Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Animovaný

Poslední recenze (2 369)

plakát

Duna: Část druhá (2024) 

Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený,  což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát.  Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici.

plakát

The Legend of Boggy Creek (1972) 

Náramně jsem se bavil. Není pochyb o tom, že Boggy Creek je pro hororový subžánr vydávající se za realitu vlivný film. Moc pěkně zachycuje fascinaci člověkem nepolíbenou přírodou, která se rozkládá přímo před naším prahem a jejíž znepokojivá melancholie přímo vnucuje představu, že tam číhá cosi nepřirozeného a děsivého. Po zhlédnutí nakonec máte pocit, že jestli by měl někde nějaký Sasquatch fakt žít, tak rozhodně v těchhle arkansaských bažinách, které Pierce nasnímal skoro poeticky. Zvlášť úvod spoléhající na zvukovou stránku je super a publikum naladí na to, aby rozebíralo obraz a v jednotlivých zákrutech pátralo po stínu, který tam nepatří. Není to found footage, ale docu dramatizace opatřená exploatačními manýry své doby, které bohužel oslabují napětí. Pár záběrů teleobjektivem na chlupatou bytost má parádní atmosféru, ale čím víc se ten maník v masce na scéně potácí a zahajuje home invasion, tím víc to jde do kopru. I tak je to ale osobitá nezávislárna z období, kdy horor pojímal svou nejatraktivnější formu. A s tím souvisí i to, že občas se u toho i hlasitě zařehtáte – pozdrav „kočce, která umřela šokem“ a také „třináctiletému chlapci, jenž vyrůstal jako zálesák a lovec a nikdy nezmešká příležitost skolit si jelena.“ Potažmo Bigfoota, jste-li z městečka Fouke, které chci odteď jednoznačně navštívit. 70 %

plakát

Zóna zájmu (2023) 

Z plakátu, řídkého propagačního materiálu a dostupných ohlasů o formálních dominantách by jeden řekl, že ho Zóna zájmu už nemůže tolik překvapit. Od prvních sekund jsem byl fascinovanej tím, jak moc to není pravda. Už bílé titulky hlásající název na černém pozadí, které se dobré dvě minuty rozplývají stejně, jako se lidská těla spalují v popel, jsou brutálně silné. A skvěle předjímají ty na papíře jednoduché dominanty kolem kontrastujícího prostoru a povýšení zvukové stránky na vlastní dějovou linii, která v nás až symbolicky probouzí tu nejhorší představivost. Jednoduché kompozice a kamerové švenky snímají jemnou interakci mezi těmito dvěma prostředími/liniemi, kdy krásně nastrojená zahrada vertikálně přetéká v ponuré záblesky pekla, z něhož stoupá dým, ozvěny střelby a mučivých výkřiků. Glazer tuhle hranu obrušuje až surreálnými okamžiky, jež minimálně ve dvou scénách imitují hororovou inscenaci (náhlé probliknutí spalovny v pozhasínané chodbě a maminčin noční pokoj v záři ohně z lidských těl). Nikdy ale nejde o vytržení z naprosto realistického kontextu (až na dvě výjimky, o tom trochu níže). Už pečlivě načančaná zahrada, jíž se Hossova manželka tak zaujatě chlubí, svědčí prostě o precizní organizovanosti těch lidí, kterou aplikují i na nepředstavitelně rozsáhlou genocidu. Paradoxně tady, v chladných kancelářích a u telefonního aparátu, na nás nejvíc dolehne, jak olbřímí akcí byl holocaust na pouhou organizaci a kam až sahá jeho strašidelnost – nejen objemem smrti, ale též odtažitým pracovním přístupem těch na správné (sorry, špatné) straně pušky. Snad v žádném filmu jsem dosud nezaznamenal tak moc realistické chování postav; od témat ženských rozhovorů, s ledovým klidem protkaných zdánlivými triviálnostmi, jež z pohledu zde zamlčované historie působí tak děsivě („ty závěsy se mi moc líbily; do těch šatů prostě zhubne“), až po neposedné harašení synka. Ty zrůdy se chovají tak normálně, až jste v napětí, jestli a kdy se konečně projeví. Otočí hlavu směrem za výstřelem nebo to nějak verbálně okomentují. Doufáte, že minimálně Hedwiga prostě potlačila zbytky empatie a schovává se za fasádu nutnou ke spokojenosti v honosném obydlí. Jenže ne, žádná fasáda tam není, koukáme na vysvlečené, naprosto přirozené a odporné figury. Zóna zájmu mě nepřestala překvapovat a fascinovat (z pro mě zkrátka nesetřesitelného interpretačního hlediska) už jen tím, jak dokázala tuhle hrůznou fádnost stupňovat natolik... přirozeně. Jde to proti běžnému diváckému komfortu třeba i v tom, jak místy falešně předznamenává nějaké dění (postava vejde do místnosti v záběru zdůrazňujícím telefon v popředí, ale aparát nakonec nesehraje žádnou roli). Momentálně i tak prostě nedokážu racionálně přijmout člověka, který nechá odpad s tím, že se nudil. Vždyť je to významově snad nejhutnější a nejdůležitější film o holocaustu, který dělá dokonalý protipól k Schindlerovu seznamu – ten nám brutálně působivě vnutil správné morální východisko (to jediné možné a nezpochybnitelné). Zóna zájmu připomíná absolutně chladnokrevné opomenutí zla, z čehož je nám až nevolno (kdo si stěžuje na absenci emočního napojení na postavy.. tak já nevím, trošku víc nad tím přemýšlejte, tak moc nepochopit to snad nejde), přičemž si vypomáhá dvěma skvostnými symbolickými sekvencemi. Snová se dovolává přehlíženého a zamlčovaného hrdinství, které bylo pro jeho aktéry noční můrou, ta závěrečná hovoří o ani ne o nezbytném oprašování tragické události, jako spíš o děsivém výsledku a udržovaném odkazu precizně organizované „práce“ – a je to skoro čtverácky formou takového Jacquese Tatito... jenže v obráceném a kompletně hororovém významu. Možná se toho tentokrát zastávám moc útočně, ale to proto, že tenhle film si podle mě prostě zaslouží porozumění jako málokterý. Zatím tak na 95 %, zbytek si nechám napříště.

Poslední hodnocení (3 863)

May (2002)

12.04.2024

Nezlomní (2024)

11.04.2024

Gisaengsu: Deo Geurei (2024) (seriál)

08.04.2024

Gisaengsu: Deo Geurei - Episode 6 (2024) (epizoda) (E06)

08.04.2024

Gisaengsu: Deo Geurei - Episode 5 (2024) (epizoda) (E05)

07.04.2024

Gisaengsu: Deo Geurei - Episode 4 (2024) (epizoda) (E04)

07.04.2024

Gisaengsu: Deo Geurei - Episode 3 (2024) (epizoda) (E03)

07.04.2024

Gisaengsu: Deo Geurei - Episode 2 (2024) (epizoda) (E02)

07.04.2024

Gisaengsu: Deo Geurei - Episode 1 (2024) (epizoda) (E01)

07.04.2024

Reklama

Poslední deníček (129)