Vajonek

Už dlouho jsem si hned od prvních minut nebyla takhle jistá, že sleduji jasně pětihvězdičkový film. V prvé řadě to zřejmě způsobily neuvěřitelně civilní herecké výkony, nejen od ústřední dvojice. V té (logicky) vynikala Andrea Hovig, která mistrně zvládla předvést celou škálu emocí, které její postavě v návaznosti na vývoj situace i účinky léků skákaly nahoru dolů opravdu hodně rychle; SS to v mých očích ale také neměl vůbec lehké, protože dostal postavu už ze své podstaty zřejmě více introvertní, nepříliš dávající najevo své city, a zahrajte to tak, aby tam nějaké byly a dalo se tomu věřit, že? Uvěřitelné to ale bylo více než dost, oba hlavní herci byli opravdu naprosto skvělí, emoce mezi nimi byly často až hmatatelné, ať už to byl odstup až určitý chlad zejména na začátku, bolest z výčitek či náznaky znovusbližování. Dva lidé z masa a kostí, kteří nebyli a nebudou dokonalí, ani spolu ani každý zvlášť, a které vás baví sledovat, i když vlastně "jen" obyčejně jsou a žijí (ač aktuálně v ne tak obyčejné situaci). A představitelé potomků Anji a Tomase i představitelé dalších postav ústřednímu páru více než zdatně sekundovali. Měla jsem pocit, že jsem v tom jejich velkém bytě s vysokými stropy s nimi, že to celé s nimi prožívám, v duchu jsem po vyřčení diagnózy několikrát nadávala Tomasovi, že je tak odtažitý, že svou ženu neobejme, nechytne za ruku, že jí nepomáhá, abych postupně čím dál víc chápala, že to není tak jednoduché, že sdělením toho ortelu se jen tak nezmění přirozený chod jejich už hodně unaveného zanedbávaného vztahu, v němž si oba asi zažili své a nebylo to zdaleka vždy jen růžové. Líbilo se mi, jak krásně bylo ukázané, jak v mezních situacích reagují různí lidé různě (a nemluvím jen o ústřední dvojici), co je pro jednoho přirozené, je pro druhého jako třeba příliš kruté nebo sobecké naprosto nepochopitelné. Líbilo se mi, že konec byl přesně takový, jaký se do toho filmu hodil, ani moc šťastný, ani moc smutný, jednoduše akorát. A už končím, protože dojmy z tohohle snímku se stejně nedají přesně popsat slovy, to se prostě musí vidět a prožít. 90 %.

Obsahuje mírné SPOILERY. Na druhou část jsem se oproti první, kde jsem neměla po zhlédnutí některých recenzí žádná zvláštní očekávání, těšila a asi čekala docela dost. A to byl možná ten problém. Nebo jsem si mezi zhlédnutími obou částí dala moc malou pauzu a byla Joe a jejím příběhem trochu přesycená. Nebo jsem možná v druhé části s přibývajícími minutami měla čím dál větší problém nalézt pochopení pro Joeiny činy, nelíbilo se mi, jaký člověk se z ní stával. Možná mi nevyhovovalo, že tu bylo méně erotiky jako takové a mnohem více násilí. Těžko říct, dvojka mě každopádně nebavila tolik jako jednička. Pořád mě ale bavila natolik, že bych jí ještě pět minut před koncem dala celkem ochotně čtyři hvězdy. Začala jsem být navnaděna tou nadějí v lepší zítřky, co se tam začala rodit, krásně mi tam jako uzavření příběhu a toho i v dvojce poutavého povídání a naslouchání Joe a Seligmana seděla. Nechci úplně prozrazovat, ale to, co se stalo pak, považuji za obrovskou zradu na divákovi. Tím spíš, že o chvíli dříve mě napadlo, že by se něco z toho, co následovalo, stát mohlo, spíše jsem ale podezírala druhou z postav, že bude chtít v nestřežené chvíli sama od sebe zopakovat něco, co se jí dříve nepovedlo - pak jsem se ale nechala uchlácholit a skutečně věřila, že veškeré nebezpečí je zažehnáno a dojede se to celé v poklidu. Protože by mi to, co mě napadlo, do toho filmu prostě absolutně nesedělo. No a místo toho poklidnějšího konce jsme byli svědky totálního pohřbení jedné postavy a jejího charakteru (ač v průběhu filmů přiblíženého s určitým prostorem pro různé výklady, s ponecháním řady prázdných míst) a tím vlastně do značné míry i příběhu a jeho sdělení jako takového. Jsem naštvaná, cítím se skoro až okradená a zároveň to vnímám jako velkou a zbytečnou škodu pro celé toto jinak zajímavé dílo (počítáno v komplexu i s jedničkou), které se dalo tak pěkně zamezit, kdyby to skončilo zhasnutím lampičky... Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že mohou být Lars von Trier a spol. ještě rádi za tři hvězdy, které mi z toho vychází, když se snažím ohodnotit a zohlednit většinu filmu a dojmy z něj a dělat, že to nemělo konec, jaký mělo...

To, že se objevila minisérie mapující skutečný zločin, ještě ke všemu takto bezprecedentní, bylo pro mě samo o sobě velkým lákadlem. Vybavuji si, jak jsem před pár lety zírala a nechápala, když se v médiích začaly objevovat informace o dané události, takže jsem byla hodně zvědavá, jak se tvůrcům podařilo ji převést na "seriálové plátno". Seriál je z mého pohledu v prvé řadě zajímavý tím, že za celou dobu ani jedinkrát neuvidíme pachatele, vždy se o něm nebo o tom, co řekl například u výslechu, pouze mluví. Ze začátku mi toto trochu vadilo, postupně jsem to začala považovat za přednost minisérie, něco, co ji trochu ozvláštňuje, možná činí i tajemnější, správně odosobněnou (jako kdyby ta hrůza byla o to děsivější, z jiného světa, v němž někde mimo zůstává i zločinec). Říkám si, že by možná mohlo být lepší pojmout věc jako celovečerní film nebo alespoň sérii o pár dílů zkrátit, někdy už mi celé to pomalé pátrání i čekání na různé důležité dílčí objevy a výsledky přece jen přišlo takové moc táhlé. Na druhou stranu oceňuji, že je z minisérie opravdu hodně znát, že chce přiblížit detaily policejní práce, nic nepřikrášlit, nic nezatajovat, ukázat, jaká to může být někdy "piplačka", frustrace, jaké zdánlivé maličkosti mohou rozhodovat o vině a nevině obviněného, jak se mohou míjet potřeby či požadavky policie, státního zastupitelství i soudů jako orgánů činných v trestním řízení. Když se na to člověk naladí, bude asi spokojen. I já jsem byla, ač nezastírám, že (odvisle i od aktuálního rozpoložení) jsem se místy i trochu nudila. A jen tak na okraj - vážně mě baví, jak si může být člověk při puštění čehokoli dánského téměř jistý, že uvidí minimálně dvě tři tváře známé z několika jiných tamních počinů, co se dostaly ven k mimodánským divákům :D Skoro to vypadá, jako že bez některých herců prostě nemůže dánský seriál/film vzniknout. Až na to, že mi někdy chvíli trvá oprostit se od vnímání daného herce ještě v té předchozí roli, v níž jsem ho viděla, mi to ale vůbec nevadí, protože řeč je o hercích dobrých, kteří bezpochyby mají co nabídnout. Za Ponorku celkově (nejen pro herce) ode mě za 75 %.

Knihu jsem nečetla, takže nemohu porovnávat. Film bych každopádně zařadila mezi ty zdařilejší české (tragi)komedie z posledních let. Sice to ve své podstatě na to, jakou to má stopáž, není až tak dějově bohaté, objevují se i některá známá klišé a stereotypy, které to trochu kazí (třeba už jen samotné příliš okatě jednorozměrně nalinkované rozvržení charakterů a osudů hlavní čtveřice) a hlavně v závěru bych si asi od hlavních představitelů přece jen představovala trochu více uvěřitelného smutku, empatie. Ale po většinu času se u toho člověk cítí příjemně, nenudí to, vyskytují se tu správně komické situace, dokáže to navodit správnou atmosféru, kterou si představím v souvislosti s chlapy po čtyřicítce, co jsou trochu v krizi. Také mě těší, že to nekončí vysloveným happy endem, který by se k tomu asi moc nehodil a zase film o něco přiblížil takovým těm banálním komediím, kterých je všude plno. Do hlavní čtverky byli vybráni čtyři dobří herci, kteří se svých rolí zhostili se ctí. Asi nejvíce mě bavily Tečkovy dialogy s matkou a to, jak se Prvok vžil do své nové hudební pracovní činnosti. A rozumím, Švehlík alias Šampón bude asi pro hodně divaček jako největší sexsymbol také největším tahákem, pro mě je to ale jednoznačně v tomto směru Martin Hofmann, který je prostě borec, ať už má na sobě mikinu, oblek nebo nic:) Nevím, jestli si budu tenhle snímek chtít pustit znovu, spíš mi to asi jednou stačilo (a ani Karel mě nenaláká), bylo to ale důstojné a fajn jednou. 75 %.

Na Nymfomanku jsem se dlouho chystala a asi jako spousta dalších od ní čekala minimálně spoustu erotiky, možná skoro nějaké soft porno. To jsem tak úplně nedostala, stejně mě ale film velmi zaujal. Řekla bych, že v tomto případě popisek nelže, když říká, že jde o "otevřenou studii ženské sexuality, prostřednictvím hlavní postavy". Ten dovětek je zde důležitý, protože to jistě nelze brát jako nějakou obecně platnou analýzu toho, jak ženy v intimních sférách uvažují a jak se chovají. "Ochutnávka" v podobě příběhu Joe mě ale bavila, líbilo se mi, jak byla ta vyprávění barvitá, osobitě vtipná i zvrácená, plná různých pocitů i emočně hodně oploštělá zároveň, se zajímavou vizuální stránkou. Líbily se mi různé paralely, ať už z úst Joe, která si často pomáhala vzpomínkami na svého otce, či jejího posluchače Seligmana, který se zase rád uchyloval k rybám nebo hudbě. Přijde mi, že když je nějaký film rozdělen na kapitoly, působí to mnohdy uměle až zbytečně, i tohle ale v Nymfomance fungovalo, všechny ty části mi tam seděly, přirozeně na sebe navazovaly nebo se alespoň vzájemně nerušily. Než jsem si Nymfomanku pustila, trochu jsem se obávala, že mi bude připadat stopáž přepálená (sledovala jsem režisérskou verzi). Po zhlédnutí mám ale vlastně pocit, že spousta filmů o polovinu kratších mi pocitově připadala delší než tohle. Trochu "našroubovaný" a hůře uvěřitelný mi ve filmu připadal počátek "vztahu" Joe a Seligmana (byť jejich následné povídání se rozvinulo velmi přirozeně, hezky plynulo). A také mi trochu zkazilo v závěru dojem poznání, že Joe možná nelze všechno tak úplně věřit (do té doby jsem měla pocit, že na její upřímnosti je ta zpověď dosti založená). I přes posledně uvedené jsem zatím spokojená a zvědavá, co přinese druhá část. 80 %.

Velice pohodový film, který v sobě snoubí prvky intelektuální komedie, trochu absurdní detektivky a vztahové konverzační záležitosti. Diane Keaton je jako samozvaná kriminalistka opravdu kouzelná, spolu s Woodym Allenem, ale i Alanem Aldou a Anjelicou Huston jsou skvěle sehraní (nebo možná spíš na sebe přirozeně naladění, napojení), takže jsme svědky civilních nenucených dialogů se spoustou výborných hlášek. Scéna ve výtahu nebo třeba telefonát s žádostí o výkupné, to jsou asi moje "topovky", scén, u kterých se člověk opravdu dobře bavil a přitom to nebylo "blbé", se ve filmu ale objevila celá řada. Atmosférou mi to místy hodně připomínalo oblíbenou Vraždu na večeři. A určitě to byl nejlepší snímek, který jsem viděla od Woodyho Allena (nejsem ale nějaká jeho skalní fanynka, takže jsem zatím měla tu čest myslím pouze s jeho filmy Annie Hall, Vicky Cristina Barcelona, Match Point - Hra osudu a Povídky z New Yorku, kde byl spolurežisérem). Možná bych film trochu zkrátila a také mi obecně úplně nesedí styl (zřejmě ruční "rozklepané") kamery, který tu byl použit, to mi ale nebrání dát plný počet a doporučit každému, kdo se chce dobře pobavit i zažít trochu tajemna a chytrých konverzací. 85 %.

