Kubaso

Pakliže taky znáte ty filmy, v nichž nově příchozí učitel svým neortodoxním přístupem nadchne ke studiu nějakou rádobydrsnou bandu, tak na ně fofrem zapomeňte, poněvadž tady taky jednou dostane jistá povedená partička po zásluze nakopáno. A jelikož se píše začátek 80. let, všude se fetuje, šlape, na každém rohu je pankáč a k tomu vyhrává sympatický song od Alice Coopera. Celé je to řádně přehnané, ale Marku L. Lesterovi se to povedlo natočit dostatečně zábavně na to, abych filmu s klidem odpustil pár naivnějších scén a dialogů a přidal mu jednu (lehce protekční) hvězdu navíc. Dnes už by na něco takového, co se odehrává v poslední čtvrthodince, nikdo neměl koule. Vůbec nejdrsnější a nejvtipnější je pak závěrečný psaný dovětek.

Skvěle provedená upřímná pocta béčkovým hororům 50. a začátku 60. let od režiséra z těch nejpovolanějších. John Goodman i celý ansámbl kolem něj jsou výborní a stejně tak i dětší herci, ale těm bohužel chybí zajímavější postavy. A protože je jim věnována dost podstatná část snímku, nelíbil se mi nakonec Danteho film tolik jako Burtonův "Ed Wood". Ten ale zase neobsahuje přidanou hodnotu v podobě parodického filmečku "Mant!". Dávám za tři, ale je to u mě hodně silná trojka.

Výborná nízkorozpočtová sci-fi, která svým komorním laděním a dokumentární stylizací daleko víc připomíná britský film než americký. Maximálně detailní záběry hmyzu už dnes nejsou ničím vyjímečným, ale v 74. roce zcela určitě byly. Díky nim, i díky jejich skvělému zakomponování do děje (viz. scéna, v níž se hmyzáci adaptují na jed proti nim), jsou inteligentní mravenci stokrát děsivější než planeta plná vetřelců. Klaustrofobickou atmosféru dotvářejí četné psychedelické efekty a elektronická hudba. Snad jen ta technika, která je ve filmu používaná, je přehnaná a zastaralá zároveň, ale tak je tomu snad ve všech filmech z počítačového pravěku.

Jméno Johna Hughese, jehož jsem měl zaškatulkovaného jako autora scénáře k "Sám doma", zapříčinilo, že jsem se tomuhle dílku radši vyhýbal. Moje blbost. A přitom tenhle film právě o různých pohodlných škatulkách a stereotypech je. Sobě navzájem si je přisuzuje pět studentů, kteří jsou nuceni být společně v sobotu po škole, aby se vzájemně uráželi, zahulili si a nakonec se naučili vzájemně respektovat. Vůbec to nebyly snadné role, ale všichni je zvládli s přehledem a dodali jim (samozřejmě za pomoci skvělého scénáře, který z nich nedělá idioty) punc autenticity. Hlavně Judd Nelson a Ally Sheedyová, která pro moje sympatie nemusela půl hodiny filmu ani promluvit. Pakliže někomu nebudou po chuti afektované a okolí obviňující proslovy téhle party, nechť si vzpomene na sebe. John Hughes právě tohle vystihl úplně věrně. V 80. letech povinná videoklipová sekvence na mě tady působila drobet nepatřičně, nevyhnutelný happyend přišel moc rychle a poněkud hloupě si poradil s postavou Allison, když ten "její" stereotyp bez uzardění obrátil v jiný, ale i přes tyhle výtky "Snídaňový klub" zřejmě nemá ve svém žánru konkurenci. Jedině s výjimkou podstatně alternativnějších "Heathers".

Počítám, že znalci Shakespeara, mezi které rozhodně nepatřím, si při tomhle budou rvát vlasy (v závěru filmu tedy určitě). Je škoda, že se Castellari neodvázal trochu víc a taky se mi moc nezamlouvalo obsazení. Andrea Giordana určitě není špatný, ale přece jen bych na jeho místě radši viděl někoho profláknutějšího - Nera nebo Gemmu. K Horstu Frankovi nemám výhrad, ale úplně nepatřičně na mě působil Gilbert Roland (kde je William Berger, když je ho třeba?). Castellariho režie, hrátky s kamerou a vizuální stránka vůbec ale zcela jistě patří do té první ligy italských westernů.

