teyra

Hallströmův další milý film ze života. Všední trable poněkud nevšední rodiny, podané s citem, humorem i dobře zachyceným rytmem života "ospalého zapadákova". Tenhle film ovšem dělají především výborné herecké výkony: Di Caprio se do retardovaného Arnieho skutečně převtělil, Depp zase zvládá skvěle svého introvertního rytíře, který je zvyklý se víc než o sebe starat o druhé. Závěr působí katarzně, s očišťující silou ohně a ohněm jako novým počátkem.

Málomluvná a nejednoznačná filmová meditace. Jedno místo, jedna buddhistická svatyně (Kim Ki-duk sám je křesťan) uprostřed jezera, jeden Mistr, jeden Žák, jedna pomalovaná brána, kterou se odtud vchází i vychází, třebaže je volně vsazená do prostoru. Místo, kde se zastavil čas, anebo spíš zvláštně zacyklil. Svaté místo, které působí tak trochu prokletě, a závěrečné jaro nezvěstuje ani tak nový začátek, jako předzvěst stále téhož konce. Film velmi kompaktně pracuje s tématy vrozené krutosti, lítosti, očisty, vykoupení. „Chtíč probouzí touhu vlastnit a touha vlastnit probouzí touhu zabíjet.“

Přerod rozervaného a nehrdinského Bruce Wayna v rámci iniciačního výcviku v pevnosti Ligy Stínů by mohl být originálním příspěvkem k batmanovské mytologii, kdyby kolem sebe nemáchal takovým množstvím psychologického balastu o traumatu, strachu a vině. Nolanovský posun Batmana od komiksové nadsázky směrem k vysvětlujícímu realismu mi zrovna nesedí, dávám přednost Burtonovi.

Mrazivá klauniáda a smrtící kabaret Jacka Nicholsona v groteskním výtvarnu Tima Burtona. Skutečně burtonovské složky ční svou kvalitou nad zbytek filmu. Líbil se mi Gotham ve stylu art déco, připadalo mi to trochu jako totalitní architektura. Batman je podán nanejvýš civilně, antihrdinsky, což mi vyhovovalo. Oproti komiksu je tu ještě zdůrazněna osudová spjatost protihráčů Jokera a Batmana.

Tak tohle se Scorsesemu podle mého moc nepovedlo. Další zmatečný film se závěrečným rozuzlením, i když se zajímavým odkazem na detektivní filmy z 50. let (film noir). Pokud stojí o něco víc, nesměl by být napěchovaný tolika klišé – ohrané trauma koncentračního tábora, předpotopní pojetí duševně nemocných. Film od třetiny ztrácí uvěřitelnou dějovou linii a v proudu nelogičností, které nakonec nejsou ani vysvětleny, se stává čekáním na závěr. Navíc vyžaduje velkou dávku filmové naivity, aby divák záhy nevytušil alespoň část pointy, i když ta je nakonec alespoň vícevrstevnatá. Oceňuji ovšem povedenou atmosféru strašidelného ostrova za hurikánu.

Osobně bych si zpracování skvělého nápadu představovala trochu jinak, s větším ohledem na podivný svět skutečného snění (už jste někdy ve snu usli ?), nebo třeba s více odkazy na klasiky psychoanalýzy. Nolan tvoří sofistikovaný matrixovský prostor neomezených možností, jeho konstrukt je ale umělejší a otázku odlišení iluze, resp. snu od reality klade méně naléhavě. Film pro dokonalost formy dává zapomenout na skromný dějový obsah: nejde vlastně o nic jiného než o příběh jedné sugesce provedené mužem zužovaným osobními problémy. Pokud se nenecháte unést vnější nádherou, může se vám snadno stát, že Zimmerova monumentální hudba poběží tak trochu naprázdno.

Toto Bergmanovo komorní drama mi trochu připomínalo Lynchovo Mulholland Drive, s dvojicí ženských hrdinek a jejich sblížením a splýváním identit. Podobně mysteriózní a výkladově mnohoznačné, se surrealistickým prologem, bez dostatku vnitřních klíčů, které pak musí být roubovány zvenčí. Zastánci psychologismu budou ve filmu vidět ozvěnu Bergmanova rozporného vztahu k ženě-matce či dozvuk osobní krize Bergmana filmaře, který nechce zmlknout jako hlavní hrdinka jeho filmu, ale snaží se o jakoli nedokonalou výpověď. Persona je navzdory své těžko stravitelné výstavbě – stálý monolog ošetřovatelky Almy, přerušovaný povětšinou pouze každodenními rutinnými činnostmi – a hutnosti psychologických jemností dílem, které se vyplatí vydržet sledovat až do konce. Zajímavý je mocenský boj obou žen: celá osobnost Almy se všemi jejími drobnými sebeklamy se hroutí a rozplývá pod studujícím pohledem mlčící Elisabeth, aby se nakonec role obrátily a mluvení v podobě obžaloby z nezvládnutého mateřství vyšlo ze střetu jako vítěz.

Tento film se mi napoprvé líbil natolik, že přehlížím jeho nedostatky a dávám plné hodnocení. Tři povídky osudově spojené jednou autonehodou a držící dokonale pohromadě dějovými paralelami, letmými setkáními postav a obsazením psa či psů do jedné z hlavních rolí. Láska a krutost ke zvířatům se zde v různých obměnách prolíná se vztahem lidí k sobě navzájem. Film originálně vypráví drastické životní příběhy, je naplněn živočišnou energií a hutným dějem, spád ztrácí jen v trochu roztahané druhé povídce. Všechny spojující ingredience v něm skvěle fungují: manželský a milenecký vztah, násilí, sociální nerovnost, biblicky vyhrocená bratrská rivalita, motiv zmařeného plánu. Neokoukaní mexičtí herci působí trochu jako živá voda.

Vizuálně krásná alegorická báseň o Smrti, Bohu, Smyslu, Smíření. Středověké kulisy času morové epidemie jsou použity spíše jako prostor pro rej existenciálních motivů a hledání odpovědí na věčné otázky člověka. Tři hlavní mužské postavy jsou pěkně typově vykreslené: oduševnělý rytíř Blok zužovaný mučivými pochybnostmi víry, herec a fantasta Jof, až dětsky otevřený prostým krásám života, ironický a lidově drsný panoš Jens. Moje nejoblíbenější scéna je ta, kdy se úskočný Smrťák odhalí ve zpovědnici namísto kněze. Jako bychom obecně mohli spatřit rozšklebenou tvář vlastní smrtelnosti za každým náboženským podnikem.

Myslím, že smysl tohoto filmu nejlépe vystihuje Mickeyho výrok směrem k novináři ze závěru filmu: "Když zabijeme tebe a to, co představuješ, vyjádříme názor. Sám nevím, jaký názor". I když je film snad původně míněn jako kritika násilí a tvorby celebrit v senzacechtivých médiích, je co do svého vyznění silně neujasněný a chvílemi se zvrhává ze satiry v oslavu vražedného sexy párečku a z nadsázky v jakousi vážně míněnou mytologii (vyhnání démonů láskou, šamanská očista, bajka o hadovi). Jeho experimentální formální stránka – klipovitost, zběsilý střih, nesmyslné záběry kamery zezdola, střídání černobílého a barevného filmu – činí film mírně nekoukatelným. Škoda, že tam nebylo více takových míst jako je sitcom z Malloryny rodiny.