Tomyfrok

Občas se mi přihodí, že zhlédnu film, o němž si povím, že bych pro něj chtěl sám napsat předlohu, a kdyby následně vypadal takto, byl bych spokojen. Drinking Buddies má jeden zásadní problém, a to, že ne každý si jej dokáže vychutnat do dna, dost možná bude toto téma připadat spoustě lidem vzdálené, otravné, anebo zbytečně protahované, přehrávané a okecávané. Jenže právě v tom tkví veškeré kouzlo. Vůbec není snadné zachytit kamerou, co se odehrává mezi dvěma lidmi. Zvlášť, když se většina příběhu odehrává pouze v jejich hlavách. V tomto případě však bylo nesmírné štěstí, že hlavní role ztvárnili Olivia Wilde, Jake M. Johnson a Anna Kendrick, mezi kterými to jednoduše funguje. Dlouho jsem neviděl něco tak procítěného, emocemi nacpaného, lidského, přesto trochu bláznivého a tolik mi blízkého. Uznávám, že mé hodnocení je maximálně subjektivní, ale zde si veškerý nadhled odpustím a jen poděkuji Joe Swanbergovi za výjimečný film, jenž se do mě pevně zahryzl a už nepustil. Ne, že bych ani zde neviděl pár drobností k poupravení, ale kašlu na to, protože tady to prostě funguje. Ne vždy mmůžeme získat vše, co chceme. P.S. Nezapomeň na pivo. (90 %)

Tuctová romantika v originálním příběhu, který zaujme především svou přirozeností. Jelikož jsem plným počtem doposud hodnotil pouhých pár desítek filmů, mám pocit, že si je u Dan in Real Life potřebuji trochu obhájit. Občas tu u pár pisálků čtu, že po několika úvodních minutách vědí, zda je film bude bavit či ne, resp. si vytvářejí podhoubí pro budoucí hodnocení. Mně se to dokonale povedlo v tomhle případě, kdy jsem se po pěti minutách pořádně opřel do křesla a bavil se nevšedně upřímným a přirozeným hereckým výkonem Stevea Carrela, vdovcem a otcem tří dcer. Jenže on nebyl sám a s každou další postavou na plátně přicházel ten samý pocit. Vše bylo tak lidské a rodinné, že jsem měl chuť sbalit si kufry a vyrazit do domku k jeho rodičům, bratrům, jejich přítelkyním a kupou dětí. Nikdo nic nepřehrával, dokonce i komické situace, byť některé velmi absurdní, působily věrohodně a plnily úlohu komediálního žánru. Paradoxně nejslabší se vyjevila moje favoritka Emily Blunt, díky níž jsem snímek objevil a jejíž role působila snad jako jediná poněkud nuceně. S tím se pak svezly i související scény. Celkově jsem ale z necelých sta minut Petera Hedgese nadšený, jelikož vsadil na rodinné kouzlo a životní situace, které většině vyvolají velmi blízké pocity. Jsem rád, že jsem Dan in Real Life objevil, byť mit o trvalo pět let. (90 %)

Famózní koncert v podání bezchybné Heleny Bonham Carterové a jen o špetku méně skvělým Aaronem Eckartem. Dopředu otevřeně přiznávám, že je mé hodnocení trochu nadsazené, jelikož jde o snímek, který jsem si už po prvním zhlédnutí doslova zamiloval. Rozhovor mezi mužem a ženou není nic víc ani nic míň, než co název filmu vypovídá. Precizně vystavěné dialogové drama dvou "starých známých" je nabité emocemi, životem, lidskostí, je realistické, ale zároveň i humorné. Je třeba uznat, že podobné snímky nemohou chytit každého, ale já patřím k typickým divákům. Těžko dohledávám detaily, které bych vytknul. Perfektní scénář i působivé zpracování o dvou kamerách, které dává možnost si ještě více vychutnat výkony dvou skvělých herců, u nichž jako byste si mysleli, že to snad ani nehrají. Pohled ženy a pohled muže je prostě rozdílný, byť se může zdát, že v základu je cosi společné. (90 %)

