Tanner

Tak trochu mi to chvílemi připadalo jako mix Červeného trpaslíka s Hodinou pravdy od Járy Cimrmana.. Je to možná až moc cynické a dvě hvězdy příliš přísné, ale Metro ni notte toho prostě o moc víc nenabízí. Spojení dvou ústředních motivů dle mého příliš nefunguje, neboť cestování do různých časových rovin vztah otce a syna tříští do nesouvislých epizod, které navíc kvůli onomu fantasknímu prvku pozbývají jakékoliv autenticity a smysluplnosti. I chování postav je pak nesouvislé, dialogy škrobené a režie se z každé scény snaží vyrazit "maximum". A to se ani nezmiňuji o logických lapsech. Bohužel, tohle se nepovedlo.

Slunce prudce žhne, všudypřítomný prach dráždí vyprahlé hrdlo, řeže do očí a lepí se na zpocenou kůži, cigaretový nedopalek pálí do prstů. A duši rozežírá dumání o lidské identitě, její předurčenosti, o nemožnosti utéct před sebou samým, uniknout bezvýchodnosti situace. V zádech neurčité i konkrétní puzení, které nutí neustále ono východisko a cestu hledat, i při vědomí, že je to snaha předem odsouzená k zániku. Toto existenciálně laděné, atmosférické dílo, zejména díky famóznímu spojení Antonioni - Nicholson, patří mezi to subjektivně nejlepší, co jsem kdy vůbec viděl.

Ano, film je v mnoha ohledech přehnaný, ale mně to tentokrát ve sledování nijak výrazně nepřekáželo a jsem ochoten to vzít jako legitimní "umeleckou nadsázku", která je přítomna více či méně takřka v každém filmu; i když tady je to opravdu skoro přes čáru. Bohužel, postavy jsou přeci jen trochu plošší, ačkoliv prostoru k jejich prohloubení je docela dost. U tvůrců však zvítězila snaha nacpat do jednoho příběhu co možná nejvíc traumat a to je spíš ke škodě snímku. Celkově ale určitě není nezajímavý. Za sebe bych dal silnější tři.

Při úvodní fantastické dlouhé sekvenci bez střihu, kdy kamera projde skrze několik exteriérových i interiérových prostor, jsem si dokonce vzpomněl na podobně geniální kousek v podání M. Antonioniho. Dějové vlákno se zde všelijak prapodivně třepí, režie se vrací do stále stejných příběhových bodů, aby je vždy vykreslila trochu jinak, takže divák se může trochu ztrácet, ale z celkového pohledu je poselství více než zřejmé. Postupně se také skrze různé flashbacky a vzpomínky dozvídáme osudy jednotlivých postav. Úhrnem lze o filmu Svjedoci říci, že jde o formálně zajímavou a působivou reflexi balkánského válečného konfliktu.

Stárnoucí žena provozuje hodinový hotel, kam si lidé chodí "odpočinout". A to nejen do jeho pokojů, ale především na jeho střechu, která představuje jakousi svobodnou zónu, jedinou oázu klidu v okolí. Chodí sem děti trávit odpoledne, maminky se svými ratolestmi i starší pánové hrát šógi nebo si číst. Do hotelu také postupně zavítají z rozličných důvodů tři ženy různého věku, které se vyrovnávají s nějakým trápením. Toho pochopitelně není ušetřena ani hlavní postava Tamaki, která mezi všemi příběhy představuje jakési pojítko. A tak sledujeme postupně jednotlivé příběhy a to, jak se pod vlivem tohoto zvláštního místa a vzájemných vztahů mění. Nic přitom není řečeno žádnou explicitní vysvětlovačkou, avšak není problém si vše z náznaků a minimalistického, přesto docela sugestivně existenciálního filmového jazyka domyslet. Pěkné, melancholické japonské drama.

Naprosto přesný a nepokrytý útok na divákovy city. Ideální film, máte-li chuť nechat se dojmout :-).

Je to tak, Maboroshi no hikari je především o atmosféře, budované až impresionisticky působícími záběry statické a odtažité kamery. Skoro žádné detaily na tváře, minimum dialogů i hudby. Na první pohled jde možná o náročnější a méně přístupný film, ale nechá-li ho divák na sebe opravdu působit, ona intenziní 'imprese' se dostaví.

Mám nezávislé, pocitové filmy tohoto typu o životech obyčejných lidí moc rád, zejména jsou-li v japonském podání, ale tento mě bohužel příliš nenadchl. Postrádal jsem zde nějakou užší souvislost mezi jednotlivými scénami, nějakou zápletku kolem jednotlivých postav (nemyslím ani, že by se ty jejich "segmenty" daly nazvat příběhy - aspoň u některých) i nějakou celkovou poentu či sdělení. Bohužel tak některým postavám chybí jakákoliv hloubka. Film je zkrátka spíše nesouvislým sledem výjevů z několika životů, a to výjevů jaksi nezúčastněných, kamerou z povzdálí sledovaných a často se opakujících. Je však také pravda, že jsou to záběry mnohdy opravdu krásné a silné, nabité neobyčejným existenciálním nábojem. A jelikož takové filmy jsou hlavně o pocitech, je hodnocení závislé dost na tom, jak je film schopen je v divákovi vyvolat nebo divák schopen se naladit na adekvátní notu. Mně se to dařilo se střídavým úspěchem, a tak zůstanu i v hodnocení na půli cesty, i když přiznávám, že jsou i ty tři hvězdičky za mě tentokrát trochu chatrnější, protože těch chvil, kdy jsem se nudil, bylo ve filmu i na mě až příliš (i když kdoví - třeba to byl záměr :-). Na Tokyo.sora jsem se těšil a že o něm nemůžu napsat nic lepšího, mě tentokrát mrzí víc než obvykle. Dost možná mi ale jen moje aktuální nálada dovolila snést jen omezené množství abstrakce. V tom případě moje chyba; snad na druhý pokus.

Vizuálně vybroušený a zároveň chytrý (ač poněkud morbidní a hodně krvavý) psychothriller pojatý formou zpovědí několika lidí, v nichž se dozvídáme jejich zvrácené činy a motivy,jak se postupně ukazují v rámci celkové zápletky. Originální, provokativní, na poměry žánru přemýšlivý a hlavně skvěle vypadající japonský snímek, který lze opravdu doporučit.

Zejména skvělé herecké výkony a dialogy jsou tím, co dělá tento film tak dobrým. Vše je totiž opravdu "živé" a ambivalentní vztahy mezi jednotlivými postavami dostávají opravdu uvěřitelný nádech. Vztahy v rodině poznamené tragédií, jejíž ozvěna je tu více, tu méně slyšet každou chvíli, se tak divákovi nenásilnou, ale přitom přesvědčivou cestou odkrývají ve své nahotě. Přesně dokážete vycítit každý náznak a osten v na první pohled nevinně znějících promluvách, které mají svůj základ v nepřekonatelných bariérách a postojích. Přesně dokážete pochopit i nevinné křivdy, které však dokáží zranit na citlivém místě. Neschopnost a neochota sblížit se a vystoupit z přetvářky, touha, ať už je to rodinné setkání za námi, zklamání, lítost, ale i láska, starostlivost či odlehčující humor jako nezbytná součást podobných setkání - to vše a spousta dalších pocitů je v tomto civilně pojatém snímku opravdu autentické. Nenápadný, ale výborný film s hlubokým poselstvím. Přesně takový, kvůli kterým mám rád japonskou kinematografii.