Vajonek

Nevím, čím to (momentální rozpoložení? v mezidobí jsem si stihla díky Kanclu velmi oblíbit Stevea Carella a na milost vzala Ryana Goslinga? všechno zmíněné dohromady nebo ještě něco úplně jiného, co teď nedokážu odhalit?), ale dnes jsem se podruhé (poprvé to bylo před lety, už ani nevím, kdy přesně) podívala na Bláznivou, zatracenou lásku a s překvapením musím změnit své hodnocení z původních dvou na celé krásné čtyři hvězdy. Nevím, co mi kdysi na tom filmu tak vadilo, dnes je to ale snad jen ta už zbytečně vyhrocená a nepravděpodobná (ač vlastně docela vtipná) hromadná bitka ke konci. Jinak skvělé herecké výkony, kdy se herci výborně vzájemně doplňují a mají mezi sebou potřebnou chemii, poměrně neotřelá zápletka, sympatické postavy, které si nejde neoblíbit (dokonce i v situacích, kdy se chovají jako kreténi). Moc se mi líbilo, jak to bylo mnohovrstevnaté a propletené (i když OK, uznávám, že v reálu by až takové propletence byly asi dost nepravděpodobné), jak to s takovým zvláštně samozřejmým přehledem, noblesou (které se ale velice často v romantických komediích nepodaří navodit nebo udržet) dokázalo bavit i dojímat, nenuceně poodkrýt a odvyprávět různé podoby a větší či menší srdceboly v lásce dětské, partnerské, manželské, mezi rodiči a dětmi. Na to, že jsem čekala (i vzhledem k tomu svému předchozímu podprůměrnému hodnocení) bezduchou romantickou blbost, tak jsem byla až překvapivě emočně a nebojím se říci, že i duchovně obohacena (třeba scény Julianne Moore a Stevea Carella před a po rodičovské schůzce nebo ten telefonát dům-zahrada - něco tak silného, ať už dívám-li se na dialogy nebo herecké projevy, se hned tak nevidí). Taky jsem např. ve filmu viděla už spoustu proměn vzhledu a chování z ošklivých káčat v krásné labutě/labuťáky (možná trochu moc nadnesené přirovnání, ale ať), ale málokdy mě to tak oslovilo a přišlo mi tak podařené a milé, jako nalézání ztraceného mužství Cala s pomocí Jacoba (a ano, říkám to s vědomím toho, že ta fyzická proměna nebyla v tom filmu stěžejní záležitostí a ve výsledku šlo o úplně jiné věci, které spíše podpořila/odstartovala/odkryla/nalezla)... No nebýt té už přílišné překombinovanosti ke konci, klidně jdu na pět. A tento zážitek si budu také spojovat s tím, že se občas vyplatí jít proti svým zajetým zvyklostem a podívat se na film (který se pro vás hned nestal favoritem) opakovaně a dát mu novou šanci na to, aby na vás (jinak) zapůsobil. A taky, že bych měla přidávat víc komentářů (abych si pak zpětně mohla připomenout a neocitla se v tak velkém překvapení, proč jsem něco odsoudila, když později jsem byla docela nadšená). 80 %.

A mně se to líbilo! Protože ona taková rekapitulace taky někdy není na škodu (a to říkám jako člověk, který sleduje The Office poprvé až teď a může si tak dát - a dělá to, neb se nemůže odtrhnout - klidně deset dílů v kuse:D). Střípky z minulosti, ať už na téma kancl love stories, obtěžování nebo úrazů na pracovišti se podařilo poskládat tak zdařile, že si člověk nejen zavzpomínal, zasmál se nebo dojal, ale viděl v tom či si někdy až překvapeně uvědomil mnohé věci, které napoprvé tolik nevnímal.

Příjemná dobovka s dobrými herci typově ideálně vybranými do svých rolí, ať už to byla úloha nesmělého neohrabaného snílka, krásné osudové ženy nebo sebevědomého úspěšného muže v nejlepších letech, který chytnul druhou mízu. Pěkně k tomu seděla a dotvářela to také hudba (ač na mě byla, jak už to tak s ní mívám u Allenových filmů docela často, někdy už příliš všudypřítomná a vtíravá) či kostýmy a další rekvizity. Příběh Bobbyho mě dokázal hned od začátku upoutat, resp. byla jsem zvědavá, jak se bude vyvíjet dál. A vyvíjel se tak, jak se to asi dalo čekat, plynuly měsíce a roky, plynul jeho život, tu s někým vedl docela obyčejné řeči, tu něco přišlo, něco odešlo, něco se vrátilo a (ne)zůstalo. Prostě taková výseč z jednoho vlastně docela obyčejného lidského příběhu (snad až na to, že ne každý má v příbuzenstvu gangstera i chlapa, co zná snad všechny filmové hvězdy). Bylo to fajn a zapadalo do celkového konceptu filmu, mně ale asi přece jen chyběly nějaké větší zvraty, dramata, vyústění. Za tu milou atmosféru, která se celým snímkem linula, ale trošku přidám a po té poklidné hollywodsko-newyorské plavbě zakotvím na slabších čtyřech hvězdách a 70 %.

