Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (2 268)

plakát

Godzilla vs. Kong (2021) 

Mohutná trailerová kampaň filmu od počátků naznačovala, že za hašteřením Godzilly a King Konga bude ještě něco víc, a proto jsem většinu upoutávek raději ignoroval a spoléhal se na moment překvapení. Každý z předcházející trojice snímků byl formálně odlišný, a byť silně preferuji temnou a náznakovou Edwardsovu Godzillu, dosavadní vývoj MonsterVersa mi přišel minimálně zajímavý a zábavný. Godzilla vs. Kong pak potvrzuje tento trend a skýtá opět jiný zážitek, jehož kvality však v mých očích nedostávají enormním očekáváním. Wingard kašle na atmosféru a servíruje třeskutou popkornovku, kde se události i zeměpisné polohy střídají s neúměrnou rychlostí a kde žádná z tuctu postav nedostává dost prostoru k vyniknutí. Film evidentně rozvíjí koncepci Krále monster a lidstvo, dříve bezmocné a bázlivě skrčené před výstupy titánů, definitivně rozvíjí v zásadního hybatele událostí, jenž přímo řídí pohyb a konání monster. Je skoro až skličující vidět dominantního Konga, kterak je půlku filmu odevzdaně vláčen v řetězech, přičemž k tomu občas hrají uvolněné songy z minulého století. Většinou se ale zběsile střihá mezi několika liniemi, z nichž jedna připomíná infiltrační pohádku ze Stranger Things a další Cestu do středu Země, a do toho duní muzika, která přehlušuje značnou část dialogů. Efekty jsou jistě skvělé a Wingard při bojových sekvencích překvapuje hravými úhly kamery, tudíž samotná akce bez problémů zabaví a především druhá polovina vytváří nějaký rytmus. Osobně jsem však čekal temnější a soudržnější výsledek a neubráním se hořkému zklamání. 60%

plakát

Billie Eilish: The World's a Little Blurry (2021) 

Jako člověk, jehož hudební vášeň se zasekla na úrovni Tarantina v 60. letech, Billie neposlouchám a poslouchat zřejmě ani nezačnu, byť mi její styl překvapivě nevadí a rozhodně ho považuji za originální a osobní. To ostatně potvrzuje i dokument, který chce být osobní až na dřeň a nabízí spoustu záběrů přímo z 'kuchyně', kde se peklo i jedno z nejoceňovanějších hudebních alb posledních let. Moc kvalitní dokumentaristická práce to vpravdě není - motivy se spíše plácají na sebe bez zjevné chronologické nebo tematické provázanosti a svou délku si jen hutnost materiálu vždy neobhájí. Ale určitě to má něco do sebe, protože něco do sebe má i ta holka. Trpí možná standardními neduhy poslední dívčí generace, neboť vyrůstala zamilovaná do Justina Biebera a jako prvního kluka si našla debila, jenž byl na pěst už z jedné fotomontáže, ale její osobnost je dozajista fenoménem, který ještě neřekl poslední slovo. A dokument ji vysvléká dostatečně na to, aby byli její největší fandové nadšení a neutrální čumilové jako já prohlédli ten závistivý opar 'mimozemské celebrity' a vnímali Billie jako (ne)obyčejnou holku ze sousedství, která o sobě nemá kdovíjak vysoké mínění. Ona sama se nevyhýbá vyprávění o své temné stránce dospívání a o problémech se sebevědomím, které mají především na texty jejích písní zásadní vliv - a jak vidno, její sdělení zaníceně následují vrstevníci po celém světě, kteří si sami podobnými úzkostmi ve většině případů procházejí (a kdo tvrdí, že jimi v pubertě nikdy neprošel, tak s velkou pravděpodobností kecá). Chtělo by to aspoň nějaký autorský vklad, který by Billie více konfrontoval v těch klíčových otázkách vztahu jejích pocitů s tvorbou či osobní image, ale v tom jednoduchém pozorovacím formátu je tentokráte dost přirozených a silných postřehů. 60%

plakát

Ragtime (1981) 

