Adam Bernau

Chtěl jsem dát dvě, ale vzpomněl jsem si, že tolik dostali Bajgarovi Neviditelní, takže tady musím ještě jednu ubrat. I když mě tato roztomilá blbůstka bavila skoro až do konce, směrem k závěru přece jen převládala frustarce z fušerství scénáře v celku i v dialogu (zejména tam, kde se hlavní postavy berou vážně) a z toho, že v jednotlivých případech je celý ÚPJ jen zástěrkou pro další laciný krimiseriál s povinnou gradační osobní linkou a s rádoby neotřelou partou vyšetřovatelů, což si vysvětluju tak, že v záplavě žánrové produkce kýženou neotřelost pomalu už není kde brát. Také z toho např., jak marně se mi scánáristická trojice snaží namluvit, že Macháčkova naprosto pohodová dcera je permanentně v osobní (resp. vztahové vůči otci) krizi skoro až se suicidiálními sklony. Že se její utopená matka nutně objeví, je jasné nejpozději od puštění dávného domácího videa, na němž vidíme, že ji hraje Plodková. Trapné je, že autorům zřejmě vůbec nedochází, že rozuzlení dá za pravdu dceřiným chmurám, že ji matka dobrovolně opustila. Naopak mi nijak nevadil infantilní humor se sitkomově pojatou estébáckou dvojicí. Příležitostné vtípky na této bázi byly fajn, jakož i zneuctění českého trampingu v 6. díle. Paranormální tématika některých dílů (určitě 1, 4, 7, snad i 5 a 6) asi vědomě čerpá z typických lidově paranormalistických legend těch dob, což je dobře. Jinde zase (3, 5, 6) máme něco typického pro tehdejší sociální realitu, což je taky dobře. Nějakou realistickou ilustraci doby rozhodně nečekejte, ale tvůrci dobře vědí, z čeho si porůznu střílí. Je tedy co chválit a je čím se bavit, herci jsou vesměs sympatičtí (epizodicky se objeví i hvězdy jako Chýlková nebo Plesl), celek bohužel nestojí za moc.

Jan Beneš byl dle Wiki ustavičně zakazovaný a roku 1965 dosáhl 29 let, takže nic nebrání věřit studentskému filmu podle jeho povídky jako autentickému dobovému pohledu na zde podávané fenomény. Filmařsky ucházející až pěkné (třeba krajinky z jedoucí motorky), postavy téměř zajímavé (nerovná se téměř sympatické), až na hlavního hrdinu, jehož nejapnost (buď nezáměrná nebo nezdařilá) znejapňuje celý příběh, nedopouštím-li se zde ovšem anachronického hodnocení. Každopádně se při konci filmu vše náležitě usadí a působivost příběhu, ostatně zcela banálního, se přece jen dostaví. Divím se, že o B. Oktábce a M. Hlušičkovou mimo tento film na čsfd nezavadíme. Synkovou (zřejmě jedna z obou dorot) přes všechnu snahu nepoznávám. Lackovič fajn. Pro sběratele jeho nebo Menzelových rolí must see.

Z klasobraní glorifikace ozbrojených složek vraždících narušitele státní hranice. Zde k narušení nakonec nedochází, ale i tak je diváctvu předestřeno (předstíráno), že utíkat ze socialistické vlasti na Západ chtějí typicky vyvrhelové a zločinci. Vcelku tento film působí jako nějaký výroční bonus pro klub diváků Majáku. Schématický až na půdu, hlavně v komunikaci příslušníků všech zůčastněných ozbr. složek. Jediným životným příslušníkem je esenbák Mir. Středy, jehož jsem si zde s povděkem mohl užít, stejně jako Reginu co přepadenou lékárnici. Jejího osudu konečná nedořečenost je dost drastickým zážitkem. Závěrečná otevřenost, totiž verdikt nad hrdinným důstojníkem PS, je jiného druhu a řada diváků ji vidí jako jeden z prvků celkového kostnatého schématismu. Právem sice, přesto si ji sám troufám ocenit jako náležitou a působivou. Samozřejmě se nelze nevyjádřit k Trávníčkovi v roli nebezpečného uprchlého vězně. Divák si může poťouchle užívat prostě už to, že Trávníček, nicméně není vůbec špatný. Padoucha, jehož cesta je opravdu brutální, podává celkem obstojně a nechybějí momenty, v nichž na něm ulpí i jistá přesvědčivost. Ať už se tedy na tento film díváte jako na jednu z mnoha tehdejších nechtěných parodií, nebo ho berete vážně, nebudete snad zklamáni.

