lamps

Tak nám zabili Jurský park. A z původně ikonických hrdinů udělali karikatury, podobně jako z většiny scén, jimž Spielberg před třiceti lety dodal punc něčeho výjimečného, sebevědomého a vtahujícího. Malta byla aspoň zábavná, ale i tehdy jsem se musel několikrát zasmát, jestli to tvůrci jako myslí vážně. Nuda k uzoufání, tupě vykalkulované zvraty a křečovité eko poselství jak z monster padesátek. Po tomhle mám chuť zvednout daleko sevřenější a lépe sestříhaný i natočený Zánik na 5* a uvědoměle, přímočaře “campy” Jurský park 3 na 4*. Oproti tomuhle patvaru, kde si jediný Neill jakž takž zachovává tvář, to jsou hotová veledíla. 40 %

Zapsat se do historie je něco, o čem sní mnoho z nás. Okolnosti pamětihodných činů ovšem často bývají tragické, popřípadě unikají tomu, aby si je lidé připomínali v jejich pravdivé podobě. Historický snímek Jakea Paltrowa se věnuje osobě, již není třeba představovat – Adolf Eichmann byl strůjcem konečného řešení židovské otázky a naposledy vydechl roku 1962 v izraelské cele poté, co jej tamní soud odsoudil k trestu smrti za zločiny proti lidskosti. Nultého června ale vypráví tento příběh z perspektivy lidí, kteří v něm z pohledu dějin, jak je interpretují učebnice, sehráli o poznání nenápadnější roli. Vyprávění střídá úhel pohledu mladého chlapce, jenž na popud otce pracuje v soustružnické továrně a podílí se na výrobě Eichmannovy kremační pece, kapitána vězeňské stráže a přeživšího z Osvětimi. Jejich linie, které se prolínají, vybarvují Eichmannův proces jako definitivní připomínku holokaustu, který srdce židovských občanů sužuje i dlouho po skončení války. Scénář sice místy odbočuje k popisům, které mají přiblížit danou tematiku globálnímu publiku, a končí až zbytečně doslovně, ale jeho myšlenka o pomíjivosti a zároveň zásadnosti některých historických činů je pěkně a květnatě deklamována. „Nikdy nesmíme zapomenout“ je heslo, které i nadále nejlépe zhmotňuje emocionální Schindlerův seznam, ale Nultého července je záživnou komornější alternativou, v níž je zásadní charakter vzpomínek, nikoli pouze samotných činů. Zlo i dobro totiž nikdy nekončí a nejsou ohraničeny daty, nýbrž těmi, kteří je vykonávají. 70 %

„Lynchovu mysteriózní tvorbu budete po projekci možná nahlížet ještě tajemněji,“ sliboval před projekcí ve Varech režisér Philippe a měl pravdu. Pětadevadesátiminutový dokument nabízí přehlednou a pronikavou smršť teorií, které z odborného hlediska i z perspektivy nadšených fanoušků Lynchova díla rozebírají různé tematické, stylistické či popkulturní paralely s klasickým filmem, který nás roku 1939 poprvé zavedl „tam za duhu“. Toto málo rozšířené čtení Lynchovy poetiky je hlavně pro cinefily nesmírně svěží, a byť dokument občas moc odbočuje k ryze osobním a subjektivním pocitům jednotlivých vypravěčů, nedochází mu nosné argumenty a neztrácí sílu i jako vzrušující óda na nekonečný proces tvůrčí inspirace. Ta spojuje celou kinematografii do vzájemně propleteného cyklu, o němž je radost přemýšlet a rozplétat jej. Hlavně pak v podání Philippeho a jednotlivých podnětných analytiků, z nichž vyčnívají David Lowery (režisér Zeleného rytíře) s jeho citem pro definici režisérských hallmarků a především John Waters, jenž ani půl století po natočení Růžových plameňáků neztrácí břitký vtip a výřečnost. Po zhlédnutí se máte chuť okamžitě podívat na většinu probíraných filmů či seriálů a nacházet v nich po vzoru dokumentaristy stále nové věci. A to je samo o sobě jednoznačným tvůrčím triumfem.

