teyra

Tuto až dovádivě rouhačskou poutní road movie, kde se cestuje i napříč dějinami a naukami, ocení nejspíš ti, kteří mají nějaké zkušenosti s teologií a vůbec s pravověrným katolictvím zevnitř. Marně by zde člověk hledal nějakou hlavní linii, jde spíše o surrealistickou fresku s různými více či méně sofistikovanými hrátkami, vtípky a symbolickými ironickými výjevy, které se točí okolo opěrných sloupů víry jako jsou zázraky, svaté přijímání, dvojí podstata Ježíše, predestinace, trojjedinost či mariánský kult. Asi není v moci diváka jednoznačně odhalit všechny významové souvislosti filmu - kterých po shlédnutí napadá člověka požehnaně - je to takový hutný guláš uvařený z katolických propriet a jeho vyznění je protikřesťanské spíš hravě než nějak nenávistně. Každopádně nic z filmu se nakonec nejeví absurdněji a svévolněji než dogmata sama (credo quia absurdum - věřím, protože je to absurdní - cituje také Bunuel církevního otce Tertulliána).

Lynchova neúprosná umělecká vize, představující snad jeho vyrovnání s vlastním problematickým otcovstvím. Svérázná péče vyděšených rodičů o vetřelčí dítko či rodinná večeře u Henryho přítelkyně tvoří jakžtakž realistickou osu, bohatě vyšperkovanou surrealistickými podivnostmi a proloženou jedním delším, ještě bizarnějším snem o odpadlé hlavě a přidělávaných gumových hlavičkách. Lynch brutálními výtvarnými prostředky zobrazuje svět vnitřních děsů a úzkostí a napájí sensitivitu diváka z nitra Henryho temné planety. Navzdory všem ujetostem a zvrácenostem pro mě z tohoto filmu vykukuje i smysl pro absurdní humor, jako právě u scény s rodinnou večeří a u celé tak trochu groteskní hlavní postavy s špatně padnoucím oblekem, nepatřičným účesem a strnulými nešťastnými pohledy. Film, v němž se skoro nemluví, zaujme rovněž propracovanou zvukovou mixáží, která se člověku dostane pod kůži.

Obyčejný mafiánský příběh v neobyčejném provedení. Něco mezi samurajským filmem, gangsterkou, parodií a existenciálním dramatem. Namísto budování napětí přichází meditativní záběry, namísto nastínění motivů pohání děj citáty z japonské duchovní příručky Hagakure, vážný příběh o pomstě a věrnosti s filosofickým podbarvením se střídá s brutálním karikováním mafiánské tématiky (dýchavičnost, nezaplacená činže). Tento pohyb na hranici žánrů a naladění sdílí tento film s předchozím Mrtvým mužem. Vzájemné odkazy mezi knižními citáty, scénami z cartoons a vlastní dějovostí tvoří sofistikovanou skládanku, v níž vše zapadá dohromady, včetně narážky na Rašomóna. Hudba od zástupců Wu Tang Clanu je snad až příliš dobrá a místy si nárokuje samostatnou pozornost, což se mi jeví jako chyba.

Třebaže nečekám od filmu, že bude až vyzývavě nutit k zamyšlení na úkor ostatních forem působení, Crash to s ohledem na téma rasismu činí na výbornou. Jak velká je propast mezi proklamovanými postoji a žitou zkušeností ? Jak nesnadné je vymanit se z myšlenkových stereotypů a přirozené xenofobie a vidět v cizinci ne cizince, ale člověka ? A jak mezi vší tou nesnášenlivostí může problesknout lidská vzájemnost ? V mozaikovité výstavbě filmu, kde jsou charaktery ořezány na kost, jde hlavně o srážky, symbolicky i doslova, mezi příslušníky různých ras a národností, jejichž třaskavost je umocněna americkým přístupem ke střelným zbraním. Jako by Kanaďan Harris natočil metaforu ducha Ameriky, který vynikne po přejetí kanadsko-amerických hranic. Navzdory vší té někdy příliš přímočaré snaze o příspěvek k citlivému tématu přináší Crash i několik výborných emocionálně silných momentů (vytahování z auta, neviditelný ochranný plášť).

Ne, že by se mi tohle pojetí rodinných hodnot nelíbilo (zombie dítě v parku a scény s nadvakrát zmutovanou matkou jsou vynikající), ale hlavní složka filmu ve mně bohužel záhy přestala vyvolávat smích smíšený se zhnusením a sugerovala mi spíš ujetou party s kýblemi plnými barvy (asi obrana). Jackson se na filmu určitě vyřádil a věřím, že i orgie nevkusu mohou být svým způsobem stylové, za tu ztrátu jakékoliv působnosti ale nemohu dát vyšší hodnocení. Z letargie mě nevytrhla ani závěrečná sekačka (víc to vygradovat už skutečně nešlo).

