pursulus

Mé hodnocení celé řady "Šíleného Maxe" a můj názor na ni jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Šílený Max George Millera.¬         Poznámka: Toto opoznámkování i mé (zprůměrované) hodnocení je za celou řadu "Šíleného Maxe". Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".¬                 Řada snímků o "šíleném Maxovi" čítajícím zatím na čtyři pokračování (páté je plánováno na příští rok) je jednou z mála "dílových" snímků mnou shlédnutých, u kterých je poslední díl lepší než první; první díl bývá totiž z pravidla výrazněji lepší než ty další, zprzněné nepůvodními tvůrci; vzpomenouti mohu třeba na (bráno podle režisérů) Hitchcokovo Psycho, Wanovu Pilu, del Torův Mimic.¬                 První díl "Maxe" jsem přijal rozpačitě, udivil mě "uříznutý" konec (ovšem s přihlédnutím k tomu, že jde o "dílový" počin, není tato moje výtka příliš důrazná); každopádně jsem nebyl nijak nadšený ze zpracování příběhu, přišlo mi jaksi nedokvašené, s důrazem na účinové honičky s V8, a tak jsem tohoto prvního Maxe z r. 1979 musil zhodnotiti coby ne docela podařeného.¬                 Při sledování druhého dílu z r. 1981 jsem si zanedlouho vybavil téměř totožný snímek, ale z vodního prostředí, Vodní svět z r. 1995, hodnocený průměrně uživateli znatelně níže snad pro menší uvěřitelnost scénáře, ale jinak udělaný zcela stejně dobře nebo špatně jako druhý Max, kterého po přirovnání k Vodnímu světu nezbývá mi hodnotiti jinak než za dobrý průměr.¬                 Třetí "Max" z r. 1985 působil na mě svojí nenavázaností na předchozí díly doslova odpudivě; s ohledem na předchozí použití a časovou osu bylo použití některých postav a časových závislostí kontraindikováno; zbyla tak pouze pastva pro oči diváka nechajícího se unésti kdejakou hranou bezmyšlenkovitou bezúčelností druhu vypíchnutí oka nebo skoku přes desetipatrový činžák. Ač nerad, musil jsem si přiznati, že třetí Max je hodně slabý až sladce blboučký, a takové tedy musilo býti i moje hodnocení.¬                 Čtvrtý "Max" z r. 2015 mne velmi překvapil. Nejprvé jsem se trochu zalekl jeho podoby, ale pak mi došlo, že není čemu se diviti, neboť jde o další vtělení onoho muže v toku postčasu. Příběh se mi jevil až skoro do konce neuvěřitelně hloupý i ve srovnání s třetím Maxem, ale — bůh suď — nedovedl jsem odlepiti oči své od obrazovky až do samého dobře vyvedeného konce. Po několikastupňové regresní analýze je mi přiznati zběsilému Maxovi značně nadprůměrné podání ukazovaného rodokapsového nebo chcete-li paperbackového příběhu způsobem tak silným ve výrazu, že onen mění samoúčelné účiny v umělecké dílo jakéhosi potrhlého filmového Dalího.¬                 Nabízí se mi srovnati čtvrtého "Maxe" se zdánlivě stejnokrevní ujetinou, Pátým elementem L. Bessona s oblíbeností nezadající si s oním. Pátý element však je pitomoučkou, neuměleckou vizuální hračkou. Proč: Jeho nadsázky jsou po americku naivně blbé, ostatně jako celý scénář; ale chápu, že tohle může pochopit jenom Evropan, a ne někdo, kdo pořád mele cosi o tom, že přece abeceda začíná na "A". Ostatně, ZDE mé opoznámkování. (Oba snímky stály při tom v dolarech z hruba stejně přepočteno na kupní sílu v rocích točení; jinými slovy nedá se říci, že by Besson měl méně peněz než Miller a naopak.)¬                 Poznámka k pátému "Maxovi": Bude-li aspoň tak dobrý jako druhý "Max" (nebo libovolně lepší), nebudu musit své průměrné hodnocení, tedy 3 ***, měniti.