Srdcovka a absolutní vrchol hereckého umění. Nebýt tohoto snímku, asi bych se nikdy nepobláznil do Toma Cruise a neviděl všechny jeho filmy. Ač hlavním tahounem je v Rain Manovi nepřekonatelný Dustin Hoffman, logicky, mnohem starší, zkušenější, vyzrálý, desítkami filmů prověřený. V oskarové roli autisty jej Tom Cruise dopňuje bez jakékoli bázně a jako jeho mladší bratr herecky dospívá. Tehdy teprve šestadvacetiletý klučík vtrhl na stříbrné plátno s takovou grácií, že se mu otevřel celý filmový svět. Rain Man se mi hrozně těžko popisuje, jelikož jde pro mě opravdu o vrchol filmové tvorby a zároveň neutuchající zábavy. Moc dobře vím, že jej uvidím ještě mnohokrát, a pokaždé, když spustí úvodní scéna v přístavu, vykouzlí se mi úsměv na tváři a začnu si broukat známou Iko Iko. Hanz Zimmer a kol. svou první hollywoodskou hudbou jen podtrhují perfektní příběh a dodávají mu na dramatičnosti. V žádné jiné sestavě by to nemohlo dopadnout lépe. (95 %)

Tímhle snímkem se mi vryli definitivně do paměti jak Russell Crowe tak Ridley Scott. Úžasný velkofilm, kterému nechybí snad vůbec nic. První jmenovaný ztělesňuje generála Maxima, který se po smerti Marcuse Aurelia stane "nežádoucím" a přijde doslova o všechno, co kdy v životě miloval. Jediné, co mu tedy zbyde, je pomsta a touha opět spatřit své milované. Cesta započne a vede skrze arénu, tj. velkolepé koloseum. Už jen když píši tento komentář, mám nekontrolovatelné nutkání si Gladiátora hned pustit, jen na to bohužel nemám zrovna čas. Jeden z mála filmů, u kterého nemám slov pro jeho dokonalost, kterou jen podrhuje stejně úžasný sountrack od Hanze Zimmera. Tři jména, tři mistři ve svých oborech. Tenhle film je moje top a věřím, že tomu tak bude ještě hodně hodně let. (100 %)

Tenhle film má snad téměř úplně všechno a chybí mu do dokonalosti jen jakási špetka něčeho, co ani sám neumím popsat. Brad Pitt předvedl dle mého jasně oskarový výkon v roli Billyho Beaneho, který dokázal změnit konzervativní americký baseballový svět. Jsem velkým fanouškem sportovních snímků, sportu samého a všech jeho aspektů od zákulisí přes onu hru až po články v novinách či televizní přenosy. Netroufl bych si skoro až filozoficky spekulovat, zda Billy Beane touhle revolucí vlastně dosáhl jakéhosi vítězství, přestože si jeho tým na pohár nesáhl. Nicméně, ač to pravděpodobně není hlavním cílem filmu, Moneyball mi pouze podtrhl moji myšlenku o leckdy přemrštěných financích ve sportu a astronomických částkách, které jsou za hráče v různých jeho odvětvích vynakládány a které dělají ze sportu trochu něco jiného - především byznys. Tenhle film je ale úžasnou podívanou i přesto, že je převážně o zákulisí stadionu s telefonem, kalkulačkou a mnoha miliony. Málokterý film si pustím znovu tak brzy po návštěvě kina. Moneyball za to ale určitě stojí. (90 %)

