Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Animovaný

Recenze (2 322)

plakát

Blondýnka (2022) 

Takový ten film, z něhož bych měl být jako člověk živící se psaním o filmu unešen. A skutečně oceňuji formální záměry, které příběh o zářivé ikoně stříbrného plátna překrucují v nelineární, audiovizuálně nestálou mozaiku z trudomyslného života všemi vykořisťované a mužskou oporu zoufale hledající ženy. Jenže Blondýnka se mě za 166 minut ani jednou nedotkla a její styl mi kromě připomínky padesátkového feelingu, říznutého s dezorientační haluzí, vůbec neimponoval. Je hezké, že to působí jako pravý opak teatrálnosti, že Armas hraje fantasticky a Dominik si režíruje vysněný vzdor čisté a uctivé ikonografii, ale co z toho, když z toho mám akorát dlouhou chvíli. Čekal jsem, že mi ten film dá spoustu podnětů hlavně na té formální, stylisticko-narativní úrovni, ale on mne prostě nezajímá… 65 %

plakát

Hotel Inferno (2013) 

Chvilku to vypadá na hravé found footage s neokoukaným schématem, kde je špetka Johna Wicka v brutálním satanistickém rámci. Bohužel, jak je samotný fikční svět jakž takž nosný, vše ostatní to posílá do kopru - od příšerného anglického dabingu (či co to bylo) přes pitomý maraton mlácení malomocných nepřátel až po všude hajpované násilí. Je ho tam možná hodně, ale až na dva případy má výhradně ohyzdný videoherní look a je zkrátka strašně umělé. Blbost možná nadšenecká, ale vážně lemplovská.. 20 %

plakát

Gigant (1956) 

Strhující velkofilm, přehledně uspořádaný do čtyř padesátiminutových aktů, jejichž výrazné emocionální přechody (úmrtí, svatba, pohřeb) příběh odchylují k trochu jiným motivačním i žánrovým stezkám. V jádru jde o podobný tranzitní zážitek jako Wyllerova Veliká země, kdy se děj odehrává na rozlehlých texaských pláních, pro něž jako kdyby historický vývoj neplatil. Jen zmínky o naftě a posléze i kamion, který se zjeví asi po dvou hodinách, nás ujistí, že nesledujeme western z 19. století. Rock Hudson hraje tradičně smýšlejícího rančera, jenž odmítá vidět budoucnost jako portfolio nových možností – z feudálního a trochu rasistického postoje jej vyléčí až budoucnost sama, která přinese jednak válku, jednak smělé a osobní tužby jeho tří potomků. Chudý James Dean oproti tomu budoucnost vyhlíží s nadějemi a stává se Danielem Plainviewem z Až na krev. Jeho linie se sice s tou ústřední rodinnou freskou v závěru neslučuje úplně dokonale, ale tenhle dvousetminutový kolos přesto drží obdivuhodně pohromadě a nabízí jeden z nejkrásnějších příběhů o překonání předsudků a přijetí nové éry, jaké kdy Hollywood stvořil. A že soustavně zanechává i pachuť nad tím, kam vlastně směřujeme a co pro peníze obětujeme, to beru jako další velký klad. 90 %

plakát

Predátor: Kořist (2022) 

Nemám problém prohlásit, že jedničku budu mít asi pořád radši. Veškerý srovnávání, v němž se hrozný kvantum lidí v tomto případě utápí, mi ale dále poslouží leda k argumentování, jak je Kořist výborná jako úplně odlišné a samostatné dílo, které by mohlo být skvělým originem celé série. Zatímco původní Predoš vyčlenil skoro individuální subžánr, v němž osmdesátkoví hláškující ranaři narazili na vesmírného padoucha, jenž jim nečekaně nakopal zadek (šlo tedy spíše o vtipné převrácení tehdejších zajetých akčních schémat), Kořist si ukusuje z různých žánrů v rámci své narativní i historické linie. Je to předchůdce westernu z dob kolonizace, kdy původní obyvatelé už zdaleka nečelili pouze divoké zvěři a čekal je střet s daleko nebezpečnějším vetřelcem, bílým člověkem. Je to chytrý emancipační horor, kdy dospívající hrdinka musí skolit to nejděsivější představitelné stvoření, aby namyšleným chlapům dokázala, že se s ní musí počítat i jinde než za plotnou. A na rozdíl od jedničky, v níž byla hustá džungle po většinu času spíše anonymní kulisou, z níž Predátor postupně vystrkoval růžky, je Kořist filmem o tvrdé ruce matky přírody. Protagonistka se doslova lopotí a málem zemře v bahně a je takřka roztrhaná medvědem, neboť již od začátku zdaleka není pánem tvorstva. Neohrožení macho narcisové v jedničce si na takové pány hráli a lvovi by zřejmě dali pěstí, zde se buduje nervozita už při úvodní procházce lesem a motiv „lovec–kořist“ se rozpracovává oboustranně – v tehdejší divočině jste totiž byl lovcem i obětí v tutéž chvíli a dospěl jste teprve tehdy, když jste se vydal skolit protivníka, který mohl stejně dobře sejmout i vás. V tomto ohledu je skvělé i představování Predátora, které zahrnuje roztomilou a současně znepokojivou scénu, kdy se dopisuje vrcholný článek potravního řetězce (hlodavec pozře mravence, had si smlsne na hlodavci a hada vykuchá přihlížející Predátor)... Jednička asi byla v součtu zábavnější, nekompromisněji zrežírovaná a finální střet vyzněl napínavěji, ale Kořist je minimálně komplexnější a lépe rytmizovaný snímek. Na úrovni scén se dobře vytváří dílčí psychologie, vztahy či podněty, které zanedlouho sehrají klíčovou úlohu v hrdinčině rozhodování. Spíše málomluvný děj jitří strhující survival linii, podpořenou zmíněným přístupem k prostředí a přesným okem režiséra Dana Trachtenberga. Ten využívá nádhernou přírodu bezezbytku, akci podává variabilně a mně osobně nedal prostor ke skuhrání nad slabším CGI nebo nepravděpodobností střetu mladé dívky s mimozemským obrem – co do práce s důležitými motivy je totiž film tak důsledný, že žádný fyzický střet a jeho vývoj nepůsobí hloupě... Predátor: Kořist, byť nevypadá tak majestátně a místy je asi znát menší rozpočet, je pro mě lepším a více naplňujícím filmem než dobově příbuzný REVENANT, který se více plácal v hezkých obrazech a méně vyprávěl hodnotný příběh. A fakt mi u něj přijde podivné to odmítavé přijetí od některých lidí, kteří se asi už předem zabejčili, že holka vs. predátor je pitomost a že první dva díly jsou prostě klasika. Tvrdohlavý přístup téhle doby je někdy fakt k posrání a nejvíc mě mrzí, že to píšu já, ročník 1995.

plakát

Jurský svět: Nadvláda (2022) 

Tak nám zabili Jurský park. A z původně ikonických hrdinů udělali karikatury, podobně jako z většiny scén, jimž Spielberg před třiceti lety dodal punc něčeho výjimečného, sebevědomého a vtahujícího. Malta byla aspoň zábavná, ale i tehdy jsem se musel několikrát zasmát, jestli to tvůrci jako myslí vážně. Nuda k uzoufání, tupě vykalkulované zvraty a křečovité eko poselství jak z monster padesátek. Po tomhle mám chuť zvednout daleko sevřenější a lépe sestříhaný i natočený Zánik na 5* a uvědoměle, přímočaře “campy” Jurský park 3 na 4*. Oproti tomuhle patvaru, kde si jediný Neill jakž takž zachovává tvář, to jsou hotová veledíla. 40 %

plakát

Nultého června (2022) 

Zapsat se do historie je něco, o čem sní mnoho z nás. Okolnosti pamětihodných činů ovšem často bývají tragické, popřípadě unikají tomu, aby si je lidé připomínali v jejich pravdivé podobě. Historický snímek Jakea Paltrowa se věnuje osobě, již není třeba představovat – Adolf Eichmann byl strůjcem konečného řešení židovské otázky a naposledy vydechl roku 1962 v izraelské cele poté, co jej tamní soud odsoudil k trestu smrti za zločiny proti lidskosti. Nultého června ale vypráví tento příběh z perspektivy lidí, kteří v něm z pohledu dějin, jak je interpretují učebnice, sehráli o poznání nenápadnější roli. Vyprávění střídá úhel pohledu mladého chlapce, jenž na popud otce pracuje v soustružnické továrně a podílí se na výrobě Eichmannovy kremační pece, kapitána vězeňské stráže a přeživšího z Osvětimi. Jejich linie, které se prolínají, vybarvují Eichmannův proces jako definitivní připomínku holokaustu, který srdce židovských občanů sužuje i dlouho po skončení války. Scénář sice místy odbočuje k popisům, které mají přiblížit danou tematiku globálnímu publiku, a končí až zbytečně doslovně, ale jeho myšlenka o pomíjivosti a zároveň zásadnosti některých historických činů je pěkně a květnatě deklamována. „Nikdy nesmíme zapomenout“ je heslo, které i nadále nejlépe zhmotňuje emocionální Schindlerův seznam, ale Nultého července je záživnou komornější alternativou, v níž je zásadní charakter vzpomínek, nikoli pouze samotných činů. Zlo i dobro totiž nikdy nekončí a nejsou ohraničeny daty, nýbrž těmi, kteří je vykonávají. 70 %

plakát

Lynch/Oz (2022) 

„Lynchovu mysteriózní tvorbu budete po projekci možná nahlížet ještě tajemněji,“ sliboval před projekcí ve Varech režisér Philippe a měl pravdu. Pětadevadesátiminutový dokument nabízí přehlednou a pronikavou smršť teorií, které z odborného hlediska i z perspektivy nadšených fanoušků Lynchova díla rozebírají různé tematické, stylistické či popkulturní paralely s klasickým filmem, který nás roku 1939 poprvé zavedl „tam za duhu“. Toto málo rozšířené čtení Lynchovy poetiky je hlavně pro cinefily nesmírně svěží, a byť dokument občas moc odbočuje k ryze osobním a subjektivním pocitům jednotlivých vypravěčů, nedochází mu nosné argumenty a neztrácí sílu i jako vzrušující óda na nekonečný proces tvůrčí inspirace. Ta spojuje celou kinematografii do vzájemně propleteného cyklu, o němž je radost přemýšlet a rozplétat jej. Hlavně pak v podání Philippeho a jednotlivých podnětných analytiků, z nichž vyčnívají David Lowery (režisér Zeleného rytíře) s jeho citem pro definici režisérských hallmarků a především John Waters, jenž ani půl století po natočení Růžových plameňáků neztrácí břitký vtip a výřečnost. Po zhlédnutí se máte chuť okamžitě podívat na většinu probíraných filmů či seriálů a nacházet v nich po vzoru dokumentaristy stále nové věci. A to je samo o sobě jednoznačným tvůrčím triumfem.

plakát

Zapomenutá země (2022) 

Třetí celovečerní snímek islandského režiséra Hlynura Pálmasona v mnohém připomíná ranou tvorbu Wernera Herzoga. Dánský kněz Lucas se na sklonku 19. století vydává postavit kostel do odlehlé části Islandu a střetává se nejen s nezkrotnými přírodními podmínkami, ale také s rázovitým průvodcem Ragnarem a specifickou náturou tamních obyvatel. Zapomenutá země je natočená ve formátu 4:3, což odpovídá samotnému historickému pozadí – v úvodu se objevuje informace, že předlohou pro film bylo sedm nalezených dobových fotografií. Právě fotografická podstata obrazu je devízou filmu, který vyniká důmyslným vytvářením kontrastů. Lucas opouští pohodlí domova a ocitá se v nehostinné zemi, kde proti němu stojí drsný Ragnar, jenž naopak s okolím souzní. Pálmason ale podtrhuje tematické rozdíly i jednotlivými záběry, které rovněž vyznívají kontrastně – skupinka putujících lidí se ztrácí v popředí majestátních kopců; dlouhý záběr na znaveného ležícího protagonistu je následovaný erupcí sopky. Snímek nás zavádí do fascinující, současně krásné i strašidelné země, v níž vládne příroda a kde pro kněze není místo. Bohužel trvá dlouhých 140 minut, často se utápí v kompozicích, které mají jen symbolickou funkci, a v emocionální rovině je absolutně odtažitý. Vývoj vztahu mezi Lucasem a Ragnarem je nedostatečně vykreslený a za zmiňovaným Herzogem Zapomenutá země kulhá i jako podobenství o úpadku lidského jedince. Přesto jde o vizuálně a duchovně stimulující podívanou, která v tichém sále s obrovským plátnem patřičně vynikne.

plakát

Kapitán Volkonogov uprchl (2021) 

Příběh se odehrává roku 1938 v Leningradu, který je prezentovaný jako ošklivé industriální semeniště stranické doktríny. Kapitán Volkonogov pomáhá přimět nevinné nepřátele státu k falešným přiznáním v „inkvizičních procesech“, ovšem svědomí jej dožene a rozhodne se k radikálnímu kroku – uprchne a hledá odpuštění u pozůstalých, které jej má přivést do posmrtného ráje. Během sledování vyvstává několik inspiračních zdrojů – motiv vykoupení připomene maďarského Saulova syna, zatímco stíhací linie, kdy je kapitánovi v patách nelítostný major, místy připomíná únikové dovednosti Jasona Bournea. V popisu tehdejší šílené doby, kdy byl každý potenciálním zrádcem s kulkou připravenou provrtat mu hlavu, je film pro změnu cynický, drsný a černohumorný. U scény, kdy místní „legenda“ předvádí, jak dokáže popravit čtyřicet lidí denně s jedinou kulkou pro každého, máme nutkání ušklíbnout se nad temnou absurditou a současně nás mrazí. Občas jde o podivný žánrový mišmaš a scénář má díry v logice, ale na dvou hodinách má Kapitán Volkonogov uprchl výborné tempo a nabídne svěží alternativu ke konzervativním hollywoodským konkurentům.

plakát

Modrý kaftan (2022) 

Druhý celovečerní snímek marocké režisérky Maryam Touzani se odehrává v její rodné zemi, kde manželé Mina a Halim provozují obchod s oděvy – kaftany. Halim šije komplikované vzorce vlastnoručně a k práci přistupuje s láskou a trpělivostí, jaké charakterizují i výpravu tohoto procítěného a emocionálně silného filmu. Svou ženu sice Halim hluboce miluje, ale sexuálně je odjakživa přitahován muži, což se snaží pro své a později i manželčino dobro skrývat. Film plyne pomalu a soustředěně a vazby mezi postavami posiluje tichými záběry na to, jak si vzájemně vyměňují pohledy nebo se letmo dotýkají. Mladému a pohlednému učňovi Youssefovi Halim imponuje a vzniká milostný trojúhelník, který ale nerozvíjí motiv nevěry, nýbrž různých podob lásky a náklonnosti. Maryam Touzani neznázorňuje otevřenou sexualitu a spoléhá se na to, že se plně vcítíme do kůží protagonistů a především Halima, jehož stoická a ryzí osobnost je rozpolcena mezi pracovní vášní, sexuálním chtíčem a láskou k Mině, která těžce onemocní. Modrý kaftan je výpověď o zanikání tradičních řemesel v době a v zemi, které stále nepřejí netradičním lidským svazkům. Jde o snímek, jemuž musíte naslouchat a přizpůsobit se švům jemné střihové skladby, a budete odměněni štědrou dávkou přirozených emocí. Osobně mě už dlouho žádný snímek takto důkladně „nevyždímal“.

Ovládací panel
92 bodů

Reklama

Reklama