"Umí!"¬         Poučný příběh o z ruky věštění 'La Hantise' je myslím jedním z ne mnoha takových snímků, kterým čas neubral na dívatelnosti — nebo alespoň příliš neubral, totiž tak, že by to bylo na překážku při dívání aneb percepci díla. Nejvíce asi bude překážeti "němost", dnes už z cela neobvyklá (a samozřejmě, dramaturgie dílka není takové, aby dnešního diváka naučeného na všemožné "fajnovosti" atakující jeho vnímání nějak zvlášť nadchla).¬                 Nejplodnější režisér filmový všech dob, Louis Feuillade, dostál i v "Posedlosti" své dobré laťce, ač je jasné — už s přihlédnutím ke kvantitě jeho práce — že "jeho" snímky, co se dívatelnosti týká, směřují spíše do průměru než k těm skutečně výjimečným. "Posedlost" bych přirovnal k tvorbě v USA v padesátých rocích min. stor., kdy skutečně dobrý, kvalitně udělaný snímek byl samozřejmostí. Takový názor může býti, myslím, větší pochvalou, než óda na výjimečnost (experimentálního, novátorského) počinu, na který se často nedá dost dobře dívat.¬                 Shlédnuto na Youtube, kanál 'Wesley Nascimento'. Ze závěru se nedochovala malá část, která je nahrazena popisem (v angličtině, ve které jsou také titulky).

Bílá jízda.¬         Pátý element francouzského tvůrce Luca Bessona mne zklamal velice. Můj názor na něj je podobný názoru uživatele-androida klima777, které napsalo "Film hravý, dravý, zábavný & vizuálně nenažraný"; já pak dodám ještě "bezprizorný, formalistný, samoúčelný a zbytečný". Jízda na kolotoči, za níž zaplatíš 150 korun za lístek, za svezení. O umění se hovořiti nedá, zábava to je výsostně chce se mi říci lidová, ale správnější je bulvárně hloupá. Jízdu na kolotoči jsem schopný si užíti, obzvláště, má-li cikánský scénář a tedy jistou záruku kvality; ovšem scénář pana Bessona je tak trapně "bělošský", že mi z něj bylo šoufl už po několika minutách jízdy.¬                 Ptám se sám sebe, proč jsem poměrně kladně přijmul Bessonův počin 'Brutální Nikita' a tedy v podstatě kravinu stejné ráže jako Pátý element, a zároveň si odpovídám: pro sílu neporovnatelně kvalitnějšího scénáře tohoto akčního thrilleru, který je ovšem zároveň mysteriózním.¬                 Opoznámkování, s nímž vřele souhlasím, napsal uživ. nascendi.

Madisonské mosty.¬         "Dino Risi neuměl točiti špatné filmy." Tento výrok bych mohl říci asi o tolika umělcích, kolik mám prstů na jedné ruce. Prakticky nekolísavá kvalita jeho režisérské (a někdy scénáristické zároveň) tvorby od doby jeho uměleckých počátků až do konce. (Stačí, když si projdete procentuální hodnocení jím režírovaných filmů zde na ČSFD.)¬                 Výjimkou není ani svým způsobem mimořádný snímek 'Přízrak lásky'. Oko mistra italské kamery Tonino Delli Colliho sledující převážně dvojici výjimečných umělců-herců Romy Scheiderovou a Marcella Mastroianniho za vedení Itala Dini Rosiho v hudebním podbarvení jistě skvělého i úspěšného Itala Riza Ortolaniho. Možná se řada filmů může pochlubiti podobnou nebo ještě rozvinutější a hvězdnější-známější sestavou; ale z té řady jen málo jich je lepších a opravdovějších, než je Přízrak lásky, jemuž je podkladem román problematické newyorské spisovatelky Patricie Highsmithové 'This Sweet Sickness' (vyšlo i v českém překladu).¬                 Bolestný a krásný a opravdový snímek. Tři přívlastky k sobě patřící.

Pod a pop National Geographicu.¬         Jeden ze současných lidových takydokumentů National Geographic, podřadného, nenápaditého zpracování.¬                 Opakující se vyplňující vložky (planeta Země z vesmíru); laciné výjevy mající napodobiti skutečnost; zpracování problematického námětu lze označiti přímo za bulvární.

Mimo řádnost rozhodně ne.¬         Ve smyslu "nepokažený" pěkný dokument, jehož část věnovaná místo obrazů podmořského světa členům expedice mohla býti výrazně kratší. To je první výtka.¬                 Další výtka směřuje proti obdivovatelům tohoto dokumentu, kteří jej považují za cosi mimořádného a podle toho jej také hodnotí. Je daleko od pravdy, že se jedná o mimořádně kvalitní a vypracovaný dokument; naopak, jde o mimořádně — mám-li už užíti tohoto slova — průměrný počin, ovšem, v mimořádných pozemských podmínkách, což asi řadu diváků oklamalo.

Německo nade všecko.¬         Opravdu pěkný dokument o sladkovodní říši Německa, srovnatelný s lepšími dokumenty National Geographic (na jejichž vysokou laťku kvality dnes, poznamenávám, spolehnutí není pro jejich snahu "jíti s dobou" a přizpůsobovati se očekávanému průměrnému diváckému vkusu).¬                 Dokument nepřekračuje hranici dobré kvality hlavně svojí předvídavostí, je bez nečekaného přesahu a mimořádné invence, natočené obrazy přírody jsou moc hezké, leč snadno zapomenutelné. A ještě dodávám, že dokumenty mapující podle hranic států na místo podle geografických oblastí jsou z pravidla poněkud úzkého rozhledu.

Voskový horor v toku času.¬         Povídka (novela?) ve své době úspěšného amerického scénáristy z New Jersey Charlese Beldena o muzeu voskových figurín byla zfilmována třikrát.¬                 Filmový přepis z r. 1933 zrežíroval pod názvem Mystery of the Wax Museum maďarský Američan Michael Curtiz, tento počin odpovídá průměrné kvalitě snímků té doby a není ničím překvapivý, lze také říci, že možnosti skryté v námětu z daleka plně nevyužil.¬                 O dvacet roků později následoval House of Wax v režii rakouského Američana André de Totha, který se původního filmového přepisu držel téměř do slova, při čemž jako jedinou přidanou hodnotu k filmovému přepisu z r. 1933 můžeme vytknouti magickou postavu "gotického" herce Vincenta Priceho v hlavní úloze. (Vedlejší postavu, pomocníka, hraje známý "westernový" herec Charles Bronson, kterému bylo v době natáčení něco přes třicet roků; jeho proměna od této doby do doby natáčení westernu 'Tenkrát na západě' je téměř neuvěřitelná.)¬                 Posledním přepisem je House of Wax z r. 2005 režírovaný Španělem Jaumem Collet-Serrou (známým nejspíše ve spojitosti s hororovým dramatem 'Orphan' z r. 2009). Tento přepis má společné s původní předlohou Beldenovou pouze voskové figuríny. Provedení odpovídá zcela současnému hororu "po španělsku" plus komerčně pojatým scénářům současnosti, z čehož vznikla poněkud nesourodá záležitost: chabý scénář je držen vysokou invencí režisérovou na úrovni slušné podívané.¬                 Můj soud v obecné rovině o kvalitě jednotlivých zpracování Beldenovy povídky zní "kvalita přibližně stejná u všech tří zpracování, vždy slušný průměr". K nízkému hodnocení přepisu z r. 2005 nepřihlížím, považuji jej za nepřiměřeně odsuzující, neboť chabý scénář je vyvážen viditelně "hororovějším" zpracováním oproti starším přepisům.

Voskový horor v toku času.¬         Povídka (novela?) ve své době úspěšného amerického scénáristy z New Jersey Charlese Beldena o muzeu voskových figurín byla zfilmována třikrát.¬                 Filmový přepis z r. 1933 zrežíroval pod názvem Mystery of the Wax Museum maďarský Američan Michael Curtiz, tento počin odpovídá průměrné kvalitě snímků té doby a není ničím překvapivý, lze také říci, že možnosti skryté v námětu z daleka plně nevyužil.¬                 O dvacet roků později následoval House of Wax v režii rakouského Američana André de Totha, který se původního filmového přepisu držel téměř do slova, při čemž jako jedinou přidanou hodnotu k filmovému přepisu z r. 1933 můžeme vytknouti magickou postavu "gotického" herce Vincenta Priceho v hlavní úloze. (Vedlejší postavu, pomocníka, hraje známý "westernový" herec Charles Bronson, kterému bylo v době natáčení něco přes třicet roků; jeho proměna od této doby do doby natáčení westernu 'Tenkrát na západě' je téměř neuvěřitelná.)¬                 Posledním přepisem je House of Wax z r. 2005 režírovaný Španělem Jaumem Collet-Serrou (známým nejspíše ve spojitosti s hororovým dramatem 'Orphan' z r. 2009). Tento přepis má společné s původní předlohou Beldenovou pouze voskové figuríny. Provedení odpovídá zcela současnému hororu "po španělsku" plus komerčně pojatým scénářům současnosti, z čehož vznikla poněkud nesourodá záležitost: chabý scénář je držen vysokou invencí režisérovou na úrovni slušné podívané.¬                 Můj soud v obecné rovině o kvalitě jednotlivých zpracování Beldenovy povídky zní "kvalita přibližně stejná u všech tří zpracování, vždy slušný průměr". K nízkému hodnocení přepisu z r. 2005 nepřihlížím, považuji jej za nepřiměřeně odsuzující, neboť chabý scénář je vyvážen viditelně "hororovějším" zpracováním oproti starším přepisům.