EastWicka

Já v příbězích nevyžaduji řád, vodítka ani odpovědi a nedořečenost mám upřímně ráda - ale tohle bylo moc i na mě.

Pěkně jsem si pobrekla. Málokdy se vidí film stakovým drivem do života a surfování. Chci se naučit surfovat.

David Švehlík je krásnej na pohled, a tak by mi nevadila celková statičnost seriálu, ba ani monotónní podbarvení depresivním monológem hlavní postavy. Co mi ale vadí, hodně, je nepochopitelné useknutí každého dílu (tedy, omlouvám se, ale víc jak 5 jsem nedala) - a to třeba v půlce právě pronášené věty z onoho nikdy nekončícího monologu... proboha, nůžtičkami na manikůru bych to ušmikla přirozeněji.

Temný a nemilosrdný film. Napínavá detektivní zápletka a čí dál tísnivější pocit, že to nemůže dopadnout dobře, jsou tu stejně důležité jako ošklivá, pro našince až šokující, exkurze do kotle indického velkoměsta, ve kterém je osud jedinec bez konexí nebo ochranné sítě rodiny (a je jedno, jestli jde o malé dítě, ženu nebo muže) okolí i úřadům stejně lhostejný jako osud krys, kterými se slumy hemží. Korupce, brutalita, obsese mobilními telefony a bezvýchodné situace, ve kterých jsou hlavní postavy lapeny, postupně odhalují jejich pravou tvář a charakter.

Vzhledem k tomu, jak pestrý život malá velká první dáma světového šansonu vedla, jeho pohnutým událostem, bouřím emocí a nejednoznačnosti její osobnosti... se mi ani nechce věřit, že na to téma vůbec šlo natočit cosi tak mdlého jako je tento film. S výjimkou skvělé Marion a jedné překvapivé scény v závěru, které pro mě bohužel nezáživnou podívanou nezachránily,

Nejsmutnější a nejmrazivější ze Spielbergových filmů.

Ach ty španělské sirotčince. Brrr... del Torro mě děsí, děsí, děsí! Nemůžu hodnotit níž, protože stejně jako Faunův labyrint, je i tento film silný, nelze mu upřít nesmírnou působivost a vizuální krásu, ale ani výš, protože ve mě opět zanechal jen ten tísnivý, beznadějný pocit a nevolnost. A pozor, to mám horory fakt ráda...

Velmi povedené, realistické, s výbornou Catherine a Heatcliffem Toma Hardyho, který se vymyká obvyklým démoničtějsím vyobrazením. Jen je to celé na můj vkus až příliš civilní, trochu hozené od syrovější romantičky Emily Brontëové směrem k lakonické pozorovatelce Austenové... Na původním příběhu totiž miluji právě ty ledové závany z blat a nádech duchařiny. Horrorromantiku. Ta mi tu chyběla.

Neškodné, oku lahodící eko-dobrodružství pro děti a mládež. Sloni, trocha krásné thajské přírody, pár krásných mladých lidí, natvrdlí zloduši a veselý podnapilý duch mrtvého cvičitele... je to prostě celé takové... veselé.

Pekelný taneček na hraně mezi HODNĚ, HODNĚ povedenou hororovou můrou a černěhumornou sadistickou fraškou o několika fluidně se prolínajících dějstvích. Děje, postavy, jejich přesuny v čase a prostoru, kdo je kdo a co je co a co je a co vlastně není ... to vše je vážně vychytrale naservírované. Zapadá vám to do sebe postupně s každou novou epizodou jako úchylná mozaika, u které se občas dílky samy pošoupou na dost nečekaná místa, a nikdy si nejste jisti, jestli to náhodou celou dobu nemáte úplně blbě. No, ono je to vlastně šumák, něco tak napínavého a strašidelného se totiž hned tak nevidí. Jsem unešená. Plné skóre.