Tomyfrok

Jestli byla jednička "reality show pro otrlá dítka", jde dvojka trochu dál, neskrývavě předpokládá pokračování, posouvá Katnissin příběh boje proti Capitolu do nového levelu a servíruje jednoduchým způsobem emoce, které na diváka fungují. Celý svět je zde podán možná realističtěji než v Collinsově knize, ale spíš jde o pocitovou záležitost a scénáristi se až překvapivě přesně drží původní předlohy. O to víc jednoho děsí, o čem může být závěrečný dvojfilm, protože aniž by bylo třeba spoilerovat, je třetí a poslední kniha příběhově prázdnější. Dvojka má však zpočátku výborný drive a po hodině filmu si div nepolíbíte tři prsty a nezvednete je na podporu Dvanáctému kraji. Francis Lawrence to vystavěl výborně, vtáhl mě do Panemu a vše včetně osobních dramat fungovalo na jedničku. Tedy až do doby, než "Katniss oslní sluneční paprsky". Jako by došlo k restartu, je třeba se do druhé části filmu znovu zakousnout. A ne, že by to nešlo, jen už je to před novými kulisami poněkud větší sousto. Nakonec jsem se dostal i do arény a bojoval o život, stejně jako budu za rok a ještě jeden bojovat znovu. Velký plus za kostýmy a vlastně asi i za Jennifer Lawrence, která je zde fakt umí nosit. Tohle se bude líbit. (80 %)

Občas se mi přihodí, že zhlédnu film, o němž si povím, že bych pro něj chtěl sám napsat předlohu, a kdyby následně vypadal takto, byl bych spokojen. Drinking Buddies má jeden zásadní problém, a to, že ne každý si jej dokáže vychutnat do dna, dost možná bude toto téma připadat spoustě lidem vzdálené, otravné, anebo zbytečně protahované, přehrávané a okecávané. Jenže právě v tom tkví veškeré kouzlo. Vůbec není snadné zachytit kamerou, co se odehrává mezi dvěma lidmi. Zvlášť, když se většina příběhu odehrává pouze v jejich hlavách. V tomto případě však bylo nesmírné štěstí, že hlavní role ztvárnili Olivia Wilde, Jake M. Johnson a Anna Kendrick, mezi kterými to jednoduše funguje. Dlouho jsem neviděl něco tak procítěného, emocemi nacpaného, lidského, přesto trochu bláznivého a tolik mi blízkého. Uznávám, že mé hodnocení je maximálně subjektivní, ale zde si veškerý nadhled odpustím a jen poděkuji Joe Swanbergovi za výjimečný film, jenž se do mě pevně zahryzl a už nepustil. Ne, že bych ani zde neviděl pár drobností k poupravení, ale kašlu na to, protože tady to prostě funguje. Ne vždy mmůžeme získat vše, co chceme. P.S. Nezapomeň na pivo. (90 %)

Jedno ze škatulky toho lepšího, co léto 2013 nabídlo. Rodinné drama o lesbickém páru a hromadě dětí, ať už vlastních, adoptivních či pouze v opatrovnictví. Hned pilot mě upoutal otevřeností, srozumitelnými rodinnými hodnotami a do jisté míry inovativním příběhem znázorňujícím prostředí dnes již nepřekvapivé, nicméně stále docela neznámé a pro některé třeba vzbuzující roztodivné emoce. Deset čtyřicetiminutových epizod první série je co do délky tak akorát a v případě děštivého víkendu jde krásně zvládnout v jednom zátahu. Některé části příběhu možná působí trochu nevěrohodně, nicméně není to problém hereckého obsazení, protože tady se strefili tvůrci do černého, ale spíše občasným tlačením na pilu ze strany scénáristů. Už jen námět sám o sobě nabízí mnoho předpokládaných příběhových linií, o překvapivý vývoj však nouze není. Přestože se nepovažuji za úplnou cílovku, The Fosters mě zaujali a druhou sérii určitě na začátku příštího roku s očekáváním načnu, protože je fajn občas vypnout, nenechat se vysávat emocemi a sledovat, jak se v tom plácají ostatní. (70 %)

Poutavá hra s kamerou a střihem, logicky prolínající flashbacky a nespočet absurdních situací, které v celku hladí příjemně po tváři. Alexis coby Rory byla kdysi moje poškolní odpolední oddychovka a po letech se jí podařilo mi znovu rozzářit volný den. Navzdory přibývajícím rokům vypadá stále jako tak náctiletá holka, a tak působí vedle Saoirse Ronan, o dvanáct let mladší herečky, opravdu jako věrohodná starší parťačka. U tohodhle filmu nehledejte logiku, je to spíš taková delší povídka s prvky artu a sakra chytlavá. Už po úvodní scéně podpořené výborným songem - celý sountrack vůbec stojí za to - jsem se hravě ponořil do příběhu dvou kouzelných nájemných vražedkyň, jejichž jména Violet & Daisy (zkráceně Vi & Dase) mluví za vše. Krom toho se zde mezi postavami, které jsou jak z jiného světa, rozehrává skromné drama s komediálními prvky, jenž do sebe výbornou filmařskou prací zapadá jak dětská skládačka. Několik nedořešených drobností zde vůbec není na škodu, ba naopak, jako by autor záměrně nutil diváka přemýšlet ještě několik hodin poté a příjemně v něm nechával dozrát svoji režisérskou prvotinu. Díky za tohle letní překvapení. (70 %)

Začátek filmu je jak vystřižený z teenagerské komedie: katolická škola na kterou v limuzíně přijede rebelující dcera senátorky, s piercingem v nose, v kožené bundě... jen bez humoru. Mno a u téhle koncepce už bohužel zůstaneme. Hlavním problémem rozhodně není vznikající lezbický vztah učitelky a studentky, byť jde o příběh trochu umělý, lze pochopit záměr výstavby na jednom z mála dnešních společenských tabu. Zpracování filmu se však tématu spíše vysmívá. Absolutně povrchní pohled, nevěrohodnost zpracování postav Erin Kelly a Diane Gaidry (která mimochodem vypadá na svých pětadvacet a vůbec ne na studentku střední školy) je společně omšelou kamerou velmi útrpným zážitkem. Celé to působí jako amatérský film s minimem základních zákonitostí, jenž se dramatu ani neblíží. Nulové emoce a zpackaná snaha o jejich vyjádření. Za mě jde o velmi zbytečný snímek, s plusovým bodem za "délku", kvůli níž však chybí propracovanost příběhu, detailnější popis postav a dost možná i nějaké zdůvodnění jejich jednání. Ne ne, tímhle rohlíkem se opít nenechám a s trouchou nadsázky dnes dovede být dramatičtější i erotický film. (30 %)

Velmi rozporuplný film. Na jednu stranu jsem se mohl nechat citově vydírat, pominout veškeré nedokonalosti a vesměs bych byl potěšen, na tu druhou zde ale převládá velmi nevěrohodné zpracování postav vedoucí až přehrávání, které nějak nedokáži překosnout. Naštěstí nemám osobní příběhovou zkušenost, nicméně tomuto podání příliš nevěřím. Přestože to na papíře všechno mohlo vypadat skvěle: rodině zemře milovaný syn (ano, viděli jsme již stokrát, ale nevadí), matka se zhroutí, otec je rádoby nad věcí, mladší bratr dokonce jako by ožil... a jako bonus se do rodiny nastěhuje osmnáctiletá dívka, která se zemřelým synem stihla otěhotnět a nemá kam jinam jít. A tak se během několika měsíců vyrovnávají se ztrátou každý po svém. Zde jsou právě nejhorší ty dějové zvraty ovlivěné náhlou změnou v chování všech členů rodiny, jen aby se film nějak vyvíjel a doběhl do cíle. Možná mi trochu vadilo herecké obsazení - Brosnan, Sarandon ani Simmons k sobě moc nepasovali -, možná na mě už tyhle na tragéeii založené citovky neplatí. The Greatest přesto rozhodně nezatracuji, jen nebudu cílovkou a objektivně bych musel dát nejspíš palec trochu výš. Za sebe však můžu zůstat při zemi. (45 %)

Absurdní sportovní drama bez jediného napínavého okamžiku. To přesně The Perfect Game je a závěrečný pokus o velké finále beru spíš jako frašku. Ne, tohle bylo fakt hodně mimo mísu a že jsem těch filmů o sportu už pár viděl. Ohradný příběh budiž, to klišé sem trochu patří a jestli se to tak stalo, nic s tím nikdo nenadělá, ale tady byl absolutně nevěrohodně podaný, invence zpracování nulová. Vedlejší dějové linky byly uměle naroubované a veškeré z náhodně vyskytujících či epizodních postav jako černý údržbář, reportérka či servírka v bistru by vysloužily pro své protagonisty Zlaté maliny. Film mi chvílemi připomínal Klapzubovu jedenáctku, ale ta pohádkou je, Perfect Game si na ni jen neumě hraje. Hloupé dialogy beze smyslu srážejí do kolen i některé vesměs sympatické postavy, čemuž kralují přechytračená dítka. Hudba byla pro uši trochu příjemnějším zážitkem, ale kamera se střihem zase dráždily mé laické oko. Jestli šlo o nepovedenou parodii, kterou jsem nepochopil, tak se omlouvám a snad jste se alespoň dobře pobavili. Mě tahle slátatnina teda neoslovila. (25 %)