Dobrá zpráva je, že asi nejvíc se mi líbil Trojan junior (a samozřejmě Hanuš; Trojan senior dobrej jako vždy, ale právě že stejně jako vždy). Špatná zpráva je, že ani pomocí všech nechvalitebných činů a projevů p. Mikoláška, namnoze vymyšlených scénáristou, jsem nepoznal, že má jít o "rozporuplnou" postavu. To jsem se dověděl až na Wikipedii. Ostatně jde-li mi o znázornění rozporuplnosti skutečné osoby, není nahrazení flastru za daňové úniky pokusem o justiční vraždu moc dobrý nápad. Poučení o dobové komunistické zvůli je z nejčastějších motivů českého kina posledních desetiletí, tudíž jsme tímto nejapným a patetickým zfalšováním Mikoláškova životopisu (navíc s debilně vystavěnou vsuvkou odhalení chabého estébáckého podvodu) nic nezískali. Nehledě na to je Šarlatán, ač s několika výjimečnými momenty, vcelku lepší průměr současného mainstreamu a po Polesného Monstru další zmarněnost o jednom mimořádném, širší veřejnosti neznámém osudu. A ne, netvrdím, že aby byl film s takovým námětem dobrý, musí se doslovně držet skutečnosti. Viz Arvéd. To je ale jiná liga, než v jaké mohou kopat režiséři realizující scénáře Marka Epsteina.

Nějak jsem to přestal sledovat, nevíte někdo, jak je daleko?

Legendary Tvůrčí skupina Čestmíra Kopeckého presents Zuby nehty. U drahokamů o počtu hvězdiček neuvažuju, i když jsou nevybroušené.

Labůžo. Kam se hrabe ve stejném roce rozjetý Dallas. Kam se hrabe Dietl. Vhodné jen pro hard core diváky, všem ale doporučuji dadaistický 3. díl "Černý Petr". Zákony pohybu na nechtěnou férovku ukazují absurdnost tehdejších socialistických ekonomických vztahů, resp. celého sytému, v němž tím nejhorším, co může firmu potkat, jsou zakázky. Ale n.p. Radiana to zvládne. Stejně jako podniky Jádrostav, Betona nebo Kotlana. Na co se můžete těšit? Zvláště na Munzara jako zlého prospěchářského náměstka (taková postava nesmí chybět v žádném podobném počinu) nebo Štěpničku jako lehkomyslného, leč poctivého inženýra, který poctivě ojede všechno, co se hýbe, čímž zdravě vyvažuje seriózní milostné příběhy podávané v cudném stylu 19. století. Ve svých klasických polohách např. Vala (předseda závodní rady KSČ), Kodet (žel jen vedlejší role nějakého obchodního agenta Jádrostavu) a na koupališti přiznané bradavky i s dvorci Lenky Kořínkové. Jediným nedostatkem je absence Moučky, Urbánek je jako okresní tajemník dost marnej. Nelze si nevšimnout, že: 1) Mezi ženskými postavami prezentovanými zde jako šukézní (a není jich málo) není ani jedna bruneta,  naopak megery (Munzarova choť a Hájkova bývalá) jsou brunety obě. 2) Floutkovský a neukázněný, leč v jádru dobrý  inženýr Štěpnička čte Svobodné slovo, kdežto Munzarův tchán v buržoazním županu Lidovou demokracii (ne že by se tam mohli dočíst něco jiného než v Rudém právu, ale tituly jsou mnohomluvné a měly každý svou tradici). Vy čtěte: Marthos, liborek_, Ej Hlemýžď, Big Bear, slunicko2.

Krásný úvodní pohled na Vršovice (srov. stylizace pražských částí a objektů v Trnkově Pérák a SS) za zvuku pochodujících bot (nacisty okupovaná Praha) přechází na mladého muže atletické postavy cvičícího doma s posilujícími péry (péry!), které sehrají výraznou roli při následující akci. Hned na začátku se prozrazuje Pérákova identita, pro odhalení její souvislosti s Golemem (resp. s jeho zázemím) si ale divák musí zastavit novinové titulky a začíst se do úvodního odstavce článku Pondělního večerníku (jinak jsou texty článků jako obvykle reprodukcí skutečné novinové stránky a s filmovým titulkem nemají nic společného, použité noviny jsou nepatřičně z r. 1938 a ledna a března 1939). Protože vždycky na všecko skočím, ptal jsem se hned strýčka Googla, ten ale žádného sportovce Davida Brázdu nezná. K námětu a přidaným motivům asi tolik: Pražský Pérák přichází na svět zhruba v téže době jako v Americe klasičtí komixoví superhrdinové. Ač není výtvorem nějakého nájemného pisálka, nýbrž z života samého vzešlou legendou, nápadně se svým komixovým kolegům podobá. Na to Berger upozorňuje obzvláště implementováním rovnomocného protivníka v postavě jakési árijské antihrdinky (resp. agentky). Taková figura je v legendě o Pérákovi zcela nepatřičná a nepochybně je jejím účelem včlenit Péráka do relevantních kulturních kontextů. Totiž do toho jednoho, což je ostatně provedeno i výtvarnou stylizací a rázem akčnosti. Jiným kontextem je tajemný svět pražských legend, a tak má Pérák co dělat také s Golemem. Důležitým dějovým prvkem je ježek v kleci, spojující dimenzi komiksových fikcí s dimenzí (pražských) urbánních legend. Mimo to s ním divákovi vytane na mysli nepolapitelný stínadelský Široko, o Golemových superschopnostech netřeba ztrácet slov. V závěru filmu divák čeká už jen nějaký doslov, překvapivě však teprve zde dochází ke klasickému "zrození superhrdiny". A jestliže se Bergerův Pérák dosud mohl hrdě stavět po bok Huga Stiglitze (modří vědí), pak finální pohled, z nějž mrazí v zádech, už nepokrytě nabízí (nepřináší, opravdu jen "nabízí") tarantinovské přepsání historie. Dobrá zpráva je, že Bergerův film není  k sobě nepatřicí motivy slepujícím paskvilem, nýbrž promyšleným komentářem včleňujícím Péráka do náležitých diskursů, je takto propojuícím a při tom všem v českém divákovi budícím vlastenecké dojetí a falešnou naději, což je vlastně další Pérákův domovský kontext.

