Tomyfrok

Nikdy se nestalo, že bych litoval za vstupné v kině, protože i špatný film mi může něco dát, a ani zde tomu není jinak. Nicméně můžu ušetřit Vaše peníze, a proto si neodpustím komentář. Nebo jinak, tvůrci týhle zpackaniny si za ni zaplaceno rozhodně nezaslouží. Dávám tomu rok si v jistém směru hraje na poněkud nestandardní romantickou komedii, ale nestandardní je pouze v některých scénách "trochu naruby" zpracováním a míře nevtipnosti. Hned po filmu jsem si říkal, že ubrat polovinu gagů a tu druhou o půl zkrátit, by filmu asi prospělo nejvíc, ale dnes ráno vím, že by to nezachránila ani jedna ze skvělých hlášek Bruce Willise, protože v tomhle filmu je špatně snad úplně všechno. Doprovod vedle mě hlasitě vzdychal a ono "ch-jo" rozhodně nebylo vzrušením. U uhekané scény švédské trojky mi pak bylo trapně už i za chudáky herce (ale oni za to alespoň dostali zaplaceno). Postavy jsou absolutně nevyprofilované, nejlíp nejspíš asi opravdu působí tahák Simon Baker. Rose Byrne je klasicky roztomilá, ale často přehrává a ani záběr v prádle to tentokrát nezachrání. Zbytek nuda. Usmál jsem se pouze jednou a pak ještě dvakrát, ale to jsem si už v hlavě přehrával úplně jiné věci. Škoda, že dnešní komedie postrádají byť jen ždibec inteligence, jsou to jen konzumní produkty hloupého a nevkusného humoru. (20 %)

Co bych to byl za fanouška Toma Cruise, kdybych neviděl jeho prvních 51 vteřin na velkém plátně. Díky němu jsem proto objevil tento dvouhodinový srdcervoucí snímek (první film v originále s anglickými titulky) a sarkasmus je opravdu na místě. Film je utahaný a celkově působí poněkud nekompatkně. Za sebe bych ocenil snad jen první polovinu, ale hned musím dovysvětlit. On totiž již dospělý člověk zapomněl, jaké to bylo, když byl poprvé zamilovaný, jak byl poblázněný, překonával mnoho překážek a útrap a svět se mu zdál nadmíru nespravedlivý. Jenže i tuhle připomínku lze pojmout s menším citovým vypětím a v mnohem kratším úseku. Prostě tak nějak lidštěji. Navíc hlavní postava David působil spíš jako závislák než zamilovaný puběrťák, což je vlastně svým způsobem také ústřední motiv, ale nesedí. Druhá polovina už mě proto tolik nebrala, nebo spíš mi přišly mnohé scény příliš vykonstruované a nepravděpodobné. Nejde o až tak zásadně špatnou filmařinu, ale v tomto patetickém podání je Endless love úplně zbytečným filmem, z kterého si odnesete jen tu oskarovou písničku. Takže díky za pištícího Cruise, za lehké vzpomenutí na dětství, ale prosím znovu už ne. (45 %)

Co se to dneska děje se seriálovou tvorbou, že pilot než aby navnadil, spíše unudí? Být to v televizi, nejspíš ji další týden již nezapnu, díky internetu jsem měl však možnost vidět vzápětí díly následující a z nezajímavého neopeřence pomalu rostl menší dravec. Před nádhernými panorámaty severských zemí se odehrává příběh tamních domorodců z osmého století a už tohle by někomu mohlo postačit k nadšení. Co víc, několik lodí v přístavu dokonce slibuje "objevitelské" cesty po moři možná nějakou tu bitvu. Jenže už zde je třeba se trochu pozastavit. History Channel zde totiž příliš nezainvestoval a tudíž krom hor, lesů a Norského moře nabídne pouze pár dřevěných chýší, hrstku nevelkých lodí a vojenské výpravy o desítkách Vikingů. Přímočarý příběh, který neoplývá nikterak silnými vedlejšími dějovými linkami může být v jistém ohledu plusem a zatím jej nebudu detailněji rozebírat. Rozhodně je tu však potenciál na lehce nadprůměrně zajímavý vhled do nepříliš známé minulosti severského národa, který drancoval po celé Evropě a nejspíš jako první objevil Ameriku. Bohužel nejdřív dvě staletí od nynějšího příběhu, ale kdo ví, třeba autoři překvapí rychlým vývojem událostí a dočkáme se i této slávy. (65 %) (Po konci první série budu upravovat.)

Kritické i opěvné komentáře to zde všechny dohromady celkem vystihují, přesto, anebo právě proto trošku jinak. Fucking Åmål je maloměstské drama o dospívajících dívkách, které hledají svou sexualitu. Mladší Agnes, jenž se do desetitisícového města Amal přestěhovala s rodiči teprve před dvěma lety, si je svými city víceméně jistá. Komplikace přijde, když její vysněná spolužačka Elin, jež v sedmnácti netouží po ničem jiném než se stát muži zbožňovanou modelkou a herečkou a vypadnout z města plného nudy, dorazí na Agnesinu narozeninovou párty a zjistí, že její dosavadní plány možná nejsou úplně to hlavní, po čem touží. Snímek má pomalé tempo a pro někoho dost možná nepříjemnou kameru, netlačí na pilu, vypráví pěkně postupně a společně s velmi dobře odvedenou prací dvou mladých hereček nahlédnete díky tomu do nitra zmatených dívek, jež řeší jedno z nejtěžších období života v moderním světě: dospívání. Z filmu nesrší emoce po 80 minut - není to třeba, jelikož jsou napasované přesně tam, kam patří. Výstižná je pak především atmosféra malého malého města. A jen jako odpověď na některé přispívající, pro něž měl film začít právě v posledních deseti minutách: může být, ale to už by byl úplně jiný film. Není to hit roku, ale v Evropě umíme kvalitní filmy. (70 %)

Milostné trojúhelníky jsou převelice oblíbeným námětem mnoha tvůrců. Když jej navíc sestavíte z dvou nejlepších přátel a lezbické sestry oné kamarádky, vznikne vám něco vskutku originálního, leč zároveň se nevšedním obsazením pouštíte na velmi tenký led věrohodnosti příběhu. Ne, že by se něco takového nemohlo nikdy udít, ale beztak se na konci neubráníte prostého zamyšlení "proč vlastně?". Film je založený na emocích, otevřených dialozích a banální lidskosti. Ta je nejspíš také to jediné, vůči čemu bych neměl žádné výhrady, protože po této stránce jsou všechny tři hrany trojúhelníku vybroušené pečlivě. Ostatně vzájemné rozhovory mezi postavami působily také vesměs povedeně, odrážely jistý cit pro realitu, ale už tolik nefascinovaly a takovým drobným oblázkem úrazu pro mě byly nedotažené emoce v některých fázích příběhu. Možná, že už chci prostě moc, ale ze všech nejpřirozenější mi přišla postava lezbické sestry ztvárněná Rosemarie DeWitt, naopak postava Emily Blunt se mi po emotivní stránce jevila mírně nedotažená, byť je to moje hrdinka a užíval jsem si ji v každém záběru celých 90 minut. Uvidím, až někdy uvidím podruhé, prozatím ale zůstanu mírně kritický. (55 %)

Jednoznačně nejsem cílovkou Gregga Arakiho a tudíž se může mé hodnocení jevit poněkud rozporuplně. Na jednu stranu mě něco nutilo vyhodit Kaboom do odpadu, ale několik jednotlivých scén ve mně vždy vzbudilo ztracenou pozornost a se slovy "to je blbost" jsem se párkrát i pousmál. A to zdaleka nešlo jen o ty sexuální scény, už vůbec ne homosexuální. Jo, ve výsledku je to málo, je to sakra málo. Co víc, pokud vás otravuje nevkusné a zbytečné nadpřirozeno, máte další negativum nastřádané do kasičky. I když je zase rozdíl fantasy a světem drog. Naprosto v jednom můžu souhlasit s uživatelem playboxguest: ta druhá polovina prostě ulítla úplně jinam a z Kaboonu se stal najednou peprný Goulash. U takových snímků je pak pro mě kritika poměrně snadná, ale nestál bych si za ní za každou cenu, v konfrontaci bych byl třeba přesvědčen o opaku. Vyzdvihnu proto alespoň mladou tvářičku Juno Temple a možná i některé další aktéry, jelikož o nich ještě určitě hodně uslyšíme. Svoje jsem si už řekl, tak snad už jen závěrem: pokud jste na trochu ulítlosti, rozhodně do toho jděte a třeba mi dejte vědět - ten film byl něčim fakt zajímavej, jen mě prostě tak úplně nechyt. (35 %)

"Rozmohl se nám tu takový nešvar," mohl bych začít tento komentář a měl bych na mysli prvoplánovost autorů filmu, jež se protentokrát vyplatila, oprava: tedy zaplatila. I na mě totiž zapůsobila volavka v podobě hereckého obsazení, ale pak už mi jen víc a víc padala hlava ku straně a hlídal jsem se, abych neusnul. Aktéři totiž ještě nezaručují, že se budete bavit perfektními výkony, co víc, že jim to vůbec scénář dovolí. Možná vůbec nejhorší pro mě byla postava ztvárněná Jessicou Parker a přiznám se, že ji nejspíš nedoceňuji, jelikož nominaci na Zlatý glóbus příliš nerozumím. Každopádně je celý příběh takovým klišé: dům, Vánoce, početná rodina, synova přítelkyně, nemoc; že by jeden řekl, proč se do podobné rodinné komedie vůbec pouštět. A to je možná jádro problému. Dnes se za označení "komedie" schová všechno, co je jen trochu nelogické a někoho mile potěší, navíc jsou hlavním faktorem finance, a ty se bohatě vrátily. Že ve filmu ale není nic, čemu by se dalo zasmát, už je bohužel druhořadé. Tento komentář není příliš sourodý, jelikož ani pocit The Family Stone není takový. Raději než jej proto doporučím Dan in Real Life (2007) a budu se těšit na další filmy s rodinnou tematikou, kterou mám vskutku rád. (50 %)

