mrtvej pes

Ke konci už trochu táhlá, každopádně hrozně milá, nenásilně vtipná věc.

Vydržela jsem cca do čtyřicátého dílu. Určitě bych se ráda dodívala, ale nebude to asi v dohlednu. Dlouhé díly sází zejména na estetiku a kult osobnosti hlavní herečky. (Nakonec jsem si to zapla také jen kvůli ní a nemůžu říct, že bych šlápla vedle.) I jiné postavy jen kvetou, zejména starší ženy z harému. Akorát že se scénářem to někdy vázne. Měl by být jako řeka, přitom je jako dvě misky vah. Jednu přetěžuje děj a druhou vyhazuje do vzduchu díra v ději. Někdy se navíc od Bingbing děj úplně odtrhne. Nevím ještě, jestli jsem za to ráda, protože to obohacuje kresbu ostatních charakterů a takříkajíc jim to dává rozměr, jako když se stínuje po papíře, anebo jestli mi ty věčné odbočky vadí, přestože se odbočuje jen od nyvých pohledů mezi Ní a Ním. Zkrátka jsem očekávala, že se zhruba v té půlce už seriál bude sypat, než aby se sunul. Zatím jsem s hodnocením štědrá, protože oceňuju práci herců, kostymérů, kulisáků a všech těch, kteří ze scénáristicky trochu vrtkavé látky dělají něco, co nadchne.

Sice mi tu zazpíval Kihyun, ale od dvanáctého dílu se nestala jediná věc, za kterou by seriál stálo dokoukat. Jediné, co ještě jde výrazně vyzdvihnout, je vztah mezi Hyejin a Hari. To, jak se ty dvě oslovovaly manžílku a ženuško, jednoho prostě odzbrojí. Až jsem si říkala, proč to celé není o nich.

Jmenuje se to Dancing Queen, ale je to o chlapovi. No. A trošičku i o jeho ženě a o probuzení obou. Alespoň se ke konci dočkáme vývoje hlavní postavy z patriarchy a budižkničemu do někoho, kdo si vidí dál než na špičku nosu. "V rodině nikdo nikomu nevládne." Uhm Jung-hwa je navíc báječná, zbozňuju ji. Dál jsem se zaradovala, když se ve snímku objevil Ma Dong-seok, a to ještě v roli gaye.

Kazašská komedie o stockholmském syndromu. Jsem na vážkách, jestli není dané téma až příliš drsné vzhledem k tomu, že se tohle ženám děje dnes a denně. Oceňuju ale vtip a formu.

Bail Organa je jediné světélko v tomhle kompostu.

Rozhodně bych vyčetla zdětinšťování hrdinky, protože ta psí bouda jako její plácek v kanceláři byla opravdu "perla". Kolik despektu mají scénáristé i k těm ženským superhrdinkám, které sami vytvořili? Taková ta přirozená roztomilost mi ale u Bong Bong nevadila, naopak. Že byla prcek a ještě siláček určitě zbořilo hodně stereotypů. (Aby je pak zazdil stereotyp slabé oběti...) Jinak bych ale potřebovala hodně kritizovat, abych vyvážila, že nakonec téhle nedovařenosti dávám čtyři hvězdy. Zmíním snad jen to, co mě žere doteď - že se v seriálu k sexualitě přistupuje jako k ohromnému džouku (viz "trans" kolega v práci) a že je v každém díle obligátní porce nudy. A ještě jak celá zápletka s únoscem a obětmi zůstala v rovnováze deusexmachinoidního padoucha, který je vždy o krok napřed, a bezejmenných chudinek, které mohly klidně hrát krejčovské panny, protože rozdíl by se nepoznal... Plusy: polibek, Ji Sooův taneček a to, že tu konečně jednou chaebol jedná od začátku se svou partnerkou jako s člověkem.