Třetí celovečerní snímek islandského režiséra Hlynura Pálmasona v mnohém připomíná ranou tvorbu Wernera Herzoga. Dánský kněz Lucas se na sklonku 19. století vydává postavit kostel do odlehlé části Islandu a střetává se nejen s nezkrotnými přírodními podmínkami, ale také s rázovitým průvodcem Ragnarem a specifickou náturou tamních obyvatel. Zapomenutá země je natočená ve formátu 4:3, což odpovídá samotnému historickému pozadí – v úvodu se objevuje informace, že předlohou pro film bylo sedm nalezených dobových fotografií. Právě fotografická podstata obrazu je devízou filmu, který vyniká důmyslným vytvářením kontrastů. Lucas opouští pohodlí domova a ocitá se v nehostinné zemi, kde proti němu stojí drsný Ragnar, jenž naopak s okolím souzní. Pálmason ale podtrhuje tematické rozdíly i jednotlivými záběry, které rovněž vyznívají kontrastně – skupinka putujících lidí se ztrácí v popředí majestátních kopců; dlouhý záběr na znaveného ležícího protagonistu je následovaný erupcí sopky. Snímek nás zavádí do fascinující, současně krásné i strašidelné země, v níž vládne příroda a kde pro kněze není místo. Bohužel trvá dlouhých 140 minut, často se utápí v kompozicích, které mají jen symbolickou funkci, a v emocionální rovině je absolutně odtažitý. Vývoj vztahu mezi Lucasem a Ragnarem je nedostatečně vykreslený a za zmiňovaným Herzogem Zapomenutá země kulhá i jako podobenství o úpadku lidského jedince. Přesto jde o vizuálně a duchovně stimulující podívanou, která v tichém sále s obrovským plátnem patřičně vynikne.

Příběh se odehrává roku 1938 v Leningradu, který je prezentovaný jako ošklivé industriální semeniště stranické doktríny. Kapitán Volkonogov pomáhá přimět nevinné nepřátele státu k falešným přiznáním v „inkvizičních procesech“, ovšem svědomí jej dožene a rozhodne se k radikálnímu kroku – uprchne a hledá odpuštění u pozůstalých, které jej má přivést do posmrtného ráje. Během sledování vyvstává několik inspiračních zdrojů – motiv vykoupení připomene maďarského Saulova syna, zatímco stíhací linie, kdy je kapitánovi v patách nelítostný major, místy připomíná únikové dovednosti Jasona Bournea. V popisu tehdejší šílené doby, kdy byl každý potenciálním zrádcem s kulkou připravenou provrtat mu hlavu, je film pro změnu cynický, drsný a černohumorný. U scény, kdy místní „legenda“ předvádí, jak dokáže popravit čtyřicet lidí denně s jedinou kulkou pro každého, máme nutkání ušklíbnout se nad temnou absurditou a současně nás mrazí. Občas jde o podivný žánrový mišmaš a scénář má díry v logice, ale na dvou hodinách má Kapitán Volkonogov uprchl výborné tempo a nabídne svěží alternativu ke konzervativním hollywoodským konkurentům.

Druhý celovečerní snímek marocké režisérky Maryam Touzani se odehrává v její rodné zemi, kde manželé Mina a Halim provozují obchod s oděvy – kaftany. Halim šije komplikované vzorce vlastnoručně a k práci přistupuje s láskou a trpělivostí, jaké charakterizují i výpravu tohoto procítěného a emocionálně silného filmu. Svou ženu sice Halim hluboce miluje, ale sexuálně je odjakživa přitahován muži, což se snaží pro své a později i manželčino dobro skrývat. Film plyne pomalu a soustředěně a vazby mezi postavami posiluje tichými záběry na to, jak si vzájemně vyměňují pohledy nebo se letmo dotýkají. Mladému a pohlednému učňovi Youssefovi Halim imponuje a vzniká milostný trojúhelník, který ale nerozvíjí motiv nevěry, nýbrž různých podob lásky a náklonnosti. Maryam Touzani neznázorňuje otevřenou sexualitu a spoléhá se na to, že se plně vcítíme do kůží protagonistů a především Halima, jehož stoická a ryzí osobnost je rozpolcena mezi pracovní vášní, sexuálním chtíčem a láskou k Mině, která těžce onemocní. Modrý kaftan je výpověď o zanikání tradičních řemesel v době a v zemi, které stále nepřejí netradičním lidským svazkům. Jde o snímek, jemuž musíte naslouchat a přizpůsobit se švům jemné střihové skladby, a budete odměněni štědrou dávkou přirozených emocí. Osobně mě už dlouho žádný snímek takto důkladně „nevyždímal“.

Hrdinkou snímku je mariňačka Lilja (Rita Burkovska), kterou drželi v zajetí doněčtí separatisté a jejíž pohled na svět se po návratů domů nenávratně změnil. Na frontě sledovala okolí z ptačí perspektivy špionážních dronů, po prožitých hrůzách se podobně odtažitě cítí také v soukromí. A podobně je na tom i publikum, které se v této tematické změti nemá čeho chytit. Nakonechnyi, jenž Pohled motýla sám uvedl, užívá odosobněnou a částečně dokumentaristickou formu, jejímž prostřednictvím polemizuje nejen o ženských obětech válečných zločinů, nýbrž o Ukrajině jako takové. Ta je jeho i Liljinou optikou vnitřně znesvářená a plná napětí, což vede k tragickým osobním činům. Nepříliš zkušený režisér, jenž dosud natáčel pouze krátkometrážní filmy s LGBTQ+ tematikou, hází na publikum trsy motivů na základě různých perspektiv a jeho snímku zoufale schází přehlednost. Touží se vyjádřit k mnoha záležitostem a vedle morálních otázek matky, která zvažuje potrat dítěte počatého po znásilnění nepřítelem, poukazuje třeba na neúctu ztrápeného státu ke svým vojenským hrdinům nebo na rasové rozepře uvnitř národa. To vše pak zabaluje do rámcového děje s flashbacky, které nám ale nic neřeknou a završí se krátkou intenzivní montáží jako v Requiem za sen. Jde o snaživý argumentační film, který se ale do výběru v Cannes dostal hlavně z politických důvodů – sám o sobě nestrhne a zanechává pachuť nedořešeného a nesouvisle procedurálního díla.

