Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Dokumentární
  • Komedie
  • Krimi
  • Pohádka

Recenze (525)

plakát

All of Us Strangers (2023) 

V průběhu sledování tohoto filmu má člověk spoustu otázek. Co to dělá? Odehrává se to celé jen v jeho hlavě? Kdy to začalo? Proč až teď? Jak s tím souvisí ten druhý? Proč spolu nejsou častěji? K čemu to všechno povede? A tak jste tu hodinu a třičtvrtě zvědaví, místy napjatí, místy je vám s tím filmem i docela nepříjemně, jak se na vás úplně přenáší ta samota, bolest zejména Adama. Tak procítěný, přitom přirozený výkon se ve filmu hned tak nevidí a podobně přesvědčivý je i můj oblíbenec Paul Mescal jako Harry, ačkoli Andrew Scott (pro mě v podstatě nový objev, asi jsem někde něco dost zaspala) ho tu přece jen podle mě trochu převyšuje (což bude asi i tím, že má mnohem víc prostoru a je hlavní postavou). Sledovat můžete také velmi působivé vkusné intimní scény, poslouchat krásné (retro) písničky, cítit zvláštní křehkost, magii, kouzlo toho příběhu, o kterém až do konce vlastně víte tak málo, ale přesto ho prociťujete s hlavním hrdinou, jeho přítelem, ale např. i v některých silných scénách s jeho rodiči. A pak přijde závěr, ve kterém toho spoustu pochopíte, další věci zůstanou nejasné a vy si říkáte, jestli vám chybí nějaké výraznější osvětlení, výhled do budoucna. Abyste (nebo alespoň já tedy ano) došli k tomu, že vám ta niterná pocitovka sedla přesně takto, jako se postupně rozvinula a nakonec uzavřela. Na pět hvězd bych šla, kdyby mě to dokázalo celé ještě o něco více emočně zasáhnout, i tak jsem ale spokojena. 80 %.

plakát

Přišla v noci (2023) 

Přišla v noci je pro mě ukázkou toho, jak se z poměrně obyčejných partnerských situací a dialogů, když jsou dobře vybrané, poskládané, přirozeně zahrané a přidáte k nim jeden trochu šílený rušivý element (v tomto případě matku), dá vytvořit neobyčejně zábavná komedie. Která se prakticky v ničem nepodobá čemukoliv, co u nás v tomto žánru v poslední době vzniká (a čemu se já už skoro programově pro přiblblost, vyumělkovanost vyhýbám). Není to ale jen vtipný film, obsahuje i hlubší dramatičtější místa. Jediné, za co bych to asi neoznačovala a nečekala to od toho, budete-li se teprve dívat, je horor (ačkoli ta hrůza, kterou maminka mladému páru dokázala postupně způsobovat, byla místy až hmatatelná). Jsem z filmu každopádně velmi mile překvapená. Nebýt toho, že ke konci mi vzhledem ke všem okolnostem už chyběla v ději nějaká větší ráznost Jiřiny a že závěr byl na mě až příliš neuzavřený (byť uznávám, že se to asi do filmu z určitého úhlu pohledu hodilo), šla bych i na pět hvězd. Takto za pěkné čtyři a 80 %.

plakát

Navalny (2022) 

