aheka

Scénaristické peklíčko, nad kterým by si ani satan nevyhonil. Vše špatně: děj, dialogy postav, scénář, režie. Naprostá absence logiky či čehokoliv smysluplného. Co však opět nechybí je teplej nejlepší kámoš a starší lesbická ségra. Lituji času, co jsem u toho strávila.

Já ten film miluju. A možná i právě proto, že je zdlouhavej, místama "nudnej" a nemluvnej. Je jinej. Proto na něj nikdy nezapomenu!

Bez ostychu přijímám tvrzení: nejlepší český seriál všech dob. Hořká pachuť na patře po zhlédnutí každého dílu přetrvává vždy ještě několik dní poté... Dlouho mě takhle příjemně / nepříjemně nemrazilo v zádech. 5/5

Smutný... Dívat se na film, ve kterém Stáňa takhle zazářila... Kdo ví, jestli je ještě naživu. Na střední škole nám třídní pouštěla dokument STÁŇA od Andrei Majstorovičové. Už tenkrát byla silně závislá na heroinu a navíc s prognózou HIV pozitivní... Ach jo. Škoda převeliká.

Smutno... smutno je mi z lidí, kteří ze strachu a slepoty přestali vnímat základní lidské emoce jako je soucit, láska, porozumění. Doba to byla nepochybně hrůzostrašná, ale lidé se počase nezměnili. I dnes vylézají z děr škvoři podobní těm jako byla postava paní Bohdanové. Film je překrásný, umělecky zpracovaný na výbornou. Škoda, že Dana Smutná zazářila jen v několika filmech. Pohled na ni mě doslova elektrizoval. A netřeba dodávat, že Ivan Mistrík je pan herec. Jako dítě jsem četla Otčenáškovu novelu, podle níž film natočili. Tehdy nezůstalo jedno oko suché. Jinak tomu nebylo ani po zhlédnutí filmu. Když zavřu oči, stále vidím Hančiny oči, ve kterých se třpytí odraz hvězd a naděje, že svět není zase tak zkurvené místo, jakým se dělá... Kéž by to byla pravda. 100 %

Mám ráda filmy s podobou tematikou. Kamera, atmosféra i hudba se mi u Dánské dívky líbily. Mimořádně příjemný byl také pohled na Alicii Vikander. U pana Eddieho Redmayna mi ale něco nesedělo. Roli jsem mu uvěřila i prožitky, které trápily hlavní postavu. Jen mi na jeho "hraní" něco vadilo. Bohužel to neumím popsat. Film měl místy poněkud zdlouhavý děj a chvílemi pro mě bylo rovněž těžké pochopit jednání postav. Gerda byla velmi tolerantní a asertivní žena... Dojem na mne tato pouť muže, s poruchou sexuální identity, zanechala hluboký. Jestli vám není cit cizí, běžte v únoru do kina (i když už nejspíš máte film uložený ve svém počítači)...

