lamps

Krásné bytosti v koprodukci Islandu, Dánska, Švédska či České republiky v mnohém nepřináší nic nového. Přece jen ale nenásledují triviální mustr a šikanovaný, zanedbávaný a nesmělý chlapec Balli nakonec není protagonistou, nýbrž hlavním symbolem mladistvého utrpení v rozvrácené rodině. Nejvíce prostoru dostává jeho vrstevník Addi, jenž má jako jediný z čtyřčlenné party milující, byť lehce podivínskou matku. Jeho vnímavou perspektivou nahlížíme neutěšenou existenci čtrnáctiletých kluků z chudého předměstí. Titulní partě, která mezi sebe přijme i ztroskotance Balliho, dominuje urostlý Konni, jenž si násilnými šarvátkami kompenzuje napjaté rodinné vztahy s otcem. Chlapci se vzájemně pošťuchují a zabavují se riskantními podniky i lehkými drogami, ovšem zároveň drží pevně při sobě a snaží se hledat kousek pochopení ve světě, jemuž vládnou fyzicky silnější a duševně zkaženější dospělí. Režisér Guðmundsson nás přibližuje k postavám právě nenuceným znázorněním jejich dětské přirozenosti i naznačováním naprosté absence citů ze strany rodičů. Když se pouští do bitky, tak jejich frustraci chápeme. Jednotlivé scény jsou navíc skvěle natočené, snové existenciální sekvence odpovídají nárokům přístupnější artové festivalovky a akčnější momenty působí intenzivně. Island je zde zastoupený jen špinavým městem, v němž na děti čeká depresivní budoucnost, pokud si důležité hodnoty nedokážou prosadit samy. 80 %

Pět ďáblů lze číst jako metaforu o šestém smyslu dětí, které jsou schopné vycítit věci, jež dospělým zůstávají skryté, i jako zamyšlení nad zacyklenými lidskými vztahy, jež nelze racionálně zkrotit. Můžeme si s partnerem pořídit dítě, které nadevše milujeme, ale to ještě neznamená, že jsme si vzájemně souzeni a musíme spolu zůstat až do smrti. Film sice stylisticky nevybočuje k experimentům, které představa časových návratů vyvolaných čichovými reakcemi přivolává, ale podává vtahující příběh jedné zdánlivě obyčejné rodiny, jejíž členové dostávají díky lehce fantaskním událostem druhou šanci. Závěr je interpretačně bohatý a Léa Mysius pracuje s nadpřirozenými motivy i humornými vložkami zcela přirozeně a účelně… Byl jsem po celou dobu příjemně vtažen a zdaleka ne jen zásluhou Adèle Exarchopoulos, do níž jsem se zase jednou po Životu Adele stačil pětkrát zamilovat a třikrát jí propadnout. Zraje jako víno.

Začalo to moc pěkně, design dystopické sci-fi prolnutý s parodií, která vztahuje filmovou formu a casting na reálný svět a jeho sociální rozvrstvení, je nápaditý a svěží. Pak ale radost z objevování dosud nepoznaného světa ustoupí neuvěřitelně infantilní a repetitivní snaze o cool meta koncept s unylým příběhem, v němž jedna scéna trvá subjektivně déle než cesta vlakem z Budějek do Brna. Místy problikne povedený vtip, ale jinak jde o film, který balanc mezi funkčním aranžmá svého světa a dynamikou vyprávění totálně nezvládá a ukrutně nudí. Většinu času jsem si raději cvrnkal do své akreditačky a počítal, kolikrát se za hodinu protočí – a tu další hodinu jsem se snažil rekord překonat... Nikdy bych nečekal, že mě ta nejnudnější zábava dle Seymoura Skinnera takhle zachrání.

Šíleně otravná, pozérská a nesoustředěná filmařina, která v úvodu slibuje hutné generační coming of age drama z perspektivy etnické menšiny a vyvine se v repetitivní střelu do prázdna. Instagramové střípky jsou nekoherentní, s klasickou filmovou inscenací se střídají nahodile a příběh vlastně nikam neposouvají. Proč tam vůbec byla ta píseň od R.E.M., to mi hlava nakonec vůbec nebrala. A to platí skoro o každé scéně, jediný tatínek pohodář si získal sympatie.

Celovečerní debut francouzské režisérky Emmanuelle Nicot balancuje na tenkém ledě a volí téma, o němž se na veřejnosti stále nahlas nemluví. Nezletilá dívka Dalva (Zelda Samson) je v hektickém úvodu odvedena od svého otce, s nímž ji pojí až přespříliš intimní vztah. Jako mladičkou ji odtrhl od matky a sexuálně zneužíval. Jde o hloubavé drama o obtížném pochopení mladistvé perspektivy, které nás místo zahrnování popisnými záběry nechává dění interpretovat. Dalva vstupuje do příběhu jako dospěle vystupující i oblékající se žena a je začleňována do dětské společnosti, v níž mají opět vyniknout její dětské vlastnosti. Ačkoli s ní mají instituce dobré úmysly, vychází najevo, že nikdo z vychovatelů nedokáže porozumět složité životní situaci, v níž se věkem nezralá a nezdravě vychovávaná dívka ocitla. První polovina slibuje pořádně depresivní charakterovou a vztahovou studii, která posléze ustoupí trochu povrchnímu vyvrcholení, kde autorské sdělení ustupuje univerzální šabloně. Přesto se jedná o podnětné zobrazení dané problematiky, jejíž nástrahy zdaleka nekončí u zatčení násilníka, neboť její nezletilé oběti čelí široké škále sociálních, emočních i tělesných následků.