Takové, během jednoho dílu několikrát zopakované, sdělení, že je něco nevhodné, z úst mistra etikety a šarmu Michaela Scotta, může být někdy lepší a vtipnější než dvacet nejšílenějších vtipů:D

Přestože Michael se dost často k druhým chová jako hovado, v tomto díle jsem ho po většinu stopáže litovala tak moc, až si to nezasloužil a až jsem z toho byla sama trochu překvapená. Zvláštní, do největších extrémů vyhnaná a nenápadně, avšak pečlivě vygradovaná epizoda, místy zábavná, ale hlavně (neobvykle proti většině dosavadních dílů) temně, syrově hluboká. Člověku z té večeře, co skoro neexistovala, bylo skoro až fyzicky blbě...

Nestává se mi často, abych nedodívala film do konce, Smolný pich se ale zařazuje do tohoto mého tenkého seznamu. Zvládla jsem první cca půl hodinu, když jsme ale po úvodním "porno" videu pořád jen procházeli šedavým rumunským městem s dlouhými záběry na různé billboardy či rozpadající se baráky a poslouchali afektované lidi, náhodné zákazníky obchodu, lékárny, řidiče, jak se s někým sprostě dohadují, bez jakékoli (zjevné) spojitosti s "příběhem", vzdala jsem to s tím, že se asi nedočkám čehokoli, co by mě mohlo zajímat a vypla to. Možná jsem o něco přišla, silně o tom ale pochybuji.

Na Stojáka nemám nijak zvlášť nastudováno, dosud jsem viděla spíše náhodně pár jednotlivých výstupů a šlo povětšinou o představení té "novější" generace formace. Takže nemohu moc porovnávat, nakolik se změnila/zhoršila/zlepšila kvalita oproti prvopočátkům. Řekla bych ale, že asi celkem obecně u těchto typů výstupů platí, že každému divákovi sedne něco jiného, ať už vzhledem k tématu, stylu komika nebo divákovu aktuálnímu naladění. V případě Na Stojáka v kině mě některá vystoupení pobavila velmi, jiná méně, našla se i taká, která mi připadala spíše trapná a/či "na sílu". Pozitivní dojmy ale převažovaly, takže 4 hvězdičky v komplexu mohu s klidem udělit. 70 %.

Z moderátora vyzařuje takový zvláštní klid a pohoda, dokážu si představit, že se u něj na gaučíku hosté cítí příjemně a jsou pak ochotni mluvit i o věcech, o nichž by v jiné atmosféře raději pomlčeli. René Kekely se většinou umí zeptat, je vnímavý a empatický a nechává také hostovi dost prostoru, aby hlavně mluvil on (což bohužel u některých jiných moderátorů zpovídajících známé osobnosti není samozřejmostí). Co někdy dojmy z pořadu kazí, je občasná přílišná touha po senzaci či jak to nazvat - někdy to působí, jako že moderátor strašně chce z hosta vytáhnout nějaký drb, porýpat se v v nějaké kontroverzi (a že už s tímhle cílem možná trochu hosta vybere). Nedívám se nicméně pravidelně, Face to Face si pouštím spíše podle zpovídaných osobností, pokud se objeví nějaká, která mě zajímá. Celkové dojmy z pořadu jsou každopádně určitě výrazněji pozitivní než negativní, často se mi stává, že se u toho i já (nejen host, jak předpokládám) díky způsobu, jak je to vedeno a osobě moderátora tak jako hezky "vyklidním":) 75 %.

Petr Muk byl bezpochyby výjimečný zpěvák a také jedinečná zvláštní osobnost, ve spoustě rysů (alespoň jak se mi jeví na dálku, neb osobně jsem ho bohužel neznala) mně sympatická, blízká. Dokument o něm se mi líbil, připadalo mi, že se mu docela podařilo vystihnout podstatu. Někdy se ale trochu zvláštně skákalo z jedné zpěvákovy životní etapy či polohy do druhé, některé věci se pouze nakously, i když by si zasloužily větší rozbor a prostor. Myslím, že s trochu propracovanějším scénářem a možná i pestřejším výběrem mluvčích jsme se mohli dostat přece jen ještě mnohem více do hloubky hluboké osobnosti a duše, kterou Petr Muk byl a měl. 75 %.

Nenáročná oddychová romantická komedie z krásného exotického dovolenkového prostředí, s předvídatelným, za vlasy (lehce) přitaženým dějem. Co ji v mých očích vynáší z průměru do lehkého nadprůměru, je ústřední dvojice kazičů svateb. George Clooney i Julia Roberts jsou i "na stará kolena" skutečně okouzlující, dohromady i každý zvlášť, ve filmu i osvěžujících závěrečných titulcích se zábavnými momenty z natáčení. Skrze jejich hašteření, vtipkování i široké úsměvy od ucha k uchu, které by vám jindy u jiných připadaly umělé, se na vás bez problému a nenuceně přenese příjemná atmosféra a umožní vám to si tenhle snímek prostě užít bez přemýšlení nad tím, jestli vám tu všechno sedí nebo se díváte na něco objevného. Asi vlastně nedíváte, ale ono to nějak nevadí, protože se u toho cítíte fajn. A to někdy stačí bohatě. Zřejmě správná chvíle, správné místo, správné podmínky... 75 %.