amica

Režisér Tom Hooper opět odvedl precizní práci a vytvořil umělecké dílo, které ve mně zanechalo hluboký dojem. Úžasná hudba ve spojení s vynikajícími hereckými (i pěveckými) výkony mě nechává zakusit proměnu vnitřního světa Valjeana či Javerta a dotýká se tak i mých nejvnitřnějších pocitů; v některých scénách je těžké potlačit pohnutí a slzy. Děkuji za jedinečný umělecký zážitek a silné poselství, v dějinách lidstva neustále aktuální.

Třebaže premiéru nepředcházela zrovna příznivá kritika, chtěla jsem vidět snímek, o jehož filmovou podobu se Johnny Depp velkou mírou zasadil. Víc než samotný příběh novináře Paula Kempa (z pera Huntera S. Thompsona) mě oslovila atmosféra prostředí (Portoriko 60. let), herecké výkony (vedle Johnnyho skvělí Michael Rispoli a Giovanni Ribisi); a nad tím vším exceluje svěží jazz Christophera Younga, který dokonale přenese posluchače do sluncem provoněného Karibiku. Smyslný saxofon a romantický klavír mi naprosto učarovaly. Film tak ve mně zanechal velmi příjemný pocit opojení. I bez lahve karibského rumu. (Mimochodem, Johnny Depp hraje klavírní part v instrumentální verzi "The Mermaid Song" a v kytarovém duu s JJ Holliday skladbu "Kemp in the Village".)

Velmi působivý film, který mě vtáhl "do hry" už prologem Johnnyho Deppa... zhýralý a cynický hrabě z Rochestru, co s potěšením strhuje masku přetvářky, bez zábran bortí kulisy prohnilé společnosti... Ve skutečnosti je to však jeho způsob boje s vnitřní prázdnotou, světem, který jej nedokáže naplnit, zoufalá touha po životě, ne pouhé frašce ("I wish to be moved."). Hudba Michaela Nymana velmi citlivě podtrhuje atmosféru filmu. Závěrečné Rochester's Farewell mluví samo za sebe... "Well, do you like me now?..." I do, Johnny.

Šokující zážitek... jen sama nevím, jestli v kladném či záporném smyslu slova. Umělecky a psychologicky fascinující. Nicméně jednou stačilo; druhou terapii bych už nezvládla...

Filmy Tima Burtona šly dlouho tak nějak "mimo mě". Až právě muzikál Sweeney Todd dokonale zvrátil má očekávání a předsudky. Už s prvními tóny varhan mi běhal mráz po zádech (nikoli hrůzou - brutalita je zde mistrně zakomponována do uměleckého díla). Temná zákoutí Londýna, stejně jako zatuchlý obraz tehdejší společnosti, fascinující a strhující hudba, excelující Johnny Depp, jeho podmanivá a sugestivní barva hlasu odhalující nejskrytější pocity a emoce... Jedinečné!

Přiznám se, že film jsem si oblíbila jen díky Colinu Firthovi. V roli aristokratického Angličana postupně rozbíjejícího svazující konvence svého postavení je prostě milý a okouzlující. Vím, že v tomto případě nejsem objektivní, pokud jde o samotný film, nicméně lord Dashwood (díky Colinovi) u mě má plné hodnocení (a sympatie).

Romantický film postavený na skvělých hereckých výkonech, kdy jediný pohled vyjadřuje víc než slova. On a ona svádějící nerovný boj mezi rozumem a citem, který pozvolna (aniž vědomě chtějí) převrací jejich dosavadní poklidné životy a rodinná zázemí vzhůru nohama. A já se přistihuji, že jim celou dobu fandím; a dokonce snad i závidím(?)...

Předvánoční Londýn, kvalitní herecké výkony a skvělý soundtrack, kterému jednoznačně vévodí hit Christmas Is All Around v podání originálního Billa Nighyho. Škoda že víc prostoru nedostala okouzlující instrumentální hudba Craiga Armstronga. Love Actually není příběh z červené knihovny; je to milé a vtipné vyprávění o všedním životě, o pocitech a touhách každého z nás. After all "God Only Knows" what life would be without love...

Křehký a citlivý film, jehož krásu nelze vnímat povrchně. Uchvátí (stejně jako obraz) teprve v okamžiku vnitřního prožitku a vnímání. Na pozadí tísnivé atmosféry 17. století se odvíjí poetický příběh, v němž každý pohled, pohyb či gesto dokáže vykreslit jedinečný obraz lidské duše. Okouzlující a mile roztržitý Colin Firth, podmanivá hudba Alexandre Desplata, vynikající kamera, kostýmy... to vše společně dotváří nádherný umělecký zážitek.

Na samém začátku jen film s písničkami mého mládí (navíc ABBA ani tehdy nebyla mým favoritem). Když řeknu, že po pár minutách jsem se skvěle bavila nejen já, ale i moje sedmnáctiletá dcera, je to zvláštní. Nicméně hudba, texty jsou nabité absolutně pozitivní energií. The Winner Takes It All v podání skvělé Meryl Streep (na rozdíl od originálu) oslovuje a burcuje emoce diváka. Mamma Mia je pro mě osvědčenou dávkou optimismu. A to samo o sobě za pět hvězdiček stojí.