Emjecko

Filmy na motivy počítačových her, bez ohledu na kvalitu předlohy, mají poctivě vybudovanou špatnou pověst. Převedení na filmová plátna se prostě nedaří a nedaří. Warcraft: První střet však toto prokletí dokázal zlomit (však taky na natáčení osobně dohlíželi Blizzardi) a od dob Pána prstenů je snad tím nejkvalitnějším fantasy eposem, který lze zhlédnout. Může za to fakt, že o Warcraftu nemusíte vědět zhola nic, stejně si to užijete (napočítal jsem jenom tři fillery), a pokud už jste nadšenými fanoušky, ujistíte se, že jste svůj čas tomuto univerzu nevěnovali marně. Snímek je na pohled prostě nádherný, pořád se něco děje, příběh dává smysl, zvraty nejsou trapné, řeže se to hlava nehlava, vizualizace magie si zaslouží copyright, kvůli soundtracku zůstanete i na závěrečné titulky a to nejdůležitější? Teprve začínáme...

Trestuhodně nedoceněný snímek, přičemž nevím, jestli to mám dávat za vinu marketingovému oddělení, nebo diváckému ohrnování nosánků nad filmy mimo hlavní proud. Přitom je o co stát! Emma Watson znovu dokázala, že umí výborně zahrát i jiné postavy než Hermionu, a výsledný dojem nezkazí ani její účast v přeslazeném úvodu. Velmi rychle se nad zdánlivě sluníčkovým rozjezdem stáhnou mračna, otěže převezme perfektně ztvárněný psychopat Paul Schäfer a vy se můžete jenom dohadovat, jestli tvůrci skutečnost trochu přibarvili, nebo nás naopak šetří. Vzhledem k době, v jaké se celý příběh odehrává, si jsem jistý, že se spousta zvráceností na plátno ani náznakem nedostala. A děsivé je i jak dlouhé období zvládli filmaři v Kolonii pokrýt. Prostě oznamovací způsob, který k tomu použili, vše jenom umocňuje. Drobný šrám na kráse pak přichází zase až v "Argozávěru", aby byl snímek nedostatky hezky orámován, ale vše mezi nimi je jedním slovem dechberoucí.

Svět utápějící se v drogách a vzhlížejícící k penězům, aby se v nich mohl topit, vzhlížet pro změnu zase k drogám, ovládaný loutkami loutek s propletenými nitkami, které nikdo neumí rozmotat, ale přestřihávat se je nikomu nechce. Zobrazen s použitím minimálních počítačových triků, přesto budete vizuálně uneseni, za doprovodu démonické hudby, abyste nevěděli, jestli film hltat víc očima nebo ušima, perfektně vygradovaný, kdy i zdánlivě zbytečné scény mají v konečné mozaice své pevné místo, a přesto jeho největší síla spočívá v závěrečném zjištění, jak jednoduché to vlastně celou dobu bylo.

Pixaři to opět dokázali a v našich hlavách ukuchtili opravdovou lahůdku, olizovat se z ní budete až za ušima. Může se stát, že jí na chuť nepřijdete hned, ale pokud už máte nějaké životní zkušenosti, bude to pro vás mnohem snažší a spíše pak oceníte genialitu tohoto díla. Příběh o malé holce, která je nešťastná z přestěhování se s rodiči do nového města a pokusí se utéct, je na první pohled úplně banální. Pojetí, jakým však Pixaři zpracovali to, co všechno se jí odehrává v hlavě, velmi rozumně vystihlo fungování (nejen) emocí v lidském mozku na úrovni stravitelné pro malé i velké publikum zároveň. S dětskou nadsázkou i lehkostí tak prozkoumáte naši mysl způsobem, o jakém se vám nikdy nesnilo, a v průběhu celého filmu i dlouho poté, co skončí, budete žasnout nad spoustou různých detailů, které tvůrci nezapomněli opomenout. Detaily, které dohromady tvoří jeden velký obraz, život.

TAKHLE! Takhle mají vypadat visuální orgie! Zběsilá jízda Šíleného Maxe je sice po příběhové stránce velmi plochý film (dal by se dal shrnout do dvou slov: "únos manželek"), ale způsob jeho podání je naprosto neskutečný. George Miller nechal fantazii pracovat na plné obrátky, nedíval se na peníze, vykašlal se na deadline (s trochou nadsázky ho odkládal skoro 30 let), ale ve výsledku jsme dostali něco, co tady dlouho nebylo a hned tak zase nebude. Ať už to budete podobně jako já vynášet do nebes, nebo to bez skrupulí sepsnete, věřte mi, že wtf pohled budeme mít společný. (jo a dokud můžete, zajděte si na to do kina, mimo velké plátno to může ztratit část ze svého geniálního kouzla, a pak je to prostě jízda, která si to zaslouží, vytknul bych snad jenom částečnou repetitivnost jistého děje s blížícím se společensky a morálně nutným koncem filmu)

Jeden z těch těžších snímků, ať už po obsahové či emoční stránce, s poměrně kontroverzním ústředním tématem. Smrt a s ní související odchod milované osoby nebývá pro pozůstalé ničím jednoduchým, a byť jednou odejdeme všichni, přesto to nejen v naší společnosti nemá daleko k tabu, což celou věc jenom komplikuje. Průvodce nám smrt předkládá jako denní chleba bývalého violoncellisty. Většina lidí se na něj dívá skrz prsty a jeho práci odsuzují jako něco podřadného, ovšem jen do doby, kdy sami pocítí, jaké to je někoho ztratit. Setkání tváří v tvář s něčím tak definitivním nejednoho člověka přiměje zamyslet se nad životem, dosavadními prioritami i budoucností, tou budoucností, na jejímž konci je smrt. Přesto nebo právě proto bychom měli být na tento moment připraveni a až jednou přijde, přijmout ho jako součást lidského života, který si zaslouží odpočinek, rozloučit se a jít dál...

Dlouho jsem se u nějakého filmu nesmál skutečně od srdce a už vůbec nemluvím o tom, že tady mi to navíc vydrželo od začátku až do konce. Samozřejmě s občasnými mezipauzami, ale i během těch jsem měl koutky napnuté od ucha k uchu a královsky jsem se bavil. Je mi však jasné, že humor je obecně velice subjektivní záležitost. Pokud moc nemusíte až do extrémů vyhnané situace, které sice nepůsobí stylem, že by se vůbec kdy mohly stát, