lamps

Ani se nedivím tomu senzačnímu hodnocení na Rotten Tomatoes. Ten film si zdánlivě jede podle šablony lehčích dramat o dospívání, ale skoro nikdy není neoriginální nebo nudný. Víc ho docení určitě ženy, ale vnitřní zápasy protagonistky jsou univerzální a vůbec nevadí, že dilema ohledně náboženství (mamka křesťanka x taťka žid) vyznívá hlavně symbolicky. Je to ostatně o tom, jak neposkvrněnou dětskou mysl ovlivňují venkovní podněty, jež ji zbytečně zatěžkávají přemýšlením nad něčím, co beztak nejde ovlivnit. Třeba menstruace. Co se má stát, k tomu dřív nebo později dojde. Dřív nebo později najdeme i ty kamarády, kteří za to stojí. A nakonec třeba i lásku, bez ohledu na vyznání či postoje rodičů. Možná je to až příliš feelgood a bez větších dějových zádrhelů, ale v tom je tentokrát asi kouzlo. A samozřejmě v Rachel, která zase hraje fantasticky. Jenže tentokrát asi hlavně proto, že hraje sama sebe. 80 %

Přehlížený klenot z dob karibské krize. Exploatační režisér Woolsey uvádí v Key West poblíž vojenské základny film Mant! o člověku, jenž zmutoval smícháním mravenčí a lidské DNA. Dnešní optikou, kdy debata o jaderném zbrojení a zastrašování narůstá, se Matiné jeví jako ideální relaxační protipól k vážnému Oppenheimerovi. O závažných věcech pojednává s lehkostí nenáročného odpoledního představení v kině, kde publikum vášnivě reaguje na ty nejpokleslejší, a přitom nejvíc ryzí filmové podněty. Kinosál se zde stává popkulturním chrámem, který se z bezpečného útočiště před nástrahami reality mění v její ultimátní prožitek. Kvůli nezvladatelným vychytávkám Goodmanova režiséra (pocta Williamu Castleovi či Rogeru Cormanovi) a paranoii jednoho ze zaměstnanců, přesvědčeného o zažehnutí jaderné války, vzniká zábavný chaos připomínající katastrofické filmy. Ty evokuje i  Woolseyho „4D“ projekce odkazující k systému Sensurround, který Universal vyvíjel v 70. letech a jenž rozvibroval sedačky u blockbusterů jako Zemětřesení (1974) nebo Bitva o Midway (1976)… Matiné perfektně reflektuje dobu, již pro změnu utvářel strašák studené války. Ta už v průběhu padesátých let zakořenila v popkultuře a v podstatě zažehla subžánr sci-fi hororů, jejichž zápletky se odvozovaly od možných dopadů radiace a vojenských experimentů. Woolsey přetváří hrozbu jaderného úderu, která prostupuje i každodenní školní docházku v podobě náhlých evakuačních cvičení, do ryzích cinefilních zážitků. Stejně jako Joe Dante, jehož možná nejlepší film docení hlavně milovníci kinematografie, jimž neuniknou ani sofistikovanější a skryté pocty. 85 %

Nakonec nevadí, že samotní žraloci dlouho hrají druhé housle. Obrovští megové beztak svou kořist jen ve velkém polykají a tvůrci se většinou nepokoušejí vzbudit bázeň z jejich smrtonosných nástupů. Moc by jim v tom nepomohlo ani poněkud umělé CGI. Tohle je v jádru osmdesátkový akčňák říznutý buddy komedií, do něhož se přimíchali megalodoni. A když se v závěru všichni sejdou v ostrovním letovisku, kde hrdinové nahání monstra ve vodě, na souši i ve vzduchu a do toho zlí lidé střílejí po hrdinech, je to zábava. Finální akce trvá dost dlouho, má spád a dobře obsazeným a celkem slušně napsaným protagonistům sežrání nepřejeme. Meg 2 hrdě tasí očekávanou stupiditu, ale rovněž působivé (byť místy nepřehledné) podmořské lokace a inscenace, kde Wheatley zdatně opisuje od Camerona, a nálož akce, která má hlavně bavit. Příběh samozřejmě kdekomu přijde jen pitomý a nejde říct, že nebude mít pravdu. Přece však jde o výplach, k němuž můžete pociťovat sympatie docela beze studu.

Symbolika ďábelské návykové látky a generační satira občas upouští nahromaděné napětí, ale skloubení hororové a rodinné linie vyústí v silný žánrový zážitek. Film si nezaslouží nahlížet jako čistokrevný horor, nýbrž jako komplexní psychologické drama, v němž do sebe všechny motivy hladce zapadnou a jehož jednotlivé scény působí navzdory duchařskému podhoubí neotřele a originálně. Není to revize, ale místy tak alespoň vypadá. A to osobně cením. 75 %

Příjemná alternativa Spielbergových Fabelmanů. Tentokrát víc o rasismu, ale rovněž o vnitřním boji aspirujícího umělce v nepřejícím prostředí. Nejste-li obeznámení s tvorbou Jamese Graye, jenž i velké výpravné příběhy vždy uměl podat psychologicky a způsobem odporujícím hollywoodskému mainstreamu, Armageddon Time vás možná ničím extra neosloví. Jde o film, jehož sdělení se může jevit jako plytké, pokud publikum tradiční motivy o rodinné konsolidaci a síle přátelství nedokáže plně asociovat s dobovým rámcem a osobností autora. Pokud jste však viděli alespoň dekádu starého Imigranta, jehož Gray zasadil do 20. let k uprchlické vstupní bráně Ellis Island, snímek na vás zapůsobí jako naturalistické a nevyhnutelné pokračování. V doprovodu hudebních dobových hitů a proslovů Hopkinse, jenž na menším prostoru rozehrává důležitou morální autoritu, nahlédneme nejen do duše Jamese Graye, nýbrž celých Spojených států na úsvitu reaganovských 80. let. Není to pohled nejveselejší, ale filmařsky mu většinou není co vytknout. 80 %

Koncept má samozřejmě fatální logické díry a trochu ztrácí efekt, pokud znáte jednu čarodějnickou epizodu Simpsonových… Ale sakra, já byl nervózní a každý přesně načasovaný zvrat jsem si hrozně užíval. Na Pavučině je nakonec nejvíc nešťastné, že v závěru bezpečně zúročí načrtnuté motivy a primárně zůstává mainstreamovým hororem, ačkoli mířila k vyššímu a ojedinělému vysvědčení. Jenže práce s těmito motivy v čele s odvážným rozhodnutím démonizovat na pohled milující příměstskou rodinu je natolik jistá, že žánroví fandové by měli vzít kina útokem. Ač nedosahuje jeho kvalit a nechce se jim přibližovat, loňského Barbara Pavučina připomene opakovaně. Neobejde se bez lehce nadpřirozených motivů a ve finále následuje obvyklou hororovou šablonu. Jenže provedením je většinou vítaně realistická a má vtahující příběh i proto, že obvyklé hororové šablony umně převléká. 80 %

Napodruhé, kdy jsem neměl infarktové stavy a dokázal se ještě lépe soustředit na konstrukci příběhu, jeho paralelních vícečasových linií i jednotlivých scén, to povýšilo na asi nejsilnější a nejdůležitější Nolanův film. Je to vlastně film o záměně, předávání a hlavně zamítání moci a prestiže ve světě, za jehož racionální a pragmatickou oponu vidí málokdo. Je úžasné, že těch pár rozhovorů s NÍM vygeneruje tak fascinující napětí a další v podstatě mysteriózní narativ o tom, co by mělo být důležité v mezích souboje vědy a morálky, ale co je zastíněné malicherným politickým aparátem charakterizovaným třeba oddělováním (chcete-li štěpením) geniálních a potenciálně vlastizrádných lidí a především pomstychtivou ješitností. Film o tom, co mohou udělat lidé s jejich děsivým chápáním vesmíru a světového řádu, nikoli co může napáchat bomba. To přece všichni víme, i když jako Oppenheimer třeba jen podprahově a s pár předběžnými teoretickými otazníky. 100 %

Barbie je film, který si vlastně budu pamatovat nadosmrti, i kdybych ho už podruhé neviděl. K prasknutí nacpaný letňák v ČB mi vygeneroval unikátní filmový zážitek hodný kultovního díla, jehož scénář sice jakoby místy generovala umělá inteligence, feminismus je v něm pro prváky a plastické postavy jsou hlavně prostředkem sdělení, nikoli emocí (což tvůrci přitom vnucují)… Ale koncept si vás získá absolutním příklonem k popkulturní perspektivě, zatímco jednotlivé myšlenky mají až překvapivě oduševnělý základ. I já jsem se v tom Kenovi nakonec našel, i když mi tam chyběly i plešaté modely hraček. 75 %

Je v tom strašně věcí, co mi minimálně při první projekci vadily a nedovolily mi ponořit se do příběhu tak, jak by si asi zasloužil. Hlavně vizuál je oproti všem předchůdcům zkrátka umělý a dost jsem trpěl u úvodního flashbacku. Omládlý Ford bil do očí, a byť akce na vlaku je sama o sobě vynalézavá a intenzivní a dobře reflektuje válečnou špionáž aka Kam orli nelétají, charakter Indyho v ní dostává na frak. Tenhle dřív obyčejný brýlatý profesor, co se mezi náckovskou přesilou často zmateně potácel a plány mu nevycházely, jelikož je vymýšlel za pochodu, přece nikdy nebyl heroickým nezranitelným hrdinou. Důchodcovská linka je naštěstí lepší, snaží se o variabilnější dobrodružství a dynamickou změnu lokací, přičemž po vzoru čtyřky neopomíjí rozvíjet osobnost a osobní život protagonisty. Chybí tomu Spielbergova kreativní inscenace, již Mangold jen občas vykrádá a většinou se k ní ani nepřiblíží, ale příběh je naštěstí dost přímočarý a motivačně sevřený. Zvraty se dopředu předesílají (bacha na loutkové divadlo) a tvůrci se snaží udržet děj v pohybu, i když vyžaduje komorní promluvy. Výtky navíc opět ignorují fakt, že neexistuje něco jako recept nebo optimální podoba filmu o Indiana Jonesovi - jsou tu formální dominanty, kterých se teda Mangold drží křečovitě, a potom jen volné pole působnosti pro žánrové a hypertextuání blbnutí. A toho tady dostaneme dostatek, od Tintina, podmořských verneovek a fascinace objevováním vesmírného časoprostoru v šedesátkách až po ‘ehm spoiler’ sandálové velkofilmy téže doby. Zčásti mě ten film štval, ale nechávám si dost prostoru k tomu, abych ho měl jednou taky hodně rád..

Hladoví po úspěchu kombinují hektičnost špičkové gastronomie s myšlenkami o tom, co jídlo vlastně symbolizuje. Navzdory řemeslné poctivosti a zajímavým postavám se film topí v jednotvárném schématu a vyvíjí se neuspokojivým směrem, přičemž charakterové drama kypří uměle vykalkulovanými zvraty a přísadami.