Silné téma, nádherná retro výprava a architektonická stylizace a vtahující druhá polovina, která komplexní příběh zužuje na prostorově omezený rasový konflikt. Jenže ve vší snaze o komplexnost příběh zkrátka nepůsobí vůbec soudržně - motivy se spíše vidlemi hází jeden přes druhý a zcela mi uniká, proč vlastně musela vypovídat první třetina o tom, o čem primárně vypovídala. Forman měl našlápnuto na další skvělý film, leč skončil u působivé dobové skládačky s nevyrovnaným tempem a občas haprující návazností scén. Rozhodně však potěšili stařičký James Cagney a mladý Sam Jackson, který měl stejný hlasový projev snad už od školky. 70%

plakát

Pevnost (1983) 

Pevnost má bohužel řadu aspektů, které z ní činí až překvapivě chaotický a nudný škvár. Postavy jsou dost mizerně napsané, tempo značně kolísá, efekty jsou přinejmenším úsměvné a hudba vyloženě obtěžuje - a celkově mám pocit, že tenhle námět by skvěle zpracoval spíše John Carpenter, který by kreativně zvýraznil brakovost a lépe stylizoval hrdiny (především tajemného Scotta Glenna) i záporáka. Jenže je tu precizní budovatel atmosféry a ideologických konfliktů Michael Mann, v jehož podání sice film není vůbec zábavný, ale má nezpochybnitelně vtahující auru a koneckonců i vizi. Brutálně silné zadní nebo boční nasvícení a permanentně přehřáté stroje na páru vytváří až surreálnou kulisu, která snímek doslova zachraňuje a činí z něj celkem pozoruhodný experiment. Jako kdyby Carpenter upustil od narativních hrátek a zkouřil se trávou, která v něm probudila snahu o umělecky laděný horor s nadčasovým kontextem. Je to opravdu zvláštní a nedivím se, že Mann od té doby netočil filmy postavené na efektech, ale o to víc si vlastně vážím toho, že tak zajímavý filmař jako on si něco podobně ulítlého vyzkoušel. 55%

plakát

Monster Hunter (2020) 

Tak mizerné, jak jen to jde. Podobně neurvalý a vývoj filmové (i čistě blockbusterové) řeči zatvrzele odmítající akční vývar bych měl i nutkání obdivovat, ale to by v něm nesmělo být všechno až tak moc k smíchu. Žádný, ale opravdu žádný děj, nijaké postavy a jalová až debilní interakce mezi nimi, tempo tak zběsilé až nudné a navrch ta nejchatrnější výstavba duálního fikčního světa, jakou kinematografie pamatuje. Jako bizarní exemplář všemožných inspiračních (samozřejmě hlavně videoherních) zdrojů a zcela přežitých vypravěčských vzorců je to bezesporu ojedinělé, jako produkčně dobře ošetřené fantasy dobrodružství to ale stojí jen na slušném vizuálu. Neuvěřitelně roztěkaný a nesoustředěný film, který ve své váhové kategorii fakt nepamatuje sobě rovného. 25%

plakát

Wrong Turn (2021) 

Jaká úleva. Pouštěl jsem si to ze zvědavosti, jak se dá rebootovat šestidílná série o průměrných vidláckých jatkářích, a k mému potěšení udělali tvůrci opravdu výrazný krok stranou a nebáli se fanoušky napálit. Úvod naznačuje klasický hixploitation v duchu série a pobíhání po lese mezi pastičkami a stíny pronásledovatelů je sice ohrané, ale kupodivu celkem dynamické a místy napínavé. Zlom v polovině filmu pak mnohým jistě nesedne, ale mně přišel jako super ozvláštnění i přesto, že také vydatně vykrádal odjinud a v součtu působil poněkud nedomyšleně. O postavy se daří vyvolat starost, poměrně nahlé a krátké výbuchy násilí fungují lépe než nesmyslně přepálené gore, a když už si v závěru myslíte, že to dopadne přesně tak, jak jste v polovině filmu předpověděli, přijde bizarní a svým způsobem hrozně zábavný hřebíček celé té satiry o nevšedním americkém sousedství - škoda jen, že v průběhu se to vůbec jako satira neprodává a atmosféra je kvůli tomu nevyvážená. Každopádně fajn překvápko s několika skvělými hororovými nápady (slepci v temnotě) a příjemnými herci. 70%

plakát

Zakletý v čase (2009) 