Obsahuje mírné SPOILERY... Ano, dala by se na tom asi najít řada chyb, nedokonalostí, ke konci filmu jsem si už místy říkala, že to tvůrci s tou "ujetostí" trochu přehánějí a přemýšlela nad logičností počínání zejména Elišky a také jestli se nemám smát i v místech, kde to asi směšné být nemělo. Ale do té doby (po většinu filmu)? Neuvěřitelně přirozené herecké výkony, jaké jsem opravdu dlouho v ničem jiném neviděla a takhle si nedokázala užít. Upřímné autentické dialogy o ničem a o všem, při kterých jste opravdu těm dvěma lidem beze zbytku uvěřili, že jsou párem v krizi. "Lekačky" (v místech, kde se člověk asi lekat měl) lepší než v kdejakém otevřeně přiznaném hororu. Opravdová stupňující se zvědavost, jak se to celé ještě vyvrbí, a čím dál větší obavy o osud hlavní hrdinky. Dusná tajemná atmosféra. Příjemná hudba. Originální nápad(y). Je to málo? Neřekla bych. Jsem spokojená, že jsem bez větších očekávání a vlastně úplnou náhodou narazila na něco, co mě vážně zaujalo, dokázalo ve mně vzbudit spoustu emocí. Proto tomu dokážu nakonec odpustit i to opravdu už hodně přestřelené "rozmačkání všeho" v úplném závěru. 75 %.

Minisérie celkem hezky ukazuje (a je asi v tomto případě celkem jedno, jak moc přesně se drží nebo nedrží reality), jak snadno se může člověk nechat zmanipulovat, pokud je v nějakém zranitelném postavení, pokud prožívá nějaké těžké období; jak je schopen přistoupit na věci, které lidem, co v tom sami "nežili", připadají neuvěřitelné. Myslím si, že zkušenost, jakou oběti sesbíraly ať už se smyšleným guru Jarošem nebo s tím skutečným guru Járou, by mohlo mít mnoho z nás, i když si to takto "z venku" a pokud nás aktuálně třeba nic moc velkého netrápí, neumíme či nechceme připustit. A tohle uvědomění je pro mě vlastně hodně děsivé... Asi jsem čekala, že to bude trochu více krimi, ve výsledku tu ale šlo spíše o zprostředkování postavení obětí. Což určitě není na škodu, už proto, že obětem se obecně nedostává (ve filmu ani v reálu, bohužel) tolik pozornosti, kolik by mělo. I zde vidíme (hlavně ze začátku) krásné ukázky toho, jak by se s (potenciální) obětí trestného činu nemělo zacházet (ze strany policie i dalších zainteresovaných osob, typicky např. gynekologa prohlížejícího jednu z obětí krátce po slavném "odháčkování"). I když se v minisérii setkáme se slušnými hereckými výkony a zejména ze začátku to dokáže zaujmout a navnadit na další vývoj, postupem času z toho na mě čím dál víc šel takový nepřirozený nadhled, moc velký klid a vyrovnanost některých postav vzhledem k tomu, jaká svinstva se tam děla. A dost mi to vadilo. Typicky Anna Fialová na mě čím dál více působila ne jako žena, která řeší znásilnění a to, že se možná nebude moct vídat se svým dítětem, ale spíš jako holka, které někde ukradli pastelky a teď neví, jestli si půjde koupit nové nebo se na to radši vykašle - a to proti ní obecně nic nemám a myslím, že je to schopná začínající herečka/zpěvačka. Naopak linka okolo druhé "hlavní" oběti a její rodiny na mě působila svým podáním přirozeněji, a to i přesto, že samotný základ v podobě počínání matky může řadě lidem, chápu, připadat už hodně za hranou, k neuvěření. V minisérii mi dále místy vadila různá klišé v dialozích nebo na sílu použité "efektní" vsuvky typu kriminalistky běhající za zvuků dynamické hudby po parku. Jo a myslím, že Vojta Kotek by vypadal dostatečně démonicky a "guruovsky" i bez těch tmavých kontaktních čoček :) Celkově takový lepší průměr a 60 %.