Asi je třeba si hned zkraje ujasnit pár věcí. Ne, že by to nebylo běžné, ale trailer na Broken City zve na jiný film, než jsem včera viděl. Ne, že bych očekával nějakou extra pecku, nicméně pokud téměř počítáte minuty do konce, je někde sakra velká chyba. Film je rozveklý, plný nelogičností, a to jak v chování některých postav, tak i jako chyb v příběhu. A tohle mě prostě dokáže nadzvednout ze židle. Nechápejte mě špatně, většina protagonistů si na plátně odpracovala svoje a zvlášť chemie mezi Billym (Mark Wahlberg) a jeho sekretářkou (Alona Tal) působí velmi přirozeně. Po téhle stránce to i funguje. Jenže filmová páska se začne pomalu odvíjet a já si po chvíli říkal, ať už jsme v půlce, jelikož děj pěkně dlouho v nedohlednu. Mno nebyli jsme. Sílící spletitost příběhu navíc vykouzlila několik dost nesmyslných okamžiků (starosta, který se jede podívat na mrtvolu nalezenou uprostřed ulice), které bych už dneska ve filmu nečekal. Sám námět byl však výborný, jedno, že možná ohraný, jen se ho nepodařilo správně uchopit. Režiséra Allena Hughese příliš neznám, ale upřímně mě nudil už The Book of Eli, takže možná byla chyba zde. Navíc mě čistě subjektivně dost štvala i Rossova hudba. (50 %)

Patřím mezi ty, kteří se dají nalákat na vizuálně přitažlivé zpracování, což se Kosinskimu vesměs daří. Ostatně jeho smysl pro detail kulis je až obdivuhodný, jenže bohužel stejnou vlastnot postrádá u vyprávění příběhu, což je jak kopanec někam do slabin a pro mě, kritika nelogičností ve filmech, obrovská zbraň a zklamání. Osobně si netroufám komentovat vykradení ix sci-fi snímků, jelikož v těch až takový přehled nemám a nikdy jsem to nepovažoval za až tak vážné filmové provinění. Vlastně i postavení celého filmu jen na Cruisovi není úplně liché, protože jsem si na to v Tomově produkci dávno zvykl, ale zbytek postav je opravdu jak podle nepodařeného komiksu: Hlídač - Andrea Riseborough je pěkná avšak dokonale jen pláče, postava Olgy Kurylenko dostává až příliš prostoru a vesměs je i se svým výrazem ve tváři skoro až otravná, a nakonec Beech - Morgan Freeman se naopak objeví jen párkrát, a to ještě pouze jen proto, aby to celé jakože dávalo "větší smysl". Až tolik bych výkony nekritizoval, vlastně ani nebyl příliš prostor se předvést, jen si toho člověk všimne. Po první cca hodině jsem byl nadšený, pak přišla ledová sprcha a strmý sjezd. Kouknout se na Oblivion znova, budu ještě kritičtější, takhle si jej zachovám jako velmi průměrné sci-fi a nechám Tomovi další dva roky na reparát. (55 %)

Pokud vás má film donutit k hlubšímu zamyšlení, je třeba, aby se zapustil hluboko pod kůži. Sexuální rekonstrukce v tomto ohledu funguje dokonale a navíc ji k tomu napomáhá příjemná stopáž. Film je totiž rozpracován do několika málo úseků, které se odehrávají v předlouhých scénách. Dlouho jsem však nezažil, že by mě desetiminutový dialog dvou osob tolik bavil. Přirozenost, s níž protagonisté ztvárňují své postavy, je fascinující a především ta je také nositelem onoho příjemného zážitku. Sama pointa, závěr filmu, je pak pro někoho možná předvídatelná a ve výsledku dost možná také triviální, ale pro mě šlo o nevtíravý způsob, jak na jednoduchém dramatu o vztahu několika studentů poukázat na základní aspekt vzájemného ovlivňování, které v dnešním globalizovaném světě pozorujeme s přesahem do mnoha dalších oblastí. Nerad bych prozrazoval více a kazil tak zážitek, takže když nic jiné, stojí film za zhlédnutí už jen kvůli půvabné Rachel Weisz. Vřele doporučuji. (75 %)