Tenhle film jsem měla pro zhlédnutí odložený už delší dobu. A i když jsem se vlastně chvílemi při různých zmínkách ve zprávách divila, že Alexej Navalnyj je ještě naživu, asi jsem přece jen někde ve skrytu duše doufala, že nějakým zázrakem vydrží a že až si dokument o něm pustím, nebude to za tak tragických okolností, jako to teď je... Ne, ten člověk asi zdaleka nebyl nějaký světec. Ale z mého pohledu bylo těžké mu nefandit - pohledný, inteligentní, s neuvěřitelným charismatem a řečnickými schopnostmi, s osobitým smyslem pro humor. A hlavně - stojící proti něčemu takovému jako je Vladimir Putin. Někdo může říct, že Navalnyj byl blázen, když se po zotavení z otravy dobrovolně vydal zpět do vlasti, kde nemohl očekávat nic dobrého (jestli čekal to nejhorší nebo bláhově myslel, že se mu to vyhne, toť otázka). Pro mě byl tenhle jeho kousek ukázkou toho, že to, co dělá, myslí vážně, ukázkou neuvěřitelné odvahy a hrdinství. Protože jak jinak označit situaci, kdy jste pro něco velkého (a neoddiskutovatelně, i kdyby v tom něčem třeba byly i ne zrovna vznešené pohnutky, je v tom zejména hodně dobrých úmyslů) ochotni riskovat to nejcennější. Pokud jde o dokument, možná bych čekala, že představí Navalného trochu detailněji, nebude se zaměřovat jen na některé dílčí aspekty jeho života a politicko-aktivisticko-novinářské dráhy. Přesto film dokáže strhnout (což zase do velké míry podle mého názoru způsobuje charisma hlavního hrdiny), obsahuje zajímavé informace, ale třeba i dost pro Navalného zjevně typického černého humoru, na jehož vlnách se každou chvíli špičkuje např. i se zřejmě podobně naladěnými členy své rodiny. Tyhle běžné každodennosti také pomáhají Navalného ukázat jako normálního člověka, manžela, otce, nikoli "jen" jako nějakého nedostižného hrdinu, což je sympatické, připomíná nám, že jsme možná stále ještě v našem "normálním" současném světě. Protože jinak by chvílemi člověk při sledování mohl klidně nabýt dojmu, že se spíš dívá na nějaký nereálný akční snímek (odhalování travičů po telefonu), chvílemi z některých sdělení až mrazí. Míra mrazení může být dost odvislá od toho, zda se na to podíváte před nebo po 16. 2. 2024. A tipovala bych, že pokud mohly dříve některé scény, některá prohlášení Navalného na nějakého diváka působit jako "nahraná", dost možná už by to teď vnímal jinak. Vzhledem k tomu, do jakých dalších pekel se od natočení dokumentu vývoj v Rusku posunul, čehož určitým dokladem je i to, co se nakonec stalo Navalnému, by bylo bohužel naprosto pochopitelné, kdyby v čím dál větší míře následovalo přesně to, před čím varoval hlavní hrdina - mlčení a nicnedělání dobrých lidí, které dá průchod ještě většímu zlu. S (naivním) přáním, aby co nejdříve nastal nějaký zvrat, po kterém už nebude zapotřebí v obavě o život mlčet, s přáním, aby Navalného oběť nebyla zbytečná, dávám tomuhle zdařilému dokumentu trochu nadsazených pět hvězd (ač kdyby šlo čistě o ten film, viděla bych to i po 16. 2. spíše na velmi dobré čtyři).

plakát

Dobrý den, Verônico (2020) (seriál) 

První dvě série (druhá o něco více než první) mě zaujaly svou zvláštní atmosférou, syrovostí, určitá zvrhlost až zhmotněné všudypřítomné zlo divákovi dokázaly pořádně zabrnkat na nervy, až skoro zvláštně fascinovat; pomáhaly tomu např. i dobré výkony pro našince neokoukaných herců mluvících pro nás poměrně neobvyklým jazykem. Líbilo se mi a udržovalo mě v napětí, že jsem si nemohla být vůbec ničím jistá, tvůrci jsou tu např. schopni poměrně brutálně naložit i s těmi, dalo by se říci, hlavnějšími postavami. Vzhledem k naznačeným kladům jsem byla schopná tomu seriálu odpustit i některé nepravděpodobnosti, nelogičnosti. To se ale změnilo v poslední sérii, při jejímž sledování jsem měla dojem, že scenáristé (předlohu jsem nečetla, tak nevím, jak moc věrně se jí to drží) už nemají naprosto žádnou záklopku, už se netrápí tím, aby to vedle všeho toho zla a nechutností taky v komplexu dávalo aspoň nějaký smysl. A tak z toho vzniká taková fantasmagorická, místy až směšná slátanina, při jejímž sledování si říkáte, že horší už to být nemůže, ale s přibývajícími minutami se přesvědčujete, že ještě furt může, až to dojede do úplného závěru, který snad radši ani nebudu komentovat... Jednu hvězdičku tak třetí sérii dávám asi hlavně proto, že tu po dlouhé době vidím Carla z Lásky nebeské, kterému o Vánocích, když se znovu a znovu dívám, vždycky tak fandím, aby mu to s jeho milou kolegyní konečně vyšlo:) Ale jsem teda docela naštvaná, že Dobrý den, Verônico tou poslední sérií, místo aby přišlo nějaké důstojné zakončení, na které se divák těšil, takhle zabili...

plakát

Sněžné bratrstvo (2023) 

Před zhlédnutím filmu jsem sice neměla o události z roku 1972 příliš informací, nějaké hlavní body jsem ale věděla. Takže jsem si trochu říkala, jestli se náhodou nebudu 2,5 hodiny trochu nudit, jestli mě má ten film ještě čím překvapit, upoutat. No a ve výsledku jsem od prvních minut seděla jak přikovaná. Přesto, že jsem zhruba věděla, co v dalších minutách přijde, bylo to udělané tak syrově, autenticky, že jsem po většinu času byla napjatá, skoro jako kdybych byla v těch Andách spolu s hrdiny; spolu s nimi jsem trnula, zatínala zuby, uhýbala očima od řítící se laviny nebo porcování oběda. Nakonec ani o některá ta překvapení nebyla nouze (skvělá volba ohledně osoby vypravěče příběhu, šoky střídalo dojetí...). Tohle vše, stejně jako např. dobří neokoukaní herci nebo skvělá hudba udělaly z toho samo o sobě až fascinujícího neskutečného, i když skutečného příběhu na obrazovce záležitost, která vyvolává pestrou škálu emocí a zároveň i (nevyděračsky, nepateticky) nutí přemýšlet. Nad smyslem lidského bytí a konání, nad významem přátelství, pospolitosti, nad strašidelností i krásou náhod a zázraků... Doporučuji a jen přemýšlím, zda si (časem) dát i starší vyobrazení události v podobě Přežít, s nímž jsem dosud neměla tu čest. Ještě uvidíme, zatím si budu asi chvíli držet nadšení ze Sněžného bratrstva. 90 %.

plakát

Jeden den (2024) (seriál) 

Obsahuje drobné spoilery. Vtipná intelektuálka a hezounek, který by ale nemusel být úplně marný, něco v něm bude, jen si k tomu musí dojít. A tak pomalu jde, roky ubíhají, ona je tam tak nějak stále s ním. Oba to dobře hrají (Ambika Mod mě zaujala už v Tohle bude bolet, vlastně hlavně ona pro mě ten seriál vytáhla do lepšího průměru - budu se muset na věci, v nichž se objeví její jméno, do budoucna zaměřit...). Je to takové přirozené, až to ani jako hraní nevypadá, je moc fajn s těmi dvěma jen tak být. Hodně tomu napomáhá opravdu skvělý soundtrack, takové příjemné retro (pro řadu mladších diváků spíše už možná pravěk - jen ať se ale něčemu pořádnému přiučí(me):D). Stejně jsem si ale v průběhu sledování občas říkala, že je těch dílů a těch "one days" možná trochu moc, že už by si jako mohli ti dva uvědomit, že chtějí být regulérně spolu a už to neprotahovat. A plánovala jsem je proto ocenit "jen" čtyřmi hvězdami. Pak ale přišel předposlední díl a já jsem na to najednou zírala úplně zdrcená, dojatá. Až tehdy jsem si asi naplno uvědomila, jak moc jsem si Emmu stihla za ty předchozí díly oblíbit. A to, co pak předváděl Leo Woodall v posledním díle!?! I když v průběhu seriálu to byl právě on, kdo byl často už trochu "napřeshubu", na konci jsem s ním tolik cítila, dokázal ve mně vzbudit tolik emocí, předvedl tak uvěřitelnou esenci čirého zoufalství, nekonečné lásky, jakou divák jen tak nezažije. A ty přesně vybrané flashbacky, co se v posledním díle objevily, aby příběh Emmy a Dextera zakončily! No, nebudu to protahovat, závěr to u mě vytáhl na nejvyšší hodnocení. Jak už napsala Kytarka, připravte si kapesníky. A připravte se taky na to, že Emmu a Dextera a jejich společnou cestu možná nedostanete dlouho z hlavy. A hlavně ze srdce. 90 %.

plakát

Na druhý pohled (2014) (TV film) 

Slušné rodinné drama s poměrně netradiční zápletkou a dobrými hereckými výkony, které neplýtvá zbytečnými dialogy, často jen naznačí, namísto aby bylo příliš doslovné, a možná právě proto dokáže od začátku zaujmout, vtáhnout, napínat. Nebýt toho na můj vkus až příliš otevřeného konce a chování Karlovy manželky k Emilovi zkraje jejich seznamování (až tak nepřátelská by ta žena ke svému nově poznanému švagrovi s vědomím, jakou po něm její manžel bude chtít službu, jistě nebyla), snad bych tomu s klidem napálila plný počet. Takto slušné 4 a 80 %.

plakát

Smrtící epidemie (1995) 

Drobné spoilery. Roztomilá opička ukrývající v sobě smrt. Zaire. Motaba. Cedar Creek. Nebozí lidé, kterým teče krev ze všech tělních otvorů a rozkládají se jim orgány. Umírající Kevin Spacey. Souboje morálky, spravedlnosti, lidskosti s individualistickým bezcitným prospěchářstvím a snahou udržet se u moci schovávanou za všenárodní zájmy, vojenskou poslušnost. Jak já jsem tím vším jako děcko žila, jak jsem tím byla fascinovaná! Přesto, že některá ta hlubší poselství jsem tehdy asi ještě tolik nedokázala vnímat. A ačkoli teď po letech už vidím ve Smrtící epidemii i některé nedostatky, musím konstatovat, že je tu nebudu vyjmenovávat, protože to dětské nadšení mě neopustilo. A hlavně si myslím, že tenhle film prostě i přes některé dílčí "přestřelenosti", nedokonalosti funguje přesně tak, jak má, nemá se vůbec za co stydět a mezi katastrofickými filmy se podle mě neztratí ani v budoucnu. Dovolím si tvrdit, že ho dokonce málo co překoná. Alespoň pro mě určitě. Jsem jedině ráda, že mu mohu ponechat nejvyšší hodnocení a že to není jen z prostého sentimentu, nostalgie. 85 %.

plakát

Štěstí na dosah (2006) 

Drobné spoilery. Nadšení z tohoto filmu vůbec nerozumím. Neříkám, že není pěkné, inspirující, když se někomu podaří dojít přes překážky ke štěstí. Ale vzhledem k tomu, že už je to v rámci námětů vcelku "ohrané" téma (cynik promluvil 🙈), chce to asi za mě něčím to ozvláštnit, aby to zaujalo. Malý Jaden Smith byl sice roztomilý, s otcem Willem jim to dohromady asi docela šlo, ale jinak jsem se já osobně většinu těch dvou hodin docela nudila, říkala si, ať už proboha hlavně hlavní hrdina prodá všechny ty "rentgeny nové generace", ať se nemusím podvacáté dívat, jak s nimi křižuje zacpané ulice velkoměsta nebo honí někoho, kdo mu tu krabici zas ukradl. Nějak mě to nedokázalo emočně zasáhnout (snad vyjma toho - nutno říct značně předvídatelného - závěru) a to bude možná ten největší problém, těžko říct.

plakát

O malých věcech (2023) 

Příliš nemusím povídkové filmy, které se skládají z menších či větších jednotlivých příběhů, jež spolu (postavami, dějově) příliš nesouvisí. Obvykle mě něco takového nedokáže dostatečně zaujmout, chybí mi větší propracování charakterů, více času a prostoru, abych si zvykla na jednotlivé postavy, naladila se na ně. O to víc jsem překvapená, že prvotina Denise Šafaříka mě dokázala hned od začátku zaujmout velmi. Je to taková příjemně nepříjemná, veselá i smutná směsice dobře zahraných příhod všedního dne, které na tom malém prostoru vlastně dokážou být často docela hluboké, docela nevšední, pobaví, rozesmutní, donutí vás přemýšlet. Samozřejmě mě některé ty mikropříběhy bavily více, jiné méně, některé by si možná zasloužily propracovat více, jiné zase naopak trochu zkrátit. Ani jeden z nich mě ale neotravoval, na všech jsem nacházela něco poutavého, a to považuju vzhledem ke svým výše nastíněným zkušenostem s povídkovými záležitostmi skoro až za malý zázrak. Byla bych docela zvědavá na Šafaříkův delší "nepovídkový" film s podobným černo humorně melancholickým laděním jako má O malých věcech. Zda by tento mladý talent dokázal udržet atmosféru, nápad i za situace, kdy by bylo třeba, aby to celé více drželo pohromadě, bylo tam více spojovacích prvků než jen žití ve společném domě, jestli by dokázal patřičně rozvinout, propracovat charaktery postav. Zdá se každopádně, že potenciál tam je a že by Šafaříkova scenaristická a režisérská dráha nemusela skončit tady tímto na debut až překvapivě povedeným "malým" počinem. 75 %.