teyra

Úvodní sen není jenom úzkostným ohlášením blízkosti fyzické smrti, ale i burcujícím poselstvím zvěstujícím téměř dokonanou smrt duševní: mrtvolný chlad, strnulost, naprostou osamělost, prázdnotu, atrofii, v níž už není ani čas, protože veškerá osobní historie zamrzla. Hodiny bez ciferníku se freudiánsky zjevují v grandiózní scéně s Borgovou matkou a dávají pocítit mrazení z osudových rodových linií. Standardně psychologicky brilantní, přitom jemný a chvílemi hřejivý Bergman. Křehká metamorfóza starce a překvapivě milosrdná road movie ve vlastním nitru. Krásný film.

Experimentální forma po způsobu parodie kloubící naivitu a mechanismy braku s naivitou a mechanismy němého filmu je vynikajícím a originálním nápadem nesoucím celý film i přesto, že se časem trochu omrzí. Jako čtenář Váchala jsem si film vysloveně užívala. V předloze vpadá autor do svého románu jako divoch, film to nahrazuje distinguovaným sebenadhledem a jemnou nostalgií, což je nakonec zajímavý posun. Kromě poněkud rozpačité závěrečné čtvrthodinky mi trochu kazila dojem až příliš bezobsažná linie Mistrova - myslím, že z bohatosti vynechaného materiálu šlo vytěžit více. Pasáž s Ignácem, křtěnými divochy a prokopaným tunelem si bohužel může vychutnat jen znalec předlohy.

Výborně odvyprávěná hříčka s hlubším obsahem vzdáleně inspirovaná jednou Chestertonovou hrou. Skvělá počáteční magická atmosféra, propracovaná hororová scéna, typicky bergmanovský odlehčující humor lechtivých scén, filosofické střetávání vědecké racionality, moderního čarodějnictví (hypnóza) a dobou vytlačeného nadpřirozena. Iluze iluzí. Iluze, které boří jiné iluze. Muž v masce demaskuje své protivníky, aby nakonec zdánlivě vyjevil svou skutečnou, rozbitou tvář. A pak samozřejmě osobní metarovina příběhu: kritiky, kteří se mu snaží přijít na kloub, zdánlivě rozpitvané umění jim uniká a slaví nadsazený triumf, aniž by proto přestalo být iluzí. Anebo magickou iluzí? Role komické babky kořenářky v celé záležitosti zůstává otevřená.

Prosté, nesmírně silné drama dvou osudem spjatých mužů, chvílemi přecházející v kontrast dvou existenciálních poloh: pozice krajní víry na jedné a pohanské živočišnosti na druhé straně. Drama, které nechává zaznít dobově aktuální motiv militantní ideologie zanesené zvenčí. Výborně napsané, zrežírované, zahrané, protkané lyrickou symbolickou řečí. "Český Bergman" nahrazuje filosofickou a psychologickou bohatost sytostí výrazu, posluhuje si ovšem zcela nebergmanovským a místy dutým "obrozeneckým" patosem. I tak je to ovšem klenot.

Důraz na lidský rozměr prvního českého prezidenta, lačný pohled do politického zákulisí? Z dokumentu nakonec spíše vyvěrá neobyčejnost člověka a jistá obyčejnost prezidentského řemesla, třebaže vykonávaného tak nestandardně. Celkově to pro mě bylo milé dvouhodinové setkání s inspirující osobností a vzpomínka na neopakovatelného ducha doby. Havel vychází z dokumentu jako člověk zásadový, skromný, slušný, inteligentní, s politickým instinktem, smyslem pro vtipné glosování lidí a situací, osobním kouzlem, přirozený, až chlapecky otevřený. Člověk by si možná přál, aby byl trochu suverénnější, rozhodnější, tvrdší, ale i to tvořilo jeho neobyčejnost ve světě vysoké politiky. Bylo pro mě zajímavé sledovat jeho rostoucí rozčarování z politiky i zraňovanost útoky médií a oponentů. Dokument není sestříhaný špatně, ani chvíli nenudí a v zásadě všechno v něm má své místo, i když by se mi osobně zamlouvalo méně psů a košil a více Havlových soukromě vyjadřovaných ostrých náhledů, jako jsou ty o české povaze a provincialismu.

„This is Africa.“ Yes, and this is Hollywood. Dobrodružný film s přesahem? To možná ano, ale z mého pohledu se z kulis volajících po silném dramatu spíše podařilo vyloudit plytkou a pseudoangažovanou akční podívanou prokládanou banální hlubokomyslností, z níž se o Africe nedozvíme víc než z jednoho odstavce novin a která nakonec ani nebaví, protože je značně předvídatelná. Pokud to s ohledem na západní provinění stejnou měrou schytávají pašeráci, novináři, humanitární organizace i lidé kupující šperky, kde pak zůstávají tvůrci tohoto komerčně orientovaného filmu? A ještě se lze v komentářích dočíst něco o "atraktivitě prostředí". Několik opravdu silných momentů čerpajících z afrických reálií a skvělý Djimon Hounsou film v mých očích nezachraňují.

Filmařsky dokonalá a ve své nemilosrdnosti až nevábná studie odcizení, třebaže poslední záběry skýtají jistou naději. Očima malého chlapce zesíleně vnímáme pustý a nepochopitelný svět dospělých s jejich léta živenými nenávistmi, vnitřní prázdnotou a osamělostí, narušenou sexualitou, válkou. Řeč není, jak se naivně domníváme, nástrojem dorozumění, ale prohlubuje propast mezi do sebe uzavřenými světy a ustupuje náhradním prostředkům komunikace (sex, gesta, dítě). Je to vlastně film o exemplárně špatné smrti, tj. o smrti v naprosté cizině, kterou zde ironicky podtrhuje fyzická přítomnost těch tzv. nejbližších.

Metafyzika Sedmé pečeti je v dalším Bergmanově filmu ze středověku nahrazena baladickým tokem vyprávění protkaném sugestivními lyrickými obrazy a rozkošatělá alegoričnost údernou prostotou silného příběhu o věčném boji dobra a zla. Podání konfliktu mezi pohanskou magií a vítězným křesťanstvím stejně jako závěrečná interakce člověka a jeho Boha jsou na Bergmana hodně přímočaré, zde to ale není na škodu. Síla filmu spočívá v překrásném vizuálu, standardně skvělých výkonech Bergmanových dvorních herců a ohromné vnitřní dynamice scén popisujících postupné schylování se k brutálnímu násilí.

Něžný Kim Ki-duk, v němž originální love-story bezhlesného splynutí dvou éterických duší tak trochu zakrývá filosofující hrátky točící se kolem různých podob násilí, resp. násilného ne-násilí. V ústřední metafoře je mírumilovný sport mocných přetaven v symbolický nástroj odplaty, zůstává ovšem stejně nejednoznačný jako Tae-sukova vlámání se do cizích intimit. Jeden kritik film trefně nazývá buddhistickým punkem.V 3-iron přechází zasněná revolta proti společenským normám v úspěšný atak direktiv, jimiž se řídí realita sama. Film je přes svůj minimalismus nabitý nápady a stále překvapuje, a to nejen tím obratem k až úsměvnému irreálnu.

Grandiózní rodinné drama, jehož sledování je požitkem svou hloubkou srovnatelným s četbou klasické literatury. Poutavé vyprávění jde ruku v ruce s pečlivým divadelním aranžmá scén a výborným vedením herců. Mistrův veskrze osobní odkaz, v němž se zrcadlí prostor celé jeho životní zkušenosti a vyzrálost filmového výraziva. Prostřednictvím atmosférického zobrazení rodinné oslavy Vánoc, myšlenkově bohatých rekapitulujících monologů a skvostných scén cílících na fenomén manželství se Bergmanovi dokonale daří vykreslit charaktery jednotlivých členů ekdalovského klanu, aniž by přitom utrpěla dramatičnost centrální příběhové linie soustřeďující se kolem osudu malého Alexandra. Snímek je geniální zejména prostupujícím prolínáním dětského a dospělého pohledu, v němž dětská bujná fantazie splývá vjedno s uměleckou imaginací a fantastikou židovských bajek. A pak samozřejmě ta mocná, někdy až humorně zkarikovaná hra kontrastů obou rodin a jejich domácností (vyjádřená i formálně, portrét té ekdahlovské přetéká barvami, ta biskupova je naproti tomu podána černobíle a hole): vřelost a chlad, hojnost a asketismus, sexualita a staropanenství, veselí a ponurost, smrt jako nový začátek a smrt jako definitivní zkáza. Oproti strohé racionalitě a mravokárnému diktátu jednoho výkladu světa jsme i jako diváci díky víceznačnému vyznění vtaženi do magického světa, „kde je všechno možné a kde fantazie přede a tká nové vzory na bezvýznamném podkladě skutečnosti“.