Zklamání i překvapení zároveň. Nebudu zastírat, že mě k filmu přivedla Julianne Moore, jejíž role však opravdu marginální, byť pro příběh důležitá. Celá tíha hereckého představení tak leží na sebe samého hledajícím Paulovi Danu a jeho téměř neznámému otci Robertu De Nirovi. Zatímco otec, Jonathan Flynn, je bijec a jde si přes všechny útrapy života za svým snem být nezapomenutelným spisovatelem klasikem, syn Nick v sobě otcovu zarputilost ne a ne najít a místo toho se ubírá k některým temnějším stránkám své osobnosti. Nevím, zda je Dano tak špatný herec, ale rozhodně působí velmi nesympaticky a vlastně i poněkud nevěrohodně. To samo o sobě podráží filmu nohy tak mocně, že i výborné De Nirovo ztvárnění své sebevědomé a pro všechno na svět nas*ané postavy vnímáte spíše jako duhu v pozadí. Solidní námět má pak drobné nedostatky rovněž ve scénáři a příliš neoslní ani svým vizuálem. Co bych ale vytkl ze všeho nejvíc, je postrádání emocí. Netoužím po patosu, který by se zde nabízel, ale solidní drama, jímž Being Flynn mohl být, je Weitzově zpracování velmi vzdálené. Přesto film nemůžu zatratit. Pro jeho několik velmi podnětných myšlenek, kouzelnou Julianne Moore a skvělého De Nira si alespoň pro mě zaslouží pozitivní poloviční hodnocení. (50 %)

Eastwood, Adams, Timberlake, Goodman. Když jsem spatřil tuhle čtyřku pohromadě a přidal si k filmu přívlastek "sportovní drama", nebylo možné, že by mě nadále míjel. Eastwoodův vliv je patrný především na Lorenzově režii (dlouhodobá spolupráce), snímek má pomalejší tempo, ale přesto se posouvá poměrně směle a logicky kupředu. Problém však nastane ihned po několika úvodních scénách, které nastolí klasické a tolikrát zhlédnuté schéma vztahu starého nemocného otce s mírně asociálním dítětem workoholikem. Pro milovníky omšelých zápletek vskutku dokonalé, navíc při hereckém obsazení, jenž se opravdu snaží, co může. Vlastně je to nepřekvapivě právě protivný Clint Eastwood a kouzelná Amy Adams, kteří celý film drží v jakési koukatelné linii. I když Sandru Bullock, bych si jako Eastwoodovu dceru asi dokázal představit spíš. Justin Timberlake, není zlý, ale zde tolik prostoru nedostává a upřímně mi je trochu záhadou, proč si roli začínajícího agenta zahrál právě on. V dalších větách bych jen opakoval, co jsem u podobných snímků napsal nesčetněkrát, a proto celkově doporučuji, nicméně bez velkých očekávání a spíše jen na deštivé nedělní odpoledne. (55 %)

Myslel jsem, že mě po oskarové nominaci a následném úspěchu Sandry Bulock už nic příliš nepřekvapí, ale evidentně jsem byl úplně vedle. Nemá však smysl kritizovat Akademii, jejímž rozhodnutím jsem stejně nikdy nerozuměl, a raději svou energii vložím do The Sessions. Ano, přesně tu, kterou jsem po hodinu a půl tolik postrádal. A není se čemu divit, když se na režisérskou židli posadí Ben Lewin, který deset let nerežíroval, dvacet let nepsal a jeho předchozí práce se odráží především v televizních seriálech. Není to poprvé, co má odkojený seriálový režisér dle mého problém s několikanásobně delším a ucelenějším formátem. O The Sessions se ani nedá říct, že by bylo nějak utahané, ale spíš je velmi povrchní a především obě titulní postavy jsou ploché, nevěrohodné a snad možná až příliš absurdní, než aby byly zábavné. Nepatrným plusem se může zdát jejich přiznaná nahota, nicméně ani to mi nepřišlo tak přirozené. Velké mínus pak za neatmosférickou kameru a jednodušší střih. Celý film v důsledku zachraňuje několik světlých okamžiků a pár vážných myšlenek, které jej drží nad vodou, ale to je sakra málo a já sám skoro potřeboval kyslíkovou bombu, abych u jeho zhlédnutí v závěru neusnul. (40 %)