Emjecko

Při sledování Gantzu jsem si vzpomněl na Strážce vesmíru a památnou větu: "Ať má příšera vzroste". Neznamená to však, že by byl Gantz tak špatný. Jenom stejně jako Strážci postavil svou existenci na jednom velmi podobném a neustále se opakujícím motivu. Další děj zde slouží především jako výplň, protože nelze pořád jenom bojovat s mimozemšťany, i když... Vůbec by mi to nevadilo. Vždycky jsem se těšil, co za padoucha budou muset sejmout příště, a i to neustálé vahání se zmáčknutím spouště jsem jim nakonec odpustil.:) Velmi příjemný průměr od správně ujetých Japonců.

Je spíše výjimkou, když druhý díl předčí první, ale "Gantz: Perfect Answer" se to podařilo. Největší práce byla odvedena v příběhové rovině. Již nejsme svědky stále se opakujících stejných motivů, ale jednoho pořádného s pro někoho až nečekanými zvraty a vyústěním. Přibylo postav i více akce, rozumějte ještě více soubojů s emzáky (a to chcete!), zůstalo nezdravé váhání s mačkaním spouště, o to více prostoru dostaly samurajské meče a na závěr mě vždycky potěší, když se nedostaví typický happy end, na který jsme tolik zvyklí ze "západní" tvorby. Japonský rukopis se holt nezapře.

Dokumentární film o predátorovi z dávného pravěku, do kterého se omylem připletli lidé a to takovým způsobem, až si jich predátor vůbec nevšímá, doslova. Člověk by řekl, že to šlo natočit možná i bez těch herců, ale to by nebylo koho zabíjet, co ničit a absence mezilidských vztahů by povážlivě snížila atraktivitu takového filmu, bez ohledu na to, že by se pořád jmenoval Godzilla. Jakkoli však byla přítomnost postav ve filmu druhořadá, logika jejich chování někdy velmi zvláštní (o motivaci nemluvě), byla to parádní podívaná, kterou korunoval záběr na volný pád výsadkářů, podtrhnutý dostatečně temnou hudbou natolik, že jsem si aspoň na chvíli myslel, že se dívám na něco skutečně skvostného. Celkově vzato se však jednalo o popcornový průměr, který ve mně nezanechal žádné skutečně positivní, ale ani negativní pocity, čímž se snímek zcela zaslouženě zařadil do prošedivělé kategorie.

Úplně první, co mě napadne, když se řekne Grandhotel Budapešť, je pitoreskní. Hned potom si začnu představovat nádherně vybarvenou omalovánku, rozpohybovanou, kdy jednotlivé obrázky a postavičky z nich hrají hlavní roli ve smutně veselém filmu o životě a snech, které máme, a je úplně jedno, zda je sníme či skutečně prožíváme. Grandhotel Budapešť je přesně takový sen. Nebudete si jistí, zda se vám nebo postavám v něm, něco jenom nezdá, ale ať už to bue jakkoli, nejdůležitější stejně je, že jste v centru jeho dění a vydržíte až do konce bez uzardění.

Even more wandering and singing se zde sice nekoná, přesto mi závěrečný díl hobití trilogie přišel hlavně ze začátku nezáživnější než jeho dva předchůdci. Naštěstí se to však netýká intra s drakem, u které musím objektivně přiznat, že se jedná o jednoho z nejpovedenějších filmových draků ever. Následující scény byly takové... všelijaké, asi vyloženě žádná mě nechytla za srdce, nevtáhla přímo do děje, ale po zkušenostech s Neočekávanou cestou a Šmakovou dračí poutí jsem byl psychicky připraven na to, že ani Bitva pěti armád nebude pětihvězdičkový spektákl a nadměrná očekávání by ho naopak mohla potopit víc, než by si zasloužil, čili jsem si nestěžoval, užíval jsem si pobyt ve Středozemi a těšil se na závěrečnou bitevní vřavu, která dorazila v plné parádě. Pro filmové bitvy, které jsou natáčené i z ptačí perspektivy, mám prostě slabost, ale Jackson je umí, čili pokud jsem ke zbytku filmu neměl očekávání žádná, tady jsme je měl maximální, protože jsem věděl, že nebudu zklamán, a když na konci Hobita přišlo navíc stylové navázání na Pána prstenů, mohl jsem být opravdu spokojený, možná jsem i dostal chuť na zopakování si celé série ze Středozemě...

Hotel Transylvánie 2 je pokračování dalšího průměrného animovaného filmu, který nakonec nebyl tak špatný, čili si tvůrci řekli, že to napraví, natočí dvojku, která už špatná bude, a ještě na tom vydělají. S lítostí musím oznámit, že se jim to skutečně podařilo a možná dokonce víc, než sami původně plánovali. Výsledek je totiž příšerná slátanina, kde je jediným společným jmenovatelem pomyslný seznam věcí, co všechno by mělo být součástí kvalitního animáku, respektive jeho následníka. Nacpat to však bez ladu a skladu nazdařbůh do jednotlivých scén s tím, že divák už se s tím nějak popere, opravdu nefunguje, minimálně teda ne na mě, ale trochu (dost) mě děsí, že to evidentně stačí ostatním, nebo aspoň valné většině diváků. Laťka vnímání kvality je na můj vkus až příliš nízko, někdo by měl zavolat Cameronovi, ať ji jde zase zvednout, a to pořádně...

Velmi originální námět s tolika zápletkami, že i přesto, že je čekáte a víte o nich, si stejně nejste jistí (ani nemůžete být), že "něco" není jinak, než se zdá. Nebo než si myslíte, že se zdá. Nebo vy snad víte, že si myslíte, že se vám to zdá? Nebo nezdá? Typický Fincher tak, jako ho máme rádi.

První, a snad i poslední film studia Ghibli, který mě: 1) neoslovil, 2) otrávil. Nejsem cynik, nebudu snižovat hrůzy 2. světové války, ale nehodlám trpět citové vydírání. Každý rozumně uvažující člověk přece musí vidět, že ač smutný příběh o malém chlapci s jeho mladší sestřičkou, přesto nemusel skončit nešťastně. Obou dětí se ujala teta, do začátku měly potraviny společně s dalším majetkem (včetně slušné finanční hotovosti) a záleželo pouze na nich a dospělích (kteří mají za děti obzvlášť ve válečném stavu převzít větší odpovědnost), aby se začlenily do společnosti a žily dál. Na hry a fňukání prokládané chvílemi rozmařilého požitkářství v takové době není čas ni prostor! Protože však dospělí nezakročili a sourozencům ani pod velkým tlakem nedošla krátkozrakost jejich počínání, přišel ke slovu přirozený výběr. How obvious...

Katniss versus Peeta za doprovodu Lorde ve třetím ze čtyř filmů knižní trilogie. Budete si muset vybrat jednu stranu, souhlasit, jít, nebo dostanete ránu a nechtějte myslet hlavou, zpívá Daniel Landa ve Vltavě a tady se to celkem hodí. (minimálně s tím vybíráním, zbytek je spekulativní a záleží na úhlu pohledu) Svou stranu si totiž zvolíte jak ve filmu, tak i po jeho zhlédnutí, kdy se divácká obec už celkem tradičně dělí na dva základní tábory, sice těch nepokrytě nadšených a na straně druhé smutných a/nebo zklamaných. Je pravda, že snímek velmi připomíná pohled do zákulisí se zaměřením na vedení politické agitace, její teoretické plánování a následné praktické uplatňování v (ne)přímém boji, ale není přesně o tom ta knížka? Pokud přijmete tento fakt a jste navíc fanoušky celé Hunger Games série, nejenže tvůrcům roztržení třetího dílu na dva odpustíte, možná ho i přivítáte, protože takto si můžete ve zfilmovaném Panemu užít více stráveného času. Všichni ostatní, kterým se 1. část Síly vzdoru byť z objektivních příčin nelíbila, se zamyslete nad tím, který film či rovnou celá série se líbí vám, ale ostatní ji rovněž z objektivních důvodů shazují. Dojdete k bezpodmínečnému závěru, že o kvalitě ani zdaleka nerozhoduje jenom racio...

Velkolepé vyvrcholení Hunger Games ságy v podobě rozhovorů o tom, jak "tam" lidé pokládají své životy za lepší zítřek, ale záběry na bojové scény v tomto filmu prosím nečekejte. Důvod je velmi prozaický, tvůrci je nenatočili. Důležitou bitvu o District 2 odbyli pár blikanci ve vzduchu na pozadí majestátní hory, skutečné dobývání pastmi protkaného Kapitolu vynechali pro jistotu úplně a to jsem ještě z důvodů vyhnutí se spoilerům některé další poměrně zásadní věci nezmínil. Na co se však můžete těšit, je film o filmu, kterak se natáčí politická propaganda uprostřed zdevastovaného města, uvidíte umírat nedůležité postavy, uslyšíte budovatelské monology i procítěné dialogy a na konci se stanete svědky hned několika (ne)překvapivých zvratů, které jinak loudavý děj mílovými kroky urychlí, abyste už už byli na konci a pak i trochu za ním. Jednoznačně nejslabší díl z celé HG série, který dobře vypadá, vyloženě nenudí, ale na to, co všechno se snažil sdělit, toho moc neřekl.