Prapodivně napsaný paskvil, který jsem byl schopen dokoukat jen díky přítomnosti nejkrásnější herečky své generace - Rachel stačí jen stát před kamerou, dokonce i úplně oblečená, a jsem šťastný. Eric Bana je také sympaťák a nezaléval mě až takový vztek, když mi na Rachel sahal, ale jinak je to hrozně nelogická pitomost, která začne trochu účelněji vést pozornost až v závěrečné půlhodince. Jestli je z knihy na takové téma bestseller a jestli se svým konceptem podobá tomuhle filmu, tak to potěšpánbůh. Finální scéna setkání na louce je samozřejmě hezká a dojemná, ve zbytku zbývá na potěchu opravdu jen krásná Rachel. 45%

plakát

Bloody Hell (2020) 

Sympaticky ozvláštňující přístup k zaběhlým hororovým schématům, který aplikuje komediální sebeuvědomělost skrze fyzicky ztvárňované vědomí hlavního hrdiny - ten je navíc solidní badass, jenž sype celkem vtipné hlášky, a jeho nejednoznačnost ústí do hodně překvapivého černohumorného finále. Flashbacky sice v druhé polovině trochu brzdí jinak rychlé tempo a přeskakování z ryze hororových na zcela parodické výjevy občas drhne, ale čert to vem - je to originální zábava se zajímavými záporáky a to v součtu bohatě stačí. 70%

plakát

Jurský svět: Křídový kemp (2020) (TV seriál) 

Projekt, který celkem jasně vyjevuje mou neutuchající chlapeckou posedlost jurskou sérií a světem, který vytváří a rozvíjí. Formát je sice hodně dětský a neustálé last-minute uskakování před čelistmi predátorů je místy docela úsměvné vzhledem k tomu, že seriál přímo vyplňuje události filmové série a má stejně nastavená pravidla fikčního světa. Dvacetiminutové návazné epizodky jsou ale bez výjimek vysoce atraktivní a zábavné, neustále se něco děje a za něčím logickým směřuje a animace je hlavně u dinosaurů dostatečně živá, abychom jí uvěřili a nechali se unášet jen atmosférou milovaného i obávaného místa - navíc jsem v tomto ohledu těžký nostalgik, a kdykoli se spustí některý ikonický Williamsův motiv, jsem jako v transu. Simultánní události Jurského světa (2015) to navíc jen nudně nevykrádá, ale zábavně rozvíjí, a potěší samozřejmě pomrkávání k některým osvědčeným prvkům série ve stylu restartování systému a záchrany dinosaurů před chamtivými lidmi. Samozřejmě bych to uvítal v dospělé a produkčně štědré verzi, ale stejně - něco takového jsem vždycky chtěl dostat a je to skvělá strategie, jak ke značce přitáhnout novou generaci dětí.

plakát

Všichni moji blízcí (1999) 

Hezký film, na kterém je ale nejvíce emocionální závěrečná dokumentární vsuvka, kdy se sir Winton konečně shledává s řadou židovských dětí, které za války eskortoval. Příběh jinak řeší dané události z druhé strany a ukazuje nepředstavitelné dilema rodiny, která si pomalu uvědomuje, že nemá budoucnost a musí svého syna poslat do cizích krajů. Herci jsou do jednoho výborní a je sympatické, že se film obejde bez rozmáchlých emocionálních gest - bohatě stačí, že divák ví, k čemu se schyluje. Přesto jsem ale v průběhu nepociťoval onu tíhu, která by s tragickým námětem a více než ambivalentním vyústěním korespondovala. Myšlenky nechybí, ale schází jejich promyšlenější distribuce a gradace - má to být v součtu film o oslavě úspěchu, ale v očích aktérů i diváka musí převažovat smutek. Něco takového geniálně zvládl Schindlerův seznam, který mnohem účelněji nacházel doutnající lidskost uprostřed chladnokrevné nacistické mašinerie. Jasně, Všichni moji blízcí jsou spíše o přechodu mezi slunným a zamračeným obdobím života, ale postrádají silnější autorský argument a vizi. 70%

Reklama

Reklama