Adam Bernau

Adam Bernau

Miroslav Zapletal

Česko
Nikdo

59 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Kouř (1991)

    Nejlepší muzikál všech dob a kontinentů. Jasně čitelné motivy z Radfordova 1984: Celkový vizuální dojem (mikrosvět, umělý uzavřený oprýskaný špinavý prostor). Venkovní „prolétské“ prostory. Prolétská hospoda. Ubytovna. Ústření milenecká dvojice nahá či polonahá za oknem, v němž se odráží podobně laděný modrý výhled. On se dostává k zásadnímu démonizovanému podvratnému spisu, ona dělá nástěnku. V tělesné charakteristice obou lze spatřovat výrazné znaky podobnosti. Cigarety. Chleba a gin. Zdravíme. Komise (doslovně a v témže kontextu). Závodní jídelna, oni dva v jídelně. Lze rozlišit vnější a vnitřní stranu (v titulkách výslovně „zaměstnanci“, „šéfové“), venku se pohybují proléti. Jedním z oficiálních produktů pro proléty je pornografie – Arnoštkova diskotéka. Naopak výrazně rozdílně se předvádí požadavek totální konformity: Mám něco dělat? - Neprudit.

  • poster

    Konkurs (1963)

    Kult číslo jedna. Spojení Formana s dvojicí S+Š, dobovým semaforismem i amatérským bigbítismem pro mne představuje blažený mýtus z počátků "oněch časů". Forman si prý chtěl především vystřelit ze všech těch nemožných adeptek, ale u mne dosáhl pravého opaku. Z interpretek Oliwera Twista jsem v sedmém nebi, stejně jako z Jakima s kytarou. A jako zlatý hřeb fenomenální arizónská pěnice, příšerně oblečená mladičká Přenosilová, která to tam se svou Malagéňou celé zbourá. Před koncem zazní i písnička trojice J+V+W. Náhoda? Mezi publikem bigbeatového koncertu lze zahlédnout postávající bratry Saudkovy rozmlouvající s Ivanem Jirousem. (komentáře: Radko!!)

  • poster

    Černý Petr (1963)

    Vynikající dobový obrázek, geniální konfrontace generačního vostrčilismu s generačním jakimismem. Nejlepší na celém filmu je ten zásek obrazu na konci, když se otec zrovna chystá vyslovit tu Zásadní Životní Pravdu.

  • poster

    Mrtvý muž (1995)

    Je ovšem proti veškerým oprávněným předpokladům, že by dvě různé lidské bytosti mohly mít totéž jméno. Ačkoli uvážíme-li, že Manitou evidentně hulí, možné to je. Tento nevýslovný film jsem viděl dnes poprvé a uvidím ho ještě mnohokrát, protože básně nečtu. Ale stejně nejlepší na něm je těch pět hvězdiček od PollyJean. Důrazně doporučuji lupuscanisův komentář. K upotřebení filmu viz Artran. "Patřil on vůbec někdy někam?", ptá se Arbiter a nemyslí tím Nikoho. Smyslem života je dobře umřít.

  • poster

    Sanjuro (1962)

    Varování: Kdo se na tento film teprve chystá, ať nečte můj komentář, hlavně ne popis závěru. Technicky vysoce kvalitní film s vynikající hudební složkou, která děj jakoby "komentuje". Film jednak obzvlášť zdůrazňuje motiv "pravého samuraje" (a jeho skrytosti), jednak nepostrádá vtip. Je obdivuhodné, jak tady Kurosawa spojuje komiku a závažnost. Obě tyto složky tu fungují vrostlé jedna do druhé, aniž by jedna druhou oslabovala, aniž by to narušovalo jednotu díla. Někdo tu píše o zřetelné "divadelnosti" tohoto filmu, což mne samotného nenapadlo a je to velmi dobrý postřeh. Samotná zápletka a kostra děje nijak nevyniká nad nejrůznější béčkové až céčkové akční filmy. Dokonce vzniká dojem, že krom prvoplánové komiky si tvůrce tropí posměch ze svého filmu důsledně naivní přímočarostí: srovnej expresivitu duševních hnutí u spiklenců, neopatrnou upřímnost úhlavního nepřítele, prostoduše hladkou návaznost všech akcí a Sanjurových řešení. Až na to, že tady má všechno svůj nezastupitelný význam. Jak to, že mi nevadí, že Sanjuro sám pobíjí celé čety bojovníků? Protože tohle není samoúčelné bojové "ekšn" . Sanjuro je prostě chlapík, který na to má - a to je jen základ pro příběh o něm, o "pravém samuraji". Jen náhodou, jako buranský morous, se připojuje k čestným, ale hloupě naivním spiklencům a vodí je jako školku na provázku. Ale ve skutečnosti se nepřipojuje náhodou. Jeho rytířský zákon mu nedovoluje jinou cestu. A musí bojovat nejen s nepřáteli, ale i s hloupostmi těch, jimž pomáhá, přesně podle zásady co si neuděláš sám, to nemáš. Jak to, že u Kurosawy se nic z těchto motivů neobrací v kýč? Kurosawa je moderní mýtopravce, rapsód, malíř, básník - gigant filmu. Mimo jiné proto, že vedle svého smyslu pro "krásnou formu" má také smysl pro existenciální hloubku bytosti zvané "člověk". Teprve postupně zjišťujeme, jaký je tento potulný kdovíjestlisamuraj borec. To vše ale u Sanjura ještě nestačí: Postupně se lehce komický a těžce obdivný pohled na potulného rytíře bojujícího za správnou věc obrací kamsi do hlubin a Sanjuro se vyjevuje jako spící dravec, jako forma, která nemůže jinak. Souběžně s tím nabývá na významu postava hlavního protivníka, zkorumpovaného policejního velitele, který je vlastně zrcadlově v témže postavení jako Sanjuro - schopný vykonavatel politických zájmů těch neschopných. Ale na rozdíl od Sanjura on je na straně těch zlých. A s ním se - diváku zírej a nechápej! - Sanjuro ztotožňuje jako s mužem sobě rovným. O co tady jde? Škoda, že tento flm nemohl vidět Fr. Nietzsche, ten by se nedivil jako my - esenciální "vůle k moci", o to tady jde. Kdo chceš, rozuměj. Ostatně - proč se padouch cítí uražen a zklamán Sanjurovým "podvodem"? Patřil přece k druhé straně. Je to proto, že ti dva si okamžitě padli do oka jako dva draci mezi veverkami - skutečný význam pak má jen to, co se odehrává mezi draky. Bez významu ale není ani Sanjurovo ošívání, kdykoli ho "stará správcová" zdvořile kárá pro přílišnou bojovnost. (Ale vždycky přistoupí na její "hloupé" námitky, zatímco návrhy spiklenců zavrhuje.) A kromě velitele-padoucha je tu ještě jeden Sanjurův protějšek na stejné úrovni - totiž správce. Přesně opačný typ člověka než Sanjuro, ale stejně zdatný a - spravedlivý. A pozor: Správce přináší jedno z vyvrcholení snímku, totiž pochopení spiklenců, že celý jejich pokus byl od začátku zbytečný. Ale opravdu byl? Dejme si to do souvislosti s tím, jak Sanjuro "chválu vyjadřuje nadávkami", na druhé straně s řečmi o dobrém meči, který zůstává v pochvě. Kdepak, tento příběh není ani zdaleka tak prostinký, jak se tváří. Spiklenci měli touto cestou projít a dva draci se měli utkat. Závěrečná scéna je v mé filmotéce nejgeniálnější bojovou scénou všech dob. Když se k ní schylovalo, měl jsem vážné obavy o vyznění závěru filmu: Sanjuro zvládne celou četu, tady proti němu stojí jediný, ovšem stejně silný protivník. Nyní proti sobě stojí ve vzájemném respektu. Jestli vyhraje "ten zlý" a Sanjuro padne, budu smuten (přece jen bažím po šťastném konci). Ale jestli Sanjuro v boji zvítězí, bude to za cenu oslabení síly filmu: Vždyť Sanjuro už předvedl všechny své superlativní kvality, obligátní závěrečný souboj s hlavním padouchem dá příběhu klesnout do povinné nudy. Že by se smířili? Sanjuro to nabízí (!!!), ale soupeř zdvořile odmítá. Jak to tedy bude? Kurosawovo "řešení" mě šokovalo: Nekonečné nehybné čekání, pak dvojjediný nepostřehnutelný pohyb a z kácejícího se protivníka stříká krev. Přihlížející spiklenci jsou ohromeni a já rovněž. Pochvala jednoho z nich ("vynikající technika") vyznívá neuvěřitelně trapně, je jen dokladem, že tady se prostě nedá slovy nic říci. Dlouhá cesta Sanjurova "vyjevování", začínající u potulného burana, který dělá věci "nectné pro samuraje", jdoucí přes obdivuhodného bojovníka a chytrého stratéga, až k "pravému samuraji", cesta, kterou jsme vykonali spolu s věčně se svářícími spiklenci, tady končí. Jen tušíme propastnou hloubku jeho osamocené vznešené duše. Sanjuro odchází...