Pokud by po mně někdo chtěl, abych nejnovější Cronenbergův film vystihl jednou větou, byla by to zřejmě nesplnitelná mise. Na jednu stranu je tajemný, nepoddajný a silně alegorický, neboť se o postavy psychologicky nezajímá a nechává je bloudit po stroze vykresleném dystopickém prostředí a pronášet sérii spíše existenciálních či technických nežli všedních a dějotvorných replik. Je ovšem také přímočarý a hutný. Už úvod využívá jednoduchých prostředků komunikace, aby kladl otázky, na něž zoufale chceme znát odpovědi. Jsme pohlcení v dalším osobitém Cronenbergově světě. Lidé zde už skoro necítí bolest, stává se z ní spíše afrodiziakum. „Starý sex“ už nikoho nezajímá a místo něj se lidé na veřejnosti vzrušují řezáním jeden do druhého. A někteří přenášejí tuto extázi do umění, které se ve Zločinech budoucnosti vymyká jakékoli sebekontrole. Show je zde hnána do extrémů, které ještě mohou stále znetvořenější a zmutovanou společnost zaujmout. Hranice mezi umělcem a jeho výtvorem mizí stejně jako se mění úloha životního prostředí, které se z blahodárné vůdčí síly definitivně stává sužovaným lidským nástrojem a svým způsobem i krmí… Všechny tyto vtahující a velké myšlenky podává Cronenberg bohužel až příliš stroze a hlavně popisně, tudíž místy bolestivě vyniká, že slavný filmař triumfuje hlavně v zádumčivém aranžmá svého originálního světa, v němž se střetává „vetřelcovský“ chlad s organickým teplem rozpohybovaných pahýlovitých lůžek a židlí… „Je čas naslouchat,“ praví moderátor během vystoupení jedince posetého sluchovými orgány a nabádá tím hlavně publikum, které musí být schopno, jako tradičně u Cronenberga, interpretovat věci po svém. Film, v němž se protagonista účastní soutěže vnitřní krásy a přitom si pěstuje sadu zmutovaných orgánů, možná zní jako laciná symbolika, ale v rukou zkušeného tvůrce skýtá mnoho podnětných myšlenek. Sice často až moc popisných a vizuálně neatraktivních, ale přesto sžíravých a hodných zamyšlení. 70 %

Bravurně natočený a emočně vyčerpávající výjev ze separatistického doněckého území Ukrajiny, kterým roku 2014 otřásl pád sestřeleného boeingu s 280 civilisty na palubě. Celých 100 minut jsme perspektivou navázáni na ukrajinskou manželskou dvojici Irku a Tolika, jimž vychýlená střela poničí část obydlí a kteří se ocitají na nepředvídatelném a ideologicky neuchopitelném území válečného konfliktu. Tolik zaujímá pasivní pozici a neváhá spolupracovat s ruskými okupanty, aby zajistil sobě i ženě bezpečí. Jeho švagr je naopak striktní antiseparatista a mezi nimi stojí těhotná Irka, která si musí zachovat racionální pohled a nepředstavitelný tlak ustát se vztyčenou hlavou. Maryna Horbač využívá dlouhých kompozic s pomalu se pohybující kamerou, která rozebírá prostor ve dvou plánech – v popředí sledujeme některou z postav a v pozadí se odvíjí akce, často jen akustické, z nichž nám naskakuje husí kůže. Subjektivní perspektiva sice nemá až takový účinek jako v klasice Jdi a dívej se, ale Klondike je přesto sebevědomá a skvělá filmařina, která hrůzu války podává s chladnokrevnou neústupností. K tomu, abychom se o hrdiny báli, nepotřebuje kulometné salvy ani manipulativní zvraty. Závěr je sice až příliš symbolicky inscenovaný a tlačí nás k jednoznačné reakci, ale jinak vítězí vědomí, že takhle nějak to skutečně probíhalo (a probíhá). 85 %

Tvůrci nešetří ambicemi a představují hutný futuristický svět, v němž paralyzovaný otec protagonistky komunikuje prostřednictvím poletujícího dronu a kde se vedle převážně degenerovaných lidí vyskytují také uměle vytvoření jedinci. Na povrchu atraktivní námět vychází z Matrixu, Ality a jiných sci-fi, v nichž pouze vyvolená osoba z řad utlačovaných má moc svrhnout tajuplnou absolutní vládu. Na rozdíl od nich se ale orientuje na komorní příběh s několika aktéry a vyzdvihuje propojení s přírodou, potažmo prohlubující se vztah mezi člověkem a jeho syntetickou napodobeninou. Herci jsou slušní, hudba výrazná a vizuál místy na úrovni hollywoodských blockbusterů, byť rozpočet podle všeho na rozmáchlé atrakce nestačil a většinou se ocitáme v lesích, v nichž život až na několik technických udělátek vypadá jako z dávné minulosti. Bohužel zde není jediná zapamatováníhodná postava a režiséři více kopírují tradiční zámořský styl, než že by přišli s původními nápady a nepředvídatelnými zvraty. A zkrácení o nějakých patnáct minut by takřka dvouhodinovému filmu jedině prospělo.

První třetina je svým způsobem zlato. Kdybych měl vybrat, jaký film podle mě točili na drogách, tenhle by byl mezi prvními – ten kýčovitý portrét dokonalé rodiny s teatrálním Reevesem, jenž jako kdyby vůbec netušil, v čem se to ocitl, je k nezaplacení. Pak se zjeví dvě promočené šťabajzny, které příkladného a dočasně opuštěného otce od rodiny něžně umordují rozvibrovaným klitorisem, a je zle. Papánek se nechal ošmajchlovat a dvě sexy buchty se mění v emancipované fúrie, které udělají v dosud perfektně srovnaném životě své oběti značný bordel. Sice je to stále skvělá parodie, ale tak nějak mi docházelo, že Eli Roth to myslí vážně, a postupně už jsem se jen vnitřně dohadoval, od jaké z těch dvou invazivních potvor bych se nechal zlákat radši. Vyhrály nakonec obě, na rozdíl od Reevese, jenž si tohle fakt za rámeček nedá – ale aspoň je to jeho nucené naříkání tak nějak kultovní, Nicolas Cage v Rituálu není od téhle show až tak na hony vzdálený. Podvratný konec byl nevyhnutelný vzhledem k tomu, jak Roth nezvládá žádnou psychologii a chce si jen po vzoru Tarantina zapózovat. Nakonec to ale v tomhle směru udrží v rukou a Nebezpečné pokušení je krásně zhuleně pitomé, nikoli debilní a nekoukatelné. 55 %

V mnoha ohledech pozoruhodné dílo, které ukazuje svého protagonistu očima antagonisty, hudbu a image Elvise jako konstrukt okolí a médií. A současně jako vášeň, která třímala v jednom člověku, ovládaném jako loutka každým lakomým vrabčákem, jenž  si chtěl z Presleyho uzobnout... a která nakonec pobláznila celý svět. Elvisova kariéra byla novátorská show s takovým vlivem na popkulturu, jaký neměli ani Beatles v Británii, a je tedy jasné, že Luhrmann volí silně popkulturní filmařské prostředky – od splitscreenu přes extravagantní kompoziční návaznost až po flashbakové a flashforwardové schéma s vypravěčem, který je ve vší své proradnosti a vychytralosti naprosto spolehlivý. Tom Hanks mě možná ještě nikdy takhle nebavil a jako manažer Parker si až nebezpečně krade některé scény pro sebe – stejně jako Luhrmann, jenž dominuje nad střípkovitým, leč železně soudržným a souvislým dějem podobně jako Parker nad Presleyho životem, zredukovaným do třpytivé pompézní klícky. „I'm caught in a trap, I can't walk out....,“ zpívá Elvis v Casinu, zatímco jeho manažer uzavírá smlouvu s ďáblem a přebírá nad ním absolutní kontrolu. „Nejde tu o peníze, jde o život,“ říká postava v televizi na pozadí Presleyho slibů, že Parkera konečně vyrazí. Luhrmann nás zasypává živelnými scénkami, ale i takto nás nenechává tápat a přimyká nás ke stále zlomenějšími protagonistovi tím více, čím větší smyčku kolem něj osudový životní partner utahuje. Vše je perfektně srovnané, každý akt a každá koláž se vzájemně doplňuje ve skoro soustavné časoprostorové komunikaci, což v Luhrmannově cirkusovém rytmu vyvolává skoro závrať. Jak dlouho může člověk vydržet být atrakcí, když jemu samotnému čirá radost odpírána? Z filmu vyvstává nespočet motivů k porovnávání, které usnadňuje orientaci v dynamickém aranžmá, a že nás rejža svým dokonale propočítaným manýrismem občas od Elvise odtrhává až moc, to se dá v pohodě odpustit – při závěrečných archivních záběrech máme stejně v krku takový knedlík, že by ho ani ten nenasytný Parker nepozřel. A tím nechci vůbec křivdit Butlerovi, jenž byl opravdu úžasný a s Elvisem tak splynul, že jsem po nějaké chvíli už vůbec nevnímal herce, nýbrž jen postavu – a to se mi třeba u Maleka v BR nepovedlo. Moc potěšil i Richard Roxburgh, můj stále oblíbený Sherlock Holmes z nepříliš oblíbeného filmu, a díky i za Little Richarda. Takhle se točí biografie o kulturních ikonách – optikou kultury, která se rozpadala před očima a k radosti jí přitom stačilo pořádně se zavlnět v bocích. A znovu a znovu. 90 %