aheka

"The bluest eyes in Texas, are haunting me tonight..." zní časoprostorem se závěrečnými titulkami filmu a já opět ani nedutám a zcela zdrceně sahám po kapesníku. Slova písně v podání frontmanky kapely Cardigans Niny Perrson, vás skutečnou budou ještě dlouho pronásledovat. Kluci nepláčou patří mezi filmy, které se vám vryjí hluboko pod kůži (nejste-li tedy úplný citový zakrnělec, co s oblibou sleduje vaření s Laďou Hruškou a chroustá při tom buráky). Nemohu být (ačkoliv jsem vždy a vůči všem-u!) kritická, jelikož jde o mou srdcovou záležitost. Příběh se nám odkrývá hned v úvodní scéně za doprovodu svižného songu kapely The Cars - Just what I needed. Mladý hoch Brandon si nasazuje kovbojský klobouk a se zapáleným cigárem míří na rande za svou dívkou. Možná si říkáte, co je na tom tam skvělého? Skoro nic, až na to, že tento hoch se ve skutečnosti jmenuje Tina... Po hereckém výkonu bohyně Hilary Swank, jež si za ztvárnění hlavního hrdiny/hrdinky vysloužila Oscara, byste nikdy neřekli, že Brandon je dívka. Své role se Hilary Swank zhostila s takovou vervou a přesvědčivostí, že při sledování jejích erotických scén s ženským pokolením vlhly kalhotky v nejednom dívčím klínu. Šokující pro mne bylo především zjištění na konci snímku (nyní záměrně předbíhám, abych vás ještě více "nabudila"): film byl natočen podle skutečné události. Má fascinace a možná i lehká posedlost tímto filmovým počinem (někdy jsem si "kloučky" pouštěla i třikrát po sobě) byla natolik silná, že jsem pátrala a pátrala, zhlédla asi miliardu a půl dokumentů a musím bohužel konstatovat: ano, tyhle události se skutečně staly. Tina alias Brandon trpí sexuální poruchou identity. Její tělo má ženské vlastnosti, nýbrž duše má ryze mužský charakter. Jednoduše by se dalo říci, že duše vstoupila do špatného těla. Z těchto důvodů budu k Tině přistupovat jako k Brandonu, protože jakožto silně empatická bytost příliš nehledím na tělesné zákonitosti. Milovat je možné kohokoliv, láska si pohlaví nevybírá. Brandon bere svůj osud pevně do svých rukou a začne zastávat svou mužskou roli opravdu pilně. Identita Tiny ustupuje zcela do pozadí. Brandonova povaha je rozervaná a výbušná. Brandon krade, dělá výtržnosti, svádí ženy, které se díky jeho šarmu a věrnému příteli – implanťáku slastně a nic netušíc oddávají sexuálním hrátkám. Děj však nabere spád, když se Brandon jednoho večera seznámí s dívkou jménem Lana (Chloe Sevigny), do níž se naprosto zblázní. I přesto, že má Brandon předstoupit před soud, kde se má zodpovídat z krádeže auta, zůstává i nadále v přítomnosti Lany, bez které si už svůj život nedokáže představit. Jeho nadšení však příliš nesdílí "rodinní přátelé" Lany. Já bych tato individua spíše nazvala masochistickými zrůdami. Po tom, co se tito idioti dozvědí šokující pravdu o totožnosti Brandona alias Tiny, nemilosrdně a chladnokrevně zasahují. A vězte, že zde jsou zcela na místě slzy, linoucí se z mužských očí. Ačkoli jedna z ústředních písní tohoto srdcervoucího filmu kapely The Cure – Boy’s don’t cry, našeptává pravý opak. Již jsem obdivovala herecké kvality Hilary Swank, nicméně i ostatní herecké výkony byly excelentní. Jedinečné atmosféře filmu také velmi přispěla nevšední kamera a prostředí surové Nebrasky. I po několika letech, kdy jsem vložila DVD s názvem Boys don't cry do počítače a zmáčkla tlačítko play, jsem byla naměkko. Režie se ujala Kimberly Peirce a jednalo se o její filmový debut. Úspěch, který snímek zaznamenal, byl pro mladičkou režisérku skutečným překvapením. A nyní už ponechám na vás, do jaké míry film překvapí i vás. Já jsem si z něho dočista sedla "na prdel". Za mě 5/5 + další bod za výborný soundtrack!

Válečným filmům příliš neholduji, pokud se ovšem netýkají "holocaustu". Nicméně Četa patří mezi mé nejoblíbenější filmy a to napříč všemi žánry. Možná si mne film získal svou "objektivností", a taky že neexistuje jen černá a bílá nebo žlutá a bílá a černá či asijská a americká. Hlavně ta americká... "You know what I mean?" Četa se dotkla mého srdce, mé lidskosti. Líbí se mi místy až filozofický spád. Zkrátka krom přehnaných záběrů umírajícího Eliase pod palbou "nepřátelských" kulek, filmu nemohu nic vytknout. Vnímám jej jako epickou báseň tragických osudů každého z nás, které jsou závislé na našich osobních volbách mezi dobrem a zlem. A to platí nejen ve válce...

Strhující film s výjimečnou atmosférou. Nemohu jinak než hodnotit velmi, VELMI kladně! Joy division patří mezi mé TOP kapely EVER. Miluju ponuré a depkoidní texty linoucí se napříč ještě ponurejší hudbou. Tato kapela předběhla dobu a dodnes pro mne zůstává záhadou opředen skon Iana Curtise. Nicméně zpět k filmu. Určitě bych vyzvedla herecký výkon Sama Rileyho, který podle mého názoru Iana ztvárnil věrohodně, nemluvě i o pěveckém výkonu a pověstném epileptic dance! To, že je film černobílý, ještě více člověka vtáhne do doby, kdy se příběh odehrává a že to byla SAKRA DOBA! V závěru, kdy se rozezní tóny tracku "Atmosphere" jsem už přes slzy neviděla... Pokud máte křehkou duši, chraňte ji před světem o to víc...

Tenhle film jsem vnímala jako ódu na jaro. Zpomalené záběry a barvy jak od Moneta. Myslím si, že Melancholia nemůže zůstat nepochopena. Jedná se o emotivní výpověď, kterou člověk může uchopit opět jen prostřednictvím svého citu.