Krásné animované příběhy rezonující svět prvního Matrixu, mezi nimiž obsahově vévodí dokumentární Druhá renesance a formálně asi noirový Detektivní příběh či poetické Neznámé území. Pestrá paleta žánrově odlišných minipovídek sahající od počítačového Osirise po psychedelickou Přijímací zkoušku dává oživnout matrixovskému kultu tam, kde měl ještě na rozdíl od svých dvou pokračování co říci. Ve výběru není vyloženě slabý kus, každý má něco do sebe, přinejmenším dobrý nápad a kvalitní provedení. Tématicky Animatrix přebírá mysteriózní prostor simulovaných realit, promýšlí vztah lidí a strojů či se dovolává motivu probuzení, nerozvíjí ale nějak zásadně hlavní dějovou linii a obsah Matrixu. Některé příběhy předjímají Matrix: Reloaded (Osiris, Dětský příběh).

Matrixovská vize nepůsobí zprvu zas tak uměle, odrážejíc se od přitažlivosti alternativně hackerského alter ega a navozuje přirozenou otázku, zda je tu technika kvůli modernímu člověku, anebo už moderní člověk kvůli technice. Ostatně zproblematizování reality vnějšího světa stojí prostřednictvím filosofa Descarta u zrodu celého novověkého myšlení. Škoda, že další dva díly udělaly z kultu tak trochu do prázdna vyšumělou vykonstruovanou bublinu. Na svou dobu převratné akční scény zestárly, bullet time se omrzel a scény s kung-fu mnohdy působí až úsměvně, přesto si tento film ponechává svoji sílu.

Napoprvé jsem film nedokoukala kvůli naturalistickým násilným scénám, ale něco mě přinutilo se k němu vrátit. Psychologická studie neúspěšného vyrovnávání se ztrátou a vinou se mění v alegorii namyšlené racionality ocitající se tváří v tvář chaosu temných přírodních mocností uvnitř člověka, resp. uvnitř ženy. Znalci Trierova díla ocení proměňování perspektiv od sebeobětující se ženy k ženě čarodějnici a od mateřství k macešství. Film si s tím pohrává tak nejednoznačně, že nakonec není jasné, zda je holdem misogynii, feminismu či obojímu. Tématu odpovídá strašidelně fantaskní, tíživé zobrazení přírody jako Satanova chrámu prodchnutého nepřátelskou a zlověstnou atmosférou. Už od úvodního drastického černobílého prologu s krásnou hudbou Trier divákovi nic nedaruje a nechá ho se masochisticky rochnit ve vlastních úzkostných zřídlech. Přitom s ledabylou elegancí servíruje závažné metafyzické, náboženské a psychologické obsahy a umožňuje kritikům zapříst předivo filosofických konstruktů. Přestože mám nadále výhrady k šokujícím scénám, chci věřit, že násilí zde nebylo použito samoúčelně.

Divácky přístupnější a atraktivnější než Kurosawa, hlavně pro svižné tempo, kratší stopáž a dobrou typovou charakterizaci a odlišení sedmi statečných. Ve zbývajících ohledech dostává od Kurosawy těžce za vyučenou. Špatné je, že navzdory spoustě vysvětlení (máme smlouvu, vesničani se mi dostali pod kůži, nikdo mi nebude šahat na pistoli) nakonec spolu s vůdcem banditů nechápeme, proč se vlastně pistolníci do vesnice vracejí. Strašně odbytá je závěrečná bitva, v níž zemře spousta postav, aniž by režisérovi stály za slušnou rozlučku. Škoda, že se remake nesnažil odlišit víc od originálu, jako to chvályhodně udělal v dějově spletitém konci, takhle jenom přesazuje do jiného prostředí (dovedl si v těch typických westernových kulisách někdo představit ta stále omílaná políčka ?), ořezává a ztrácí hloubku. Pokud se ovšem člověk oprostí od srovnávání, nabízí se mu vybroušená a nanejvýš zábavná klasika s výbornými herci a hudbou.

Lidská opravdovost je cennější než náboženské ikony a věřím, že v tomhle filmu o Ježíšově lidské podstatě Scorseseho srdce bylo. Nebýt krásného a působivého konce, který dává smysl celku, bylo by to ale za míň. Štvaly mě pasáže, v nichž Scorsese jenom vykrádá evangelia a nic k nim nepřidává, ani umělecký výraz ne. Filmu jednoznačně škodí příliš dlouhá stopáž. Hrát Ježíše je určitě těžké a Dafoe dělá, co může, ale jako duchovní Mistr mě nepřesvědčil, možná to bylo režisérovým pojetím. Hodně se mi ve srovnání vybavoval Pasoliniho charismatický a drsný Ježíš z Evangelia svatého Matouše.