Ano, mám rád normalizační břečky, ale tohle jsem si snad nezasloužil. Opravdu nevím, co jsem A_Fishovi udělal, že se mi musel takto pomstít. Ale za Molavcovou do smrti dobrý, čehož výrazem budiž hvězdička.

Vyskytuje-li se v pohádce královský syn a/nebo dcera, obyčejně to skončí svatbou. Tak tomu je už od Němcové a Erbena, ale u moderních autorských televizních pohádek se uzavření sňatku nastoluje jako vlastní téma, resp. probléma. Jak provdat princeznu /prince; jak si zasloužit princeznu; výběr partnera; podmínka zamilovanosti (implicitní nebo výslovná); sňatek jako oficiální iniciace generační výměny na trůnu. No a k tomu trůnu: Značné možství pohádek jde totiž ještě dál, v těchto nevidíme, ba ani netušíme žádné království, neřku-li říši. Vidíme jen domácnost jakési lehce bizarní rodiny s komorníkem, případně s dalším personálem. Že je tato rodina přesto prezentována jako královská (a její hlava jako držitel moci v nejbližším okolí), dodává (vedle symbolického pojetí nevěsty coby královničky) těm rodinám zajímavý rozměr nezbavitelné exkluzivní odpovědnosti za okolní svět (většinou se nezdá, že by si tvůrci tento aspekt uvědomovali, někde se ale s onou odpovědností explicitně pracuje v určité kritické situaci, váhu má také "královské slovo", rozuměj nezrušitelné). Otázka sňatku často bývá v těchto pohádkách spojena s výchovnými problémy a obyčejně tyto pohádky disponují nějakou deviací. Je-li nostitelem deviace princezna, může být např. rozmazlená, větroplašská, sečtělá atd. atd. Často už název díla k příslušné deviaci odkazuje. Tak zde máme princeznu, která je "číslo". To je sice chytře víceznačné (stává se číslem cirkusového programu a je na to hrdá), ale očekávání názvem vyvolané vychází na prázdno. Jde prostě o princeznu, kterou nebaví nic než tělocvik a místo jakékoli číslovosti (třeba ztřeštěnost, poťouchlost aj.) na ní můžeme pozorovat toliko běžné pubertální frackovství. Ježto mě tato pohádka až do půlky dost nudila, je fajn, že aspoň Doležalová ve svém projevu nudná není, ačkoli vcelku byla herecky chabá, což obzvlášť vyniká vedle Hádka, na němž je už tady znát, že je to dobrý herec, a člověk si ho opravdu užívá. Táborský jako vodník skvělý a vzhledem k jeho žabí hubě, náležitě zde prodané, lze říci dokonalý. Rodičové Krbová-Trávníček hodně dobře sladění, i když s nějakým nepřehrávačem po boku mohla Krbová vyniknout ještě lépe. Rodičové Krečmerová-Jiráň si zasloužili mnohem víc prostoru, už pro tu vzájmenou jinakost a počáteční odpor mezi princem a princeznou. Vcelku mám podobný dojem jako u jiných Hanušem režírovaných pohádek: Z různých příčin je mi sympatická, ale provedení je dost chabé (čímž nemyslím okatou studiovost, ta je v cajku). Měřeno mým náročným vkusem je to na dvě hvězdy, ale musím připočíst, že týž můj vysoký vkus nemá problém tuto pohádku doporučit malým dětem, pro něž je myslím úplně v pohodě.