Hodně slibný začátek (a teď nemyslím úplný "první" začátek jejich vztahu nebo začátek z pohledu všech těch časových rovin, co se tam míhaly, ale prostě začátek filmu), kdy jsem si říkala, že tohle bude opravdu něco duchaplného, co mi možná fakt trochu "osvítí duši"; pak prostřední část, ve které jsem se ztrácela a zase nacházela (možná trochu podobně jako hrdinové snímku), cítila, že to celé má něco do sebe, že sleduji mimořádné herecké výkony (hlavně Jima Carreyho, ale i Kate Winslet a dalších), zároveň už mi to místy připadalo příliš "na palici", nechápala jsem; no a závěr, ve kterém se to člověku tak nějak hezky pospojovalo, začaly dávat smysl i některé věci, které předtím ne a cítila jsem tak určitou příjemnou naději, naději, co se týče pokračování vztahu Joela a Clementine, ale i co se týče (ne)promarněnosti času stráveného s tímto opravdu velmi originálním a velmi zvláštním snímkem... Asi se přidám k těm, kteří tu psali, že napoprvé ten film úplně "nedali" a potřebovali si ho zopakovat. Nevím, kdy se podívám znovu, ale věřím, že to přijde, protože potenciál v tomhle filmu cítím... Zatím dávám lepší tři hvězdy a uvidíme v budoucnu...

I když bych našla vícero ABBA písní, které se mi hodně líbí, mám je třeba spojené s nějakou událostí, zážitkem (vzhledem k tomu, jak často se pořád všude možně hrají, asi není divu), nikdy jsem nebyla nějaká skalní fanynka skupiny. Je na mě asi trochu moc disco-popová. Každopádně se jí nedá upřít postavení jakési legendy v rámci svého žánru, kterou se do dnešních dní (právem) bezpochyby stala. Dokument přibližuje osudy skupiny od nenápadných začátků přes úspěch v Eurovizi a období stále se zvyšující popularity až po rozpad a nástiny pokusů jednotlivých členů o vlastní hudební projekty. Dozvěděla jsem se poměrně dost informací, jednotliví členové se příjemně poslouchali, bylo znát, jak moc pro ně jejich společný projekt znamenal, s jakou radostí ho po léta tvořili. Těmhle lidem bych i věřila, že to hlavní, proč to dělali (ať už skládali nebo zpívali nebo obojí), bylo potěšení z hudby. Na jejich tvorbě je to pak velmi znát, asi proto je hodně jejich písniček tak chytlavých a musí to asi ocenit i člověk, který má raději jiné žánry. Stejně jako musí ocenit nesporné hudební kvality té tvorby (ti lidi fakt uměli zpívat, skládat, nebyli to jen čtyři panáci, co by si někde stoupli a začali juchat v barevných hadrech). Považuji vlastně za takový malý zázrak, že se ti čtyři talentovaní schopní lidé, kterým to dohromady tak ladilo (hlasy, ale zřejmě i představou o svém "produktu" a jeho provedením), tak pěkně sešli a vydrželi spolu tak dlouho. Za ještě větší zázrak bych považovala (vzhledem k tomu, že mezi sebou měli víceúrovňové vztahy, tudíž muselo být o to těžší vše vybalancovat k vzájemné spokojenosti), kdyby se nikdy jako skupina nerozpadli (a asi se nevidím ani tomu, že se jim rozpadla manželství, muselo to být náročné ze všech stran). Ne nadarmo se ale říká, že v nejlepším se má přestat, možná kdyby to zkoušeli nějak "na sílu" táhnout dál, nestali by se takovým kultem. A k tomu kultu patří i ty jejich šíleně barevné kostýmy, které dnes člověku přijdou hrozné, věřím, že ve své době ale musely zaujmout a bez nich by také ABBA nebyla ABBou. 80 %.