Jsem milovník tučňáků a císařských zvlášť. Vždyť je tak kruté, že jako pták nemůžou nikdy roztáhnout křídla a svištět mrazivým vzduchem desítky metrů nad zemí. Oni ale mají svoje ledové království na jižním pólu a výborné předpoklady pro plavání, potápění a tak vůbec pro přežití v drsných antarktických podmínkách. Dokument Putování tučňáků je něco víc než jen strohým popisem a výtahem z přírodopisu. Dneska už se takové snímky snad ani netočí. Tenhle film nabízí nádherný příbeh, který je podkreslen pro mě jedním z nejpovedenějších sountracků francouzské zpěvačky Émilie Simon. Díváte se tak na jeden rok v životě tučňáčí rodiny uprostřed kolonie, který snad někomu může jen zkazit jakýsi dabing třech hlavních ptačích hrdinů. Ale tím je film právě jiný a otevírá se všem divákům od dětí po ty nejstarší. Nikdy neomrzí. (95 %)

Mnohem víc než dokument, tohle je přímo Grand Prix a se vším všudy. Napětí střídá radost i zklamání. Přestože jde o životopisný snímek, fandíte Sennovi do poslední chvíle. Již do Formule 1 vstoupil Ayrtone Senna jako úžasný jezdec s těmi nejlepšími předpoklady a postupem času si vybudoval jméno nekončící pole position. Tenhle film vůbec nezahlcuje osobním životem sportovní legendy, ale jde přímo na dřeň motoristického světa. Psychologie, politika i víra v boha, to vše se zde promítá způsobem, za který by se nemusel stydět žádný oskarový scénárista a jenž umí napsat snad jedině život sám. Film Senna nejvíce docení především sportovní fanoušci, něco tak nabitého emocemi jsem dlouho neviděl, ale bavit musí snad každého, kdo nemá k automobilovým závodům vyloženě odpor. Jen škoda, že tuhle Velkou cenu nemohl dokončit. Navždy zůstane legendou. (90 %)

Room mi vyrazil dech svojí neotřelostí a Jacobem Tremblayem v dětské roli. Vlastně to byl celou dobu hlavně ten ukřičený klouček, co mě tolik poutalo k obrazovce. Postavu pětiletého Jacka, jenž nikdy nespatřil slunce ani stromy, jiné lidi, budovy, zvířata a vše další, co denně potkáváme, jinak než skrze televizní obrazovku, zahrál bravůrně. Film mj. o tom, že svět venku nemusí končit vesmírem, protože pro každého je hranice neznáma někde jinde. Naštěstí si ji však můžeme sami posunout, o což byli malý Jack s mámou okradeni stěnami jednoho pokoje. V hlavě se toho ale může odehrát ještě mnohem víc. A co je pak reálné? Celkově výborné psychologické drama s propracovanými postavami, které ve mně zanechalo výraznou stopu. Kvituji čtyři zasloužené oskarové nominace a určitě někdy uvidím znova. P.S. Ten pokoj mi pak fakt přišel o hodně menší. (85 %)

Povedený milý český filmeček, kterému na ČSFD chybí přívlastek komedie. Vlastně jsem to ani sám nečekal, ale po úvodním představení s výrazným hudebním podkresem jsem se na zbylých cca šedesát minut ponořil do vansdorfské pustiny a plně se kochal uhlazeností příběhu o jedné pomstě tří starých pánů, kteří se vlastně už vůbec nikam neženou. Příběh je náramně vypointovaný a i zdánlivé maličkosti zde mají svůj význam. Vše navíc drží pohromadě také díky skvělému humoru, kdy jsem se po několikeré suché hlášce především Vrastislava Brabence či neskutečnému nápadu Jiřího Vymětala opravdu od plic zasmál. Příjemná stopáž snímku je sem tam trochu natahovaná zvlášťě opakujícími se předely, ale to se mi hodnotit nechce, páč to k tomu asi tak nějak patřilo. Plus dávám za hudbu a černobílé provedení. Domů jsem se vracel příjemně nalazen a ještě dlouho na "supervising sunrise" vzpomínal. A to ani nepotřebuji lavičku před domem. (75 %)