Strašlivě naivní western, jenž ale drží pohromadě díky svižně vyprávěnému dobrodružnému příběhu. Na zemi svého původu odkazuje snad jen skvělou scénou, v níž Gemma, vystavený napospas přímému slunečnímu světlu, málem přijde o zrak. Předchozí spolupráce Gemmy a Ferroniho (Un dollaro bucato) se mi sice líbila malinko víc, ale tenhle film svoje kouzlo rozhodně má. Ferriova ústřední melodie je opět skvělá. Sluší se ovšem dodat, že si tvůrci "vypůjčili" i z Morriconeho soundtracku ke staršímu filmu "I malamondo", což mělo dohru u soudu.

Sotva to někoho překvapí, ale Henri Verneuil uměl natočit i skvělý western. Na výbornou mu vyšla především sázka na dobře napsané dialogy, Morriconeho hudbu, jejíž tklivé pasáže nijak nezaostávají za jeho slavnou ústřední melodií z "Tenkrát na Západě", a Anthonyho Quinna, který své postavě vdechl ohromnou dávku věrohodnosti. Poněkud méně věrohodní jsou až příliš bílí indiáni a zamrzel mě i nepochopitelně odstrčený Bronson, ale jinak nemám, co bych vytknul.

Tvůrci si asi řekli, že vykradou "Hodného, zlého a ošklivého", "Companeros", "Žoldnéře", "Kapsy plné dynamitu" a dokonce i "Djanga", přihodí dvě herecké ikony a budou předstírat, že jde o parodii. Bohužel po většinu času zoufale nevtipnou a těžkopádnou. A děj, který se motá kolem notně obnošeného tématu mexické revoluce a pátrání po zlatě, tomu nijak nepomáhá. Ke kladům patří Tessariho režie, jež v akčních scénách věrně imituje Corbucciho styl, a vcelku sympatické výkony Eliho Wallacha a Franca Nera, kteří ovšem již poněkolikáté hrají stejné postavy. Hm. Takže ani mezi tím lepším, co film nabízí, nelze najít ani střípek originality. On to není vyloženě špatný film, poměrně slušně odsýpá, ale ten absolutní nedostatek invence je po celou dobu jeho trvání příšerně ubíjející.

Přes giallo sice nejsem žádný odborník, ale s Fulciovými a Argentovými příspěvky se Sollimovo "Il diavolo nel cervello" určitě srovnávat dá. Nejde o nijak pompézní dílo. Jde v něm především o děj a psychologii postav. Oproti zvyklostem v něm chybí nadpřirozeno, nahota i krev. Humor naštěstí taky. I tenhle žánr dokázal Sollima pojmout po svém a obešel se i bez velkých hereckých hvězd, aniž by to bylo jakkoli na škodu. Morricone už sice složil větší pamětihodnosti, ale filmu posloužil dobře. Jednu výtku ovšem přece jen mám, ale zato podstatnou. Totožnost vraha není skryta právě nejlépe, ale závěrečná pointa dojem naštěstí napravuje. Tenhle film by si vydání na DVD rozhodně zasloužil.

Ďábelsky odvázané a sebevědomé béčko, které svého předchůdce s láskou paroduje, kde jen může. Horor to není ani náhodou, veškerá atmosféra je v tahu, ale celé je to točeno s ohromně sympatickou nadsázkou, která si bere na paškál bezpočet žánrových klišé. Hodně se povedla titulková sekvence, kterou tvoří stránky z komiksu a stylový hudební doprovod v podobě "Born on the Bayou" od Creedence Clearwater Revival. I na hercích je vidět, že se dobře bavili. Překvapivě se povedly i masky a akční scény vůbec nejsou nejhorší. Nebýt těch otravných spratků, uvažoval bych i o plném hodnocení.