Dlouho jsem přemýšlela, zda má vůbec význam na tento "paskvil" psát recenzi. Načež jsem usoudila, že to může být zábavná, stresodbourávající aktivita. Také mne lákají nadávky rozhořčených mamin a plytkých fiflenek, které se ve filmu vidí a alespoň oněch 140 minut (zcela ztraceného času) žijí svůj vytoužený sen. Takže jdu do toho! Jsem si vědoma, že se nejedná o žádnou novinku filmografie. Snímek je starý čtyři roky, což se o hlavních aktérkách říct nedá. Navzdory X procedurám botoxu a vidmo i detoxu, vypadají hrdinky opravdu hrozně. Dokonce jsem si párkrát promnula oči a šla s prachovkou utřít televizi, v domnění, že jsou na ní pavučiny. V tomto Carrie, Mirandě, Charlotte ani Samantě žádný kousek od značky Dior ani Louis Vuitton nepomůže, o Maybelline nemluvě! Opomenu-li skutečnost, že film je jedna velká chodící reklama na spoustu světových značek, které přímo bijí do očí, musím s čistým svědomím konstatovat, že větší kravinu jsem už dlouho neviděla. Čekáte-li od filmu jako kupříkladu já nějaký děj, zde se nedočkáte. Na ten se tu zapomnělo. Upřímně mi to celé přišlo jako by se Úsvit mrtvých natáčel v Disneylandu Spojených arabských emirátů. Do Abú Dhabí dojede parta strhaných a afektovaných Američanek (na iracionální pozvání jakéhosi šejka), z kterých jsou všichni pif paf. Ano, takhle se ve většině filmů Američané presentují. Svět jim leží u nohou. Ale nutno je pochválit. Místo otřepaných lokalit, kam ve filmech za dobrodružstvím vyráží nejčastěji: Paříž, Tokio, Řím a sem tam i ta naše matička Praha, se tentokrát rozšoupli a zesměšnili kulturu jedné asijské země. BRAVO! Nechápejte mne zle. I já jsem milovníkem módy, ráda se podívám na "ženský film", ale tento snímek veškeré "ženské filmy" degraduje a zesměšňuje. Absence jakéhokoliv vtipu mne také nenechala klidnou. Ačkoliv bych velmi ráda napsala alespoň jedno pozitivum na obhajobu tohoto "díla" (jak by řekl můj dědeček: "To bylo teda dílo!"), musím sklopit zrak a zmáčknout tlačítko "publikovat" dřív, než si začnu něco vymýšlet. Ony totiž i ty kostýmy byly místy na "přesdržku"... A je jedno, jak moc byly krásné. Jsou věci, které by měly ctít i Američanky, zvlášť když jim z šat lezou obě prsa a nejsou u kamarádky na zahradě. Amen. Nebo spíš Alláh akbar?

Brek... Místy možná klišé a fabrika na krokodýlí slzy, ale kašlu na to. Jestli se chcete absolutně emočně rozložit, doporučuji!!! A oba dva hlavní aktéři byli jednoduše "OK" :) Za mě 8/10, dvě mokrý oči, několik zasněných úsměvů a jedno nekonečné DĚKUJI, že jsem já a všichni moji blízcí (v což pevně věřím) zdrávi...

,,Co se stalo Tobě, stalo se i mně. Jsme jedno tělo. Dvojčenství." Nádherný příběh jedné duše, která putuje světem ve dvou tělech, jež mají to štěstí, že se setkají a opět se spojí v jedno universum. Vše je přirozené, pudové, naturalistické. Kontrast lesu, který poskytuje duši útočiště a možnost svobodného projevu versus lidská společnost vyžadující určitý řád, špinavou morálku a klamství. Odlesk čistého světla zapadající v hnijící roklině. Kam se chceme dostat? Není spíše návrat k prapůvodním lidským pudům a smyslům tou jedinou šancí, jak dosáhnout opravdového štěstí a svobody? Protože i když postavíme ten nejvyšší mrakodrap z nejvyšších, stejně nikdy nedosáhneme do nebe... Tam vede jiná cesta...

Pro mne každopádně jeden z nejzajímavějších filmů v poslední době. Hezky zpracovaný, dobře obsazený, navíc doprovázený skvělou muzikou. Téma je podle mě stále aktuální a rozhodně si nemyslím, že nás chtěli autoři až toliko varovat před možností zneužití osobních informací nebo celkovým neblahým dopadem internetu na společnost. Já jsem si z tohoto filmu odnesla spíše poselství, jak je důležité umět i v téhle přemodernizované době naslouchat jeden druhému, nebát se mluvit, promluvit na někoho. Nestát se otrokem sociálních sítí nebo své každodenní práce. Snažit se přes všechny sračky, co nás v životě potkají, jít dál a těšit se z každého dne. Raději to zestručním. Až se přítel vrátí z práce, vlepím mu pusu a nejspíš ho pak vytáhnu někam ven nasát energii a čerstvý vzduch do plic. Pak dáme možná pivo nebo dvě a hlavně si budem povídat. Život je totiž právě tam venku za okny a ne mezi uvězněnými klapkami písmenek na klávesnici. Třeba se tam potkáme!