-Ravee-

Neuvěřitelně depresivní, děsivá, beznadějná, pohlcující, surrealistická ale především bezchybně výtvarně provedená a natočená noční můra.. Chmury, které okupují mysl Davida Lynche (i když zde to nebyly přímo jeho chmury) a které ukazuje ve svých filmech, bych rozhodně mít nechtěl..

Hlavní otázka zněla: Může být takhle brzký restart dostatečně odlišný od Raimiho adaptace? Odpověď: Ano, může. A dokáže ji Webb solidně natočit? Odpověď: Nedokáže. Asi každý zažil moment, kdy někdo při vyprávění historky motá páté přes deváté, mluví moc rychle a pointu zabije zakoktáním se. A přesně takhle zabitou historkou je i The Amazing Spider-Man.

Krása je přesně to pravé slovo, které vystihuje dojem z tohoto brilantního díla. Sam Mendes zde ukazuje rodinu a její okolí, které zdánlivě dosáhly amerického snu, nicméně niterné nahlédnutí do životů postav nám ukazuje, jak klamné tohle zdání je. Dokonalou expozicí slabostí, neduhů a úchylek jednotlivých charakterů se z "American beauty" stává jedno z nejintimnějších a zároveň také nejvřelejších dramat, které jsem doposud viděl. Přiměřeně barvitý a laskavý vizuál, doplněný o nenásilnou, přesto výraznou hudbu, dokončí vroucné pohlazení po srdci každého diváka, který se dílu otevře..

Smekám před Truffautem a jeho neskutečným citem, se kterým zamával taktovkou při režii tohoto "filmu o filmu" prostoupeného neuvěřitelně příjemným feelingem a lidskostí. P. S.: Bisset naplno odpoutala svá kouzla a ztvárnila jednu z nejpůvabnějších ženských rolí, které jsem na plátně viděl..

Emoce, emoce a další hora emocí uprostřed špinavé reality. Amores Perros je dokonale napsaný film, překypující svíravou atmosférou, který vyvolá oční sprchu bez jakéhokoli citového vydírání. Herecké výkony jsou dokonalé a všechny postavy realisticky zachycené. Mozaika tří příběhů je skvěle propracovaná, nicméně není složitá a nepřehledná, což bývá klasický nešvar podobných filmů. Iñárritu odvedl perfektní práci a od zhlédnutí Amores Perros je pro mě geniem..

Tarkovského středověký "Fitzcarraldo" projekt, jehož rozbahněným polem nudy jsem se brodil celé 3 hodiny. Přirovnání k Sedmé pečeti či Marketě Lazarové? Ale no tak, no tak, to určitě ne... Rublev nenabízí nic než čistě subjektivní multitematické zahloubání, ze kterého jako by ani sám Tarkovský nevěděl jak ven. Výsledkem je změť neurčitých a k uzoufání nezáživných kapitol, nad kterými se mohou rozplývat snad jen Tarkovského skalní vlezdoprdelkové.. Po homerunu se Stalkerem a dalekém odpalu se Solarisem si u mě Tarkovský zapisuje druhý strike (po egoistickém Zrcadle) a já už snad po ničem dalším nesáhnu, abych si ho nevyoutoval..

O tom, že hudební průmysl funguje tak, jak funguje, asi každý tak nějak tuší a je dobře, že to někdo ukázal na plnou hubu a ještě lépe, že to ukázal na extrémním případu, jako byla aféra okolo 30 Seconds to Mars. Bohužel to, že se jedná právě o 30 StM, je také největší slabina. Jared Leto umí hrát i zpívat, o tom nikdo nepochybuje. Na druhou stranu je to do určité míry přeceňovaný a hlavně ULTRANARCISTICKÝ pozér. Měl bych také přiznat, že přes veškerý instrumentální um vidím hudbu 30 StM jako komerční teenage pop metal sračku a Jared Leto je mi svým stylem vystupování krajně nesympatický. Ale zpátky k filmu. Fakt, že zisk umělců se plynule přesunul z prodeje desek do živého vystupování, je také všeobecně známý. O horentních sumách, které si umělci za koncerty účtují, tu ale s podivem nepadá ani slovo. Tento business model navíc výrazně nahrává právě velikým bandům jako 30 Seconds to Mars, které dokáží vyprodávat stadiony. Menší umělci mají se ziskem problém daleko větší. Při úvodním plakání dollarových multimilionářů (Bennington a Tankian) nad mládeží, která si hudbu raději zdarma stáhne, než koupí, mi tak bylo na blití (za zmínku oproti tomu stojí rozumný postoj Metallicy, která ho prezentuje v dokumentu GLOBAL METAL). Hudební průmysl je z hlediska vztahu label-hudebník odporný, ale víceméně dává smysl. Nahrávací společnost umožní nákladnou produkci alba a poskytne skupině možnost vydělávat na koncertech. Za to si však společnost naúčtuje nesmyslné peníze včetně absurdních poplatků. Zkrátka korporace zůstanou korporacemi a při Letově komentáři „tyhle firmy nezajímá nic kromě čísel“ jsem se dusil smíchy. Právě tyhle korporace totiž vedou pro umělce formátu 30 StM nezbytný byznys založený na kalkulacích, analýzách a rozpočetnictví, který vůbec umožní vydávání pompézních alb. Nahrávací společnosti navíc odvedou ohromný kus práce s kompletní propagací produktu. Nikdo se nepozastaví, proč je zpravidla každý větší band pod nějakým labelem? Krom toho takto fungují do určité míry všechny (nejen) umělecké branže. Větší skupiny živí ty menší, a to je z mého pohledu zcela v pořádku, aby byl umožněn „zrod“ nových talentů. Ale Leto, zdá se, má sám málo. Kam se poděl ten duch „pro hudbu jako takovou udělá Jared všechno“, který je tu tolik proklamován? Není to spíš „pro prachy…….“? Momenty, kdy se skupina rozhoduje, jestli podepíše s labelem další nevýhodnou smlouvu po tom, co byla právě „ojebána“, ji pak staví tak trochu do pozice nevděčného, oportunistického spratka. Letova (vlastně obou) samolibost je až neuvěřitelná, když nám předkládá záběry sebe sama v hlubokých zamyšlených pohledech či rozhovorech s plasticky vloženými dramatickými pauzami uprostřed vět. Pro film jakožto dokument jsou tyto režijní excesy drtivě degradující. Ve výsledku jde o dokument, který je často v kontradikci sám se sebou, rozplývá se nad nesmysly, pláče tam, kde to nedává smysl, využívá demagogického vyjadřování a ke sběru a prezentaci dat využívá překvapivě omezený počet zdrojů, které jsou často nerelevantní.

Produkt absolutního mainstreamu ve všech ohledech. Nic víc, nic míň, ale od režisérského tria s nálepkou "kultovní" jsem čekal mnohem víc..

Nakonec velmi nejisté a vřele darované 3* a to především proto, že Bez Doteku je poměrně nevšedním závanem v zatuchlých českých stokách (nechci říct přímo čerstvým) a v panu Chlupáčkovi shledávám potenciál v budoucnosti natočit něco dost možná výjimečného. Teď tedy zbývá jen čekat a doufat, že tohle víno dozraje a nezhnije. Co se týče obsahu filmu, celé téma a vyznění působí výrazným dojmem teenage tvorby (címž vlastně i je) se všemi jejími zápory ale i klady. Výrazným minusem jsou pak nehomogenní výkony herců, kterým neohroženě vévodí Vagnerová s Malým..

Sice se tu prohánějí obrovské vlny kýče a patosu, nicméně pevné jádro vyprávění o přerodu chlapců v muže, cti, disciplíně a odvaze pluje neohroženě dál..