Tanner

Na tomto snímku se dá krásně ilustrovat přísloví "méně je někdy více". Scénář i režie sází na úspornost (v oblasti dialogů, hudby, střihu, scén jako takových, herectví), ale dopad na diváka - je-li vnímavý a trpělivý - je větší, než kdyby zpod tučného nánosu smyčcové, prvoplánově dojímavé klišovité hudby zaznívaly šroubované repliky. Divácký prožitek je pak intimnější a opravdovější. Kyûka je výtečné japonské drama o hledání štěstí, morální povinnosti, sebeobětování, životě pro smrt, smrti pro život. A o lidech mezi tím. 4,5 hvězdičky.

Docela příjemný film, který přesto, že pojednává smutné téma, nevláčí diváka slzavým údolím a netlačí přehnaně na emoce - ty se dostavují samovolně a nevynuceně a o to jsou autentičtější. Retrospektivně vyprávěný životní příběh hlavní hrdinky se poměrně zeširoka a pozvolna odvíjí za pomoci volně na sebe navazujících epizod, do nichž vstupujeme skrze fotografie či vzpomínky, k nimž se dané epizody váží. Často přitom sledujeme příběh vedlejších postav, které do života Emi vstupují třeba jen okrajově. Přesto jsem neměl pocit, že by něco v tomto ohledu ve filmu přebývalo, protože i tyto příběhy tak nějak rezonují s hlavní linií. Film se dostává divákovi pod kůži i díky zajímavé práci s kamerou, která vhodně střídá statiku a dynamiku, a obezřetnému střihu. Co mě naopak příliš neoslovilo, byla hudební složka; nicméně o sobě nedává vědět příliš často. Takže celkově: máte-li náladu na pozvolna plynoucí, zajímavě natočený a trochu posmutnělý film, přesto však ne přehnaně sentimentální, a zároveň nepovažujete motiv přátelství dvou tělesně handicapovaných dětí za kýč způsobující nevolnost, můžu vám Kimi no tomodachi vřele doporučit (i když na těch 90%, které plynou z našich dosavadních šesti hodnocení, to podle mého zase není).

Formou je to vlastně taková road movie. Dva souputníci kráčejí vstříc nevyhnutelnému osudu a setkávají se na své cestě s roztodivnými postavami. Mám tento typ filmu rád a nevadí mi ani, že Tenten neměl příliš velký spád. Humor je až na několik krkolomně působících okamžiků jemný a nenucený a určitě není jedinou a samoúčelnou náplní, jak by zaškatulkování toliko do žánru komedie mohlo navozovat. Vše ale stojí a padá hlavně s nádhernou atmosférou podzimního Tokia, kterou divákovi zprostředkovávají místy až jarmushovsky uhrančivé záběry. Hlavně proto dávám 4 hvězdičky. Nic převratného to není, příjemný filmík určitě.

Vize antiutopické společnosti s mnoha kafkovskými rysy je zde ilustrována na třech příbězích, a tak má film vlastně tři emocionální vrcholy. A je pravda, že hned ten první je asi i nejintenzivnější. Sepětí těchto příběhů není tak těsné, film se díky tomu dotýká celé řady témat, nicméně i tak drží dostatečně pohromadě, a to především díky ústřednímu motivu jakési novodobé predestinace, která vše rámuje a propojuje. Opravdu zajímavý snímek.

Hudba nachází cestu k nejskrytějším zákoutím duše. Tato parafráze Platónova citátu se mi po celou dobu filmu převalovala v hlavě. Mám rád klavírní hudbu a její využití jako prostředku k objevování oněch skrytých zákoutí duše mladé Uty, která ukrývají tajemství jejího ambivalentního vztahu k hudbě i světu, se mi velmi líbilo. Skvělý výkon navíc podává půvabná Riko Narumi - v té dřímá, dovolím si tvrdit, solidní herecký talent. Sledování Shindo pro mě bylo příjemné jako poslech jemné, pozvolna plynoucí, posmutnělé a především krásné klavírní sonáty. Silné čtyři hvězdičky; doporučuji.

Kdo člověk je? Má svou vlastní autentickou tvář, nebo se jeho tvář rozpouští v maskách rolí, které je nucen hrát, aby zapadal do společnosti? A co je lepší - snažit se své já získat i za cenu bolestné (obzvláště v dětském kolektivu) nonkonformity, nebo dělat to, co ostatní očekávají, a riskovat, že sama sebe ztratíme? To jsou otázky, které jsou aktuální prakticky dnes a denně. Jak napsal Erving Goffman: všichni hrajeme divadlo. Tato obsahová rovina mne tedy oslovila. Horší už to bylo se zpracováním - to na mě bylo trochu moc.. sentimentální (aspoň co se hudby týče)? Naivní (aspoň co se konce týče)? Nevím přesně, jak to pojmenovat, ale v mých očích to závažnost tématu trochu shazuje. Ani dělení obrazu a zhušťování narace do formy smsek mi moc nesedlo. Takže úhrnem lepší tři hvězdičky.

Zřejmě mi uniklo, co se jiným podařilo ve filmu zachytit (jinak si nedovedu vysvětlit to hodnocení), ale pro mě film na zajímavosti samoúčelným násilím nezíská. A může té krve, mozků, usekaných prstů a hlav i visících střev být sebevíc. Sorry, ale pro mě o ničem.

Přišlo mi, že film tak nějak neví, kudy se vydat. Samotné učení tu bylo imho zobrazeno poněkud povrchně, děj zase nebyl tak zajímavý a sevřený, aby vystačil sám o sobě. Nenudil jsem se, ale ani mě to nijak zvlášť nezaujalo.

Fascinující záležitost a pro mě jeden z "nejpětihvězdičkovějších" filmů vůbec. Ani na chvilku jsem nemohl odtrhnout oči od obrazovky, ani na chvilku jsem nemohl přestat poslouchat fantastickou Glassovu hudbu, jejíž soulad s obrazem je naprosto strhující. Všechny motivy ve filmu (jichž je vskutku nemálo) jsou velice působivě podáné a vygradované a dávají dohromady impozantní mozaiku (ač trochu manipulativní..). Bez jediného slova zde Reggio vypráví celou epopej. A přestože její hlavní hrdina - člověk - z ní nevychází zrovna s čistým štítem a její proroctví je více než chmurné, je naprosto uhrančivá a překrásná.

V podstatě se můžu podepsat pod komentář Marigolda, takže se nebudu zbytečně repetetivně rozepisovat. Snad jen co se týče srovnání s Welcome - na mě působily oba snímky v podstatě stejně. Je zkrátka hezké, sem tam se nechat dojmout :-). Klidně víc takových filmů. (Sám sebe se přitom ptám: napsal bych to samé, kdyby to natočili Američani, na jejichž patos a sentiment jsem naopak skoro alergický? Radši si na to nebudu odpovídat..)