  • poster

    Postava k podpírání (1963)

    Filmařsky krásná práce. Dokonalá kafkárna z reálného socialismu. Nemilosrdný pohled "zevnitř" - ani ne tak na režim jako na společnost, která v něm žije. Samotný problém zmizelé půjčovny (jakoby nebylo dost na absurditě "komunální podnik Půjčovna koček") a nemožnosti zbavit se narůstajícího dluhu za půjčenou kočku mi připadá nosnější než následná štrapáce s mrtvolnou byrokracií. Ta už tak nějak patří k věci. Po trapném dojmu z Juráčkova filmu Každý mladý muž mi Postava k podpírání značně vylepšila názor na tohoto tvůrce. Různé prvoplánové symboly a motivy tu nevyznívají tak zoufale školácky a jako celek je to nesmírně sugestivní. Pro mne úžasný objev. Je tam toho hodně, ale nechce se mi lámat hlavu s pokusem o chytré postižení různých detailů. V roce 1963 musel tento film působit naprosto šokantně (o pět let později by to už taková bomba nebyla). Mám ovšem nepříjemný pocit, že doba, o níž tento film vlastně vypovídá, nás teprve čeká.

  • poster

    Dobře placená procházka (TV film) (1966)

    Ani Světlonoš (Lucifer), ani Vodonoš (Aquorial), ale Listonoš (Mr. Postman). Rád bych věděl, jestli tetina věta "Vaše pozvání mě dojalo" byla její ironií, či zda to znamená, že také v Liverpoolu nosí telegramy Pošťák ex machina. Dojem z opery poněkud kazí, že šlágr Ty jsi švarná já jsem švarný evidentně patří do zcela jiného kontextu. Ale to nic. Podruhý už vám to ani nepřijde. A potřetí, to budete se těšit. šubydydumpidam

  • poster

    Ecce homo Homolka (1969)

  • poster

    Sedm samurajů (1954)

    Vždycky, když sedám k dalšímu Kurosawovu filmu, tak se bojím nudy a vždycky jsem rychle vyveden z omylu. Pověsti o Sedmi samurajích nelhaly. Dokonalá atmosféra, hluboký ponor, nádherně podaný legendární příběh. Mifuneho opičák Kikučijo vypadá jako rušivý element, ale při druhém zhlédnutí jsem si čím dál víc uvědomoval, že právě tuto postavu jest považovat za ústřední, přesně jak to odpovídá jeho posici na zástavě. Nejen vnějškově (rádoby samuraj rolnického původu). Znovu a znovu se z jeho nitra vyjevují veškeré morální a sociální kotraverze, s nimiž film mistrně pracuje i jinak (vypiplaností modelových situací, působivostí scén, figurální komposicí). Nelze nezmínit kameru, nebo spíš to dokonale vypiplané předvedení "stojatých" scén - to není jen film, to jsou všechny druhy umění dohromady. Neuvěřitelná síla. O co šlo v této válce? O rýži, o obilí, o úrodu, o život. A někde v pozadí: o čest. Po boji: Co se zbylým samurajům honí hlavou při pohledu na setbu? Ovšem, co se honí mladému, je nám jasné. Jeho nešťastná láska se s písní vrací, kam patří. Je to dobře? Nebo špatně? Je to prostě tak. Radostnou rituualizovanou setbu doprovázenou kolektivní hudbou střídá pohled na hroby za doprovodu ústředního hrdinského hudebního motivu. A je konec. Pokud jde o rozvleklost, tak i tu hodnotím, na rozdíl od některých komentátorů, kladně (kladně je slabé slovo). Rozhodně jeden z nejlepších filmů, co znám. Kurosawa jedním z největších velikánů filmu.

  • poster

    Sedmikrásky (1966)

    Chytilová pak ještě natočila několik velmi dobrých filmů, ale tak dobrý jako Sedmikrásky už nikdy. Předevčírem jsem se na ně podíval znova a byl jsem až překvapen, jak mě pořád baví. Proč musí být jakékoli "jiné" dílo škatulkováno jako "experiment"? Sebeúčelové uměleckosti sice nerozumím, ale tady zvolená hravá "artová" forma geniálně souzní se sdělením. Všechno je jen hra, hlavně že je legrace. To platí dnes mnohem víc než tehdy. O to je podivuhodnější, že Marie ještě po téměř půlstoletí provokují a štvou stejně silně jako ve své době, ačkoli tehdejší atmosféra, morálka a skrupule jsou dávno pryč. Netečných zahradníků hledících si svého je totiž dnes ještě méně než tehdy. (Podotýkám: zahradníků!) K dalšímu: Je třeba brát vážně obě části jejich úvodního mota. Nejistota, jestli vůbec "jsme", je nejen vrcholem jejich eskapád, nýbrž ji lze použít jako klíč k celému filmu, ať už pro vás "být či nebýt" znamená cokoli. Nejlepší je na těch dvou "pannách" ovšem to, že ať je chápete jako personifikaci úpadkové všežravé civilizace nad propastí nebo naopak jako negativní světice, jež jako jediné na nejrůznější podněty této civilizace odpovídají dokonale adekvátně, vždycky máte pravdu. Takže všichni vy zamilovaní pánové, vážení diváci estrádního umění, pohostinné hajzlbáby, spořádaní pracující, připravovatelé opulentních hostin etc.: vězte, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Vadí?

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace