Aidan

Naposledy jsem tenhle film viděl v autobuse Praha-Krumlov. Japonka, co seděla vedle mě, odložila znuděně sluchátka už po deseti minutách a taky americké osazenstvo se tvářilo dost nechápavě. Zato našinci se poznali podle lehkého úsměvu na rtech, občas střídaného hlasitějšími chechty. Jsou prostě filmy národní, které exportovat nelze. Kemr u chaloupky náleží spolu třeba s Járou Cimrmanem a Večerníčkem do galerie entit cizozemci nepochopitelných.

K vlastním útěkům do divočiny ani k Tolstému a Londonovi,. jejich inspirátorům, nechovám nejmenší sympatie. Tenhle film je však výtečnou anatomií idealismu, natočenou naštěstí s dostatečným odstupem, což chrání výsledek před trapností. Chrise je těžké neobdivovat pro jeho odhodlání, zároveň však není možné přehlédnout jeho narcistní sebezhlížení, lásku k alternativnímu, hrdinskému já jménem Alexander Supertramp, a slepotu k citům druhých lidí. Zřejmě však nemohl jednat jinak - zažil jakousi sekulární obdobu duchovního povolání. Byl však věrný nejen svému nutkání k cestě, ale také poznané pravdě, takže se mohl učit i z falešných tužeb a chybných cílů. Kdyby mu bylo dopřáno dostatek času došel by ještě k jinému obrácení, k moudrosti, která se přeci jen spíše odhaluje pravdymilovným snílkům, než zápecnickým "realistům", kteří nikdy netoužili po velikých věcech. Jenomže, jak se ukázalo i v jeho případě, ne všichni takoví dobrodruzi mají šanci dospět...

Ke spoustě kladů, které tu kolem vypočítali jiní, si dovolím připočíst dva zápory; pro mě oba dost zásadní. Prvním je nepovedený Aljoša: působí jako laskavý naivka, jenž člověku trochu leze krkem pro své kazatelství. Vůbec to není ten Alexej, který v knize polibkem odpoví na Ivanův příběh o Velkém Inkvizitoru. Chybí mu věrohodnost, opravdovost, svatost. Uznávám, že zahrát takovou postavu je těžké, mnohem těžší než třeba Míťu či starého Karamazova; podobně jako u filmových ztvárnění Ježíše, je tu možný jen větší nebo menší neúspěch; tenhle je však spíš větší. Druhým záporem je závěr vedlejšího tématu o udržbáři a jeho synovi, který je zároveň závěrem celého snímku. To vyústění je prvoplánové, hloupé, bezdůvodně beznadějné. Zelenka sice Dostojevského obohatil o kouzlo svého mystifikátorství, připravil ho však o něco mnohem závažnějšího - o naději.

Do kláštera na odlehlém irském ostrově je poslán na vizitaci mladý kněz, aby tamním mnichům zabránil sloužit liturgii v latině, neboť tak přitahují davy poutníků a překážejí řádu v jeho politických kauzách. Vnitrokatolické téma konfliktu mezi tradicionalismem a modernismem je zde představeno natolik zajímavě, že může dobře zaujmout i ty, pro něž učebnice dogmatiky není zrovna četbou na noční stolek. Pro katolíky je však snímek přímo povinností - poslouží jako katalyzátor mnohých otázek týkajících se církve, kněžství, ekumenismu, sloužení latinské liturgie, svědomí a poslušnosti. Pozice obou stran jsou zde vyhrocené, což člověka jen více podněcuje k tomu, aby hledal vlastní odpověď. Nakonec se ve snímku objeví i téma důležitější než samotné vnitrocírkevní spory - téma víry a její ztráty. Tohle pozoruhodné, mnohoznačné dílko není chráněno autorskými právy a lze je viděi on-line mj. na: http://video.google.com/ .

Skvělá učebnice pro začínající diktátory a taky ukázka toho, jak snadný by mohl být návrat k fašismu právě v přejedené Evropě. Jeho psychologické předpoklady nezmizely - potřebu jasného společného cíle, bratrství, řádu a jednoty si v sobě většina z nás nosí, potřebu identifikovat se s nějakým "my" a vyhranit se vůči "oni", sklon ke kolektivní pýše. Kladem "Vlny" (polopatický český název "Náš vůdce" nějak němůžu překousnout) je popisnost bez příměsi moralínu. Výsledku to dodává na působivosti. A s mrazivým závěrem všechno nekončí - myšlenkové potravy zůstane habaděj na několik dalších dní.

Film-zpovědní zrcadlo. Jednotlivé postavy sice obviňují ze zločinu samy sebe, ale přiitom zároveň klamou nejen druhé, ale vskrytu i sebe - chtějí se vidět jako ctnostnější, statečnější, lepší. Divák se zpočátku může cítit jako soudce jednotlivých zúčastněných - je do této role přímo situován kamerou. Posléze se stává spíše zmateným svědkem a nakonec sám obviněným. I já jsem vinen vytvářením klamných lichotivých sebeobrazů. Jaká může být odpověď na všudypřítomnou faleš? Buď lhostejný cynismus, anebo přiznání si vlastní bídy jako počátek cesty k osvobození. Kurosawa jako anima naturaliter christiana. Snímek je výtečný i po formální stránce.

Standartní hollywoodské spotřební zboží. Willisovi i Perrymu jejich role sednou a film je místy vtipný, ale trapnosti je tu taky nemálo. Navíc i celkové ladění humoru je příliš do cynična, trakže se mi to - vztao kolem a klolem - vlastně nelíbilo.

Na tomhle filmu je zvláště pozoruhodné, jak je zábavný a napínavý při naprosté absenci záporných hrdinů. Zdrojem napínavosti a neviditelným padouchem je tu snad jen chudoba, ale i ona je dvojznačná... je pro Aliho a jeho blízké příčinou problémů a zároveň tou, která tříbí jejich charaktery k lásce, nezištnosti, k většímu dobru. Snímek má přitom daleko jak ke kýčovitému velebení "ušlechtilé prostoty chudých" tak ke řvavé obžalobě bohatých. Je to laskavé, smutné i vtipné a hlavně velmi lidské.

Pravý opak zábavného a odpočinkového filmu. Bylo to spíš jako návštěva u zubaře. Příjemné pocity se nedostavily ani předtím ani přitom ani potom. Dokonce když nad tím vším rozumuji, říkám si, že to bylo na můj hobití vkus až příliš temné a subtilně psychologizující. Ale nakonec díky Bohu za to, že jsem mohl takovýto až bolavě skutečný film vidět... tahle návštěva u zubaře je vhodnou reakcí na holywoodské cukroví.

Duchovní i umělecká potrava první kategorie. Podle výtečné divadelní hry ještě lepší film. Postava Thomase Mora je natolik charismatická, že přímo vybízí k následování a k revizi vlastních hodnot. Takových filmových hrdinů jsem potkal jen málo (snad ještě George Baileyho z "It´s A Wonderful Life" a Babette z "Babettiny hostiny".)