Requiem za sen, Lilja 4-ever nebo i extrémní Zmasakrované blinkací panenky... Výčet filmů, které nás uvrhly do bezútěšnosti života prostitutek, by mohl být dlouhý a obsahoval by mnoho děl, která přišla s kreativní formální cestou, jak danou rozšířenou tematiku uchopit. O Vzdáleni, celovečerním debutu japonského režiséra Masaaki Kudóa, se to ale bohužel říci nedá. Ten totiž závažné téma rozebírá tím absolutně nejpovrchnějším a nejdoslovnějším způsobem, a byť nedělá nic vyloženě špatně, tak současně v ničem nevyniká. Duchaplnost a jistá enigmatičnost japonských filmů je tatam. Sledujeme rutinní šablonu, kde se stane přesně to, co od prvních minut očekáváme. Vzdáleni mají několik moc hezkých záběrů a snaží se o symbolické zakončení, kdy příliv oceánu očišťuje těžce zkoušenou mladičkou matku s dvouletým synkem. Jinak ale působí, jako kdyby Kudó viděl několik slavných hollywoodských filmů a sestavil z nich univerzální mustr, který zkrátka obšlehl a nepřidal žádnou osobní hodnotu. A to platí pro jalové dialogy i pro nefunkční balanc mezi snahou o poetičtější přístup na jedné a naturalismem na druhé straně. Několik decentních nahotinek rozhodně nesimuluje cestu do pekla, jakou má sedmnáctiletá protagonistka Aoi zažívat. S trochou cynismu lze dokonce napsat, že největší pozitiva spočívají v tom, že případným aspirujícím filmařům by mohl takto matný snímek dodat odvahu k realizaci vlastních festivalových projektů.

Amerika je na povrchu příjemně natočené vztahové drama o milostném trojúhelníku, které stojí na přesvědčivých hercích a silné výchozí situaci. V tomto ohledu ale můžeme dění snadno předvídat a jako výraznější se nakonec jeví podprahová interpretace, která do hry zahrnuje politická témata. Společně s Elim do Izraele přijíždí Spojené státy, které způsobí neštěstí (byť nepřímo), z něhož se tamní protějšek po zbytek filmu rehabilituje. Tuto interpretaci sice nepodporuje tragicky vykreslený Eliho charakter ani smutné zakončení, ale pokud by platila, jinak veskrze průměrné drama by alespoň částečně pozvedla. Amerika je bezpečný emoční kalkul s nijak výraznou stylistickou složkou a směsí různých motivů, v nichž nechybí ani naznačovaná homosexualita či vyrovnávání se s bolestnou výchovou. Po oceňovaném Cukráři je to pro Graizera krok zpět.

Pro diváka, který jako já ve Varech denně zhlédne tři filmy, v nichž většinou hrají prim závažná témata i deprese, byl Lockdown v zoo vítaným oddechem. Horvath sleduje tamní obyvatele s důrazem na vytváření mikropříběhů, z nichž některé jsou i díky roztomilosti zvířat veselé. Dovádění lemurů například doprovází čtverácká hudba a není potřeba doprovodného komentáře, který snímek nemá. Výrazný hudební podkres užívá Horvath také k navození zneklidňující až hororové atmosféry a několikrát nás zaskočí překvapivým pohybem zvěře – například při náhlém ponoření kajmana celý sál nadskočil. Zvuk, který v jedné části rovněž zvýrazňuje jekot přítomných dětí a přimkne nás k perspektivě vyplašených zvířat, je ale jedinou podnětnou složkou dokumentu. Záběrům jinak chybí jasné schéma, které by předkládané akce zpřehlednilo a nabídlo nějaká vyvrcholení, ať už humorná, nebo akční. Musí nám stačit, že dostaneme náhled do těch sfér zoo, kam se běžně nepodíváme, a jinak se nedozvíme nic nového. Že jsou zvířata v zoo primárně vězni, jejichž životy byly v době lidského lockdownu alespoň trochu svobodnější a klidnější, to za objevné zjištění hodné dokumentu rozhodně nepovažuji. Ale dobré úmysly a začlenění filmu vhodného pro dětské publikum lze připsat rakouskému tvůrci i pořadatelům festivalu k dobru.