časová období. Zdánlivě obyčejné dny v životě tří žen, starosti o večírek, nakupování květin, příprava jídla...Pod povrchem jejich každodennosti se však skrývá drama. Tři pokusy o sebevraždu a dva z nich úspěšné. Virginia Woolfová bojuje s psaním knihy, touhou vrátit se do Londýna a s vlastními démony. Laura Brownová jako hospodyňka a matka prožívá svůj příběh nenaplněného bytí. A Clarissa Vaughnová? Clarissa se snaží pochopit svou lásku k Richardovi a vinu jeho matky, která ho opustila. Rychlé střídání příběhů drží pohromadě hudba Filipa Glasse a také Virginia Woolfová a její Mrs. Dalloway. Film o ženském světě, ženské identitě. Laura opustila manžela a své dvě děti, ale nelituje, protože jak říká v závěru filmu, měla jen dvě možnosti: spáchat sebevraždu nebo zvolit život. A vybrala si život.

Clint Eastwood jako nerudný starý dědek, který nenávidí své okolí a potažmo celý svět. Nakonec ho polidští jeho asijští sousedi a především klučina, který mu málem ukradl auto. Ačkoli šablona příběhu je jednoduchá a předvídatelná, frajerství hlavního hrdiny mě dostalo. Ano, správně řekl katolický kněz: „Nevěděl jsem nic o životě a smrti, dokud jsem nepotkal Walta Kowalského."

Konečně Jim Carrey v roli, kde nepředvádí své tradiční debilní grimasy. Útržky vzpomínek na milostný vztah, založený, jak jinak, než na ničem. Dvě bytosti naprosto rozdílné, vzájemně připoutané nesdělitelným, křehkým poutem. A snaha zbavit se bolesti z rozchodu vymazáním paměti. Snímek občas nepřehledný pro sled šotů.....

Filmová adaptace románu od Jonathana Safrana Foera. Mladý Američan jede na Ukrajinu, aby odhalil tajemství svého dědečka a našel dívku Augustinu podle fotografie, kterou mu dala jeho babička před smrtí. Podivínský mladík s obsedantní zálibou vše sbírat a archívovat, se na Ukrajině setká se svým druhým já - Alexem, jehož světáctví a buranství má dodat filmu patřičnou dávku humoru. Jonathan a ukrajinská cestovka (Alex, jeho dědeček a pes) putují po Ukrajině (ve skutečnosti české krajině) a hledají vesnici Tračimbrod, kde se pravděpodobně událo něco klíčového pro rozuzlení Jonathanova příběhu. Ale jak se ukáže, životní příběh jeho předka je svázaný také s příběhem Alexova dědečka. Nakonec je vše „naprosto osvětleno" a příběh druhé světové války o masakru židovských obyvatel vesnice zasahuje do životů a sebepoznání všech zúčastněných. Hledání identity, antisemitismus a vyrovnávání se s minulostí, transformace v myšlení....téma nejen pro hlavního hrdinu. V průběhu celého filmu je cítit ten přepis literatury, tohle není film, ale román. Občas snové momenty - žena uprostřed slunečnicového pole, vlající prádlo, sbírka veškeré pozůstalosti z Tračimbrodu podobná sbírce Jonathanově....a také velmi nepravděpodobný přerod ukrajinské rodiny, která přijímá své židovské dědictví.

Problémový chlapeček a jeho starší verze (pěstnounský a pěkně morousovský strýček) na útěku před zákonem, putují Novým Zélandem. Kouzlo příběhu dotváří krása novozélandské divočiny, jejíž řád nakonec vychová z rebelujícího fracka muže. Dva věkově i jinak rozdílní muži, přátelství, první láska a nakonec i happy end. Oddechovka, těžko zařaditelná, quirky a road movie, humor i romantika.

Mockumentary o novodobých upírech. Kdo se bojí krve, ať raději nekouká. I když odpor ke krvi je i můj případ, několik bravurních scén mě přesto dostalo. Upír, který si pozve na návštěvu dívku a zatímco ona netuší a žvatlá o tom, jak by se chtěla podívat do Evropy atd, on už jí pod nohy podkládá noviny a chystá si ručníky v předtuše krvavého masakru. Když je po všem, tak se zbrocený krví nad její zhroucenou postavou bezelstně a téměř omluvně usměje do kamery a řekne: " Anyway, she had a good time". Nebo co se stane, když potká v nočním městě partička upírů partičku vlkodlaků....to je prostě boží! A také hooodně ďábelské.

Kam se hrabe Anima Mundi na Koyaanisqatsi! Phil Glass samozřejmě nezklame, ale pochmurné poselství prvního filmu, kde zrychlené a zpomalené sekvence sledujeme s napětím, je pryč. Zatímco v Koyaanisqatsi a Powaqqatsi rytmus hudby posiluje účinek, v Anima Mundi už jen posloucháme hudbu a koukáme na zvířátka (nebo na světýlka z tekoucí lávy). Je lepší si pustit Phila Glasse jen tak, například Songs from Liquid Days a pořádně si je osolit.

Nejlepší filmový přepis slavného románu I. A. Gončarova. Oblomov se jako typický „лишний человек" válí v posteli ve dne i v noci, pokřikuje na sluhu Zachara a sní o možném i nemožném, aniž by pro cokoliv hnul prstem. Jeho alter ego - Štolc se ho snaží vytrhnout z pasívního životního stylu a vlít do něj kapku optimismu a disciplíny, což je práce naprosto marná a výsledek jen krátkodobý. Oblomov promarní svou šanci v lásce k Olze a postupně promarní i zbytek života. Oleg Tabakov v roli Oblomova je geniální a ať už je to jeho hereckým výkonem nebo záměrem režiséra, sympatie diváků jsou na straně lenocha a pochybovače, „zbytečného člověka", spíše než na straně činorodého a autoritativního Štolce. Po prvním i druhém shlédnutí s odstupem 20 let zaslouží plný počet bodů.