rakosabasta

Velice podivný film, který v sobě namixoval atmosféru různých žánrů v něco, řekněme, netradičního. Odejít od něj? Proč probůh?!! Překvápka? Ano, prosím, ještě...

Silné téma, španělsky vymačkané. Klidně bych uvěřila i mnohem větší hysterii, ale kvituji značnou umírněnost. Bohužel, v určitých kolizních bodech a vysvětleních takto vyprávěný příběh pokulhává a zůstává ukryt někde mezi žánry... pro mě snad nejblíže psychodramatu, byť zároveň pomrkává po thrilleru, sociálním dramatu a snad i romantické komedii. Každopádně Penélope a Javier UMÍ zaujmout!

Několikrát mě film nahlas rozesmál. Určitě na tom mělo zásluhu použití českých jmen. Trochu povrchní důvod, ale stejně vděčný. Každopádně zajímavé téma, propracované. S hodně mouchami, které ale člověka nutí přemýšlet po shlédnutí a o filmu hovořit. A to se počítá. Alespoň pro mě.

Jo, tak máto technické mouchy jako často až příliš rychlý, nevyvážený střih. A je to hrozně ukecané na to, že tam není pohyb. Ale téma a dialogy famózní :)

Život není peříčko, a pro osiřelé (či opuštěné) děti vůbec. Zajímavý pohled na toto téma. Kromě Trnkových loutkových filmů jsem asi doposud neviděla nikde tolik psychických pochodů, které z loutek dělají "živé" lidi. Navíc řešící velice aktuální problémy rozpadu rodiny a částečně i imigrace. A to bez jakékoliv hysterie. Trochu mě mrzí volný konec. Ale když se to vezme kol a kol, tak vlastně všechna otevřená témata jsou odfajfknuta a autoři se tak aspoň umně vyhnuli sentimentu v podobě happy endu či tragédie. Prostě život. A stopáž naprosto perfektní.

Je úžasné, že se Omar nebál pustit do prakticky "historického " filmu. Moc se mi líbila kamera, střih a většina herců, především z první části filmu odehrávající se v cirkuse, ze kterého Le Chocolat vyšel. Nejsem si jistá, jestli se mi líbí, že některé části filmu jsou lépe psychologicky propracované, než jiné a něco se zcela zahodilo, ale každopádně pokus o nahlédnutí do černošské emancipace ve Francii začátkem 20. století je pro mě zajímavý. A rozhodně má co říct i o dnešní společnosti - a to nejen k otázce barvy pleti, ale o pokrytectví a předsudcích obecně. Dala bych hvězdičky jen 3, ale nemohla jsem si odpustit 4* právě za Omara Sy, protože ten je prostě k sežrání.

Takový zvláštní tchajwanský film v duchu Šestého smyslu a Tarantinovské vyvražďovačky. Hodnotím bohužel jen první cca polovinu filmu a konec, boť prostřední část zabilo šílené horko, pozdní hodina a dlouhá stopáž. Jestli se mi podaří shlédnout film jednou celý, možná že hodnocení upravím... Ale to, co jsem viděla mě překvapilo a bavilo.

Člověk se u tohohle filmu nemůže nebavit. Chvíli si připadáte, že sledujete Robinsona Crusoa, chvilku Mauglího. A i když jsou některé (prakticky všechny) vtípky postavené na hranici slušnosti, v podstatě nevyznívají nepatřičně ani vulgárně, pouze hodně netradičně a překvapivě - což je fajn. Hranice reality a halucinace se postupně stírá víc a víc a je prakticky jen na divákovi, kterou z rovin si připustí jako tu "pravou". Konec je z tohoto hlediska poněkud diskutabilní a nebýt něj, byla by tady 5. hvězdička natotata.

Byť mi divání se na tento film nepřinášelo příjemné pocity, musím říct, že na něm něco je. Nejsem si jistá do jaké míry by existovalo tolik "lidských" prvků ve světě opičí zvyků a náhledů na svět. Každopádně, co se roviny psychologické a "dialogické" týká, myslím, že tvůrci udělali maximum. Kdyby nebyl závěr filmu takový jaký je, bylo by to na slabé tři hvězdičky, ale Steve Oram se očividně nebál "zůstat Britem" a proto to u mě celý film posunulo na čtyřku... Parádní úchylárna!

Vtipně propletená hra "filmu" a "dokumentu o filmu". Drobnosti navazující na sebe a postupně se rozplétají. Provázanost reality a fikce, která šimrá diváka za ušima už od počátku naschvál amatérsky vypadajícími detaily. I po druhém shlédnutí si ale nejsem jistá, zda-li se mi podařilo skutečně rozplést genialitu "Benešova plánu". Ale o to tu, myslím, jde ze všeho nejméně...