Určitě bych svoje výhrady měla. Zejména jsem zháklivěla vůči "dramatu", které by se vždycky dalo vyjasnit, kdyby si postavy řekly aspoň dvě slova. Dál jsem si zprotivila Suzy, že už s ní nikdy nechci nic vidět. I jiné postavy měly svůj papírový punc a bylo jasné, že mimo seriál (manhwu atd.) lidé jako oni prostě nežijí. S černým svědomím ještě uznám, že jsem pár scén přetočila. Jinak se mi ale dívalo pohodlně. Měla jsem chuť na něco cukrovovatového a i když jsem dostala i vatu, ten cukr tam byl nakonec taky.

Našla jsem svou achillovku - noona romance. Bývají lidské a realistické, a Aidu Aidu je toho příkladem. Hrdinku, hrdinu i zápletku jsem si zamilovala od prvního dílu. S hrdinkou jsem se naprosto sžila, jak s jejími ambicemi a sny, tak s jejími obavami. Její povaha je ostrá a uzavřená do sebe do té míry, že se sama zraňuje. Už to je zajímavější než povahy 99% protagonistek, které horko těžko kdy vybočí z kategorie panna, podržtaška, popelka atd. Pokud něco, tohle je popelka naopak (i sám seriál si tuhle poznámku neodpustí). Což mě přivádí k hrdinovi - ze začátku se sice člověk může divit jeho šedé morálce v určitých věcech, ale později se projeví, že je v něm srdce ze zlata. Vztah mezi těmi dvěma se vyvinul z dětinského (z jeho strany) a pohrdavého (z její strany) do něčeho zdravého, pevného a vzájemného. Bylo cítit, že se oba podporují a stávají se svými lepšími já, když jsou spolu. (A že mě scénáristi na jejich "smíření" nechali čekat.) Když se role obrátí, tedy když je žena starší a muž mladší, kdramata si lépe drží standard a nezabřednou do toxické a sexistické roviny. Moře dvojic, které jsou si podle tvůrců seriálů "osudem souzené", jsou jak z příručky o domácím násilí; ale tady! Z "pýchy a předsudku (a pošťuchování)" se stane něco, co přirozeně graduje; co je psychologicky náročné, ale co nezanechá ani jednu postavu v pozadí a v nevýhodě. Po všech peripetiích se dvojice semkne, než aby se donekonečna opakovaly vnitřní rozepře a uměle vytvořené dráma, a oba se spolu pustí do vnějších překážek, aby je překonali. V šestnáctém díle je pak polibek, který jsem si pustila hned dvakrát. Dodám jen jednu výtku: pro-life agitka. Sama jsem pro-choice a chvílemi jsem kvůli tomu vyděračství skřípala zuby.

Ze zdejšího hodnocení mi ještě chvíli budou oči přecházet. Je pravda, že první díl překvapil, a to příjemně, ale po zbytek seriálu jsem za to tvrdě platila. Korea opět zbrojí se svým starým stálým klišé, chaebolem a chudinkou, playboyem a pannou. Do toho se od druhého dílu připojí manipulace (do 11. dílu, kdy teprve hrdinka prohlédla lež), majetnickost ("Nesmíš vídat jiné chlapy, nesmíš se bavit s kamarády, nesmíš tohle nosit, nesmíš...") a rvaní za zápěstí. Takže z hrdinky, která se ze začátku jevila jako rozumná a svá, je rohožka. Tleskám scénáristům, že ji udrželi v té "své" rovině celých čtyřicet minut. Jestli pak ještě někdy pronese průpovídku, která až zavání vlastní vůlí, jsou to jenom plané řeči a děj jim neodpovídá. Nechává všechno plavat. A chaebol - pan Grey bez bičíku. Herci se mi líbili, ale postavy? Navíc jistá namontovanost zápletek, nikdy nepřekvapující, nikdy neokoukaná, taky neoslňuje. Plusem jsou svižnější epizody, bez titulků atd. se pohybují kolem půl hodinky; ne vždy se ale povede je zaplnit. Udělalo by mi radost, kdyby si spolu Somin a Seokjin zahráli ještě jednou, ale jinde a jinak. Hodnocení dávám hodně nízké, jelikož jsem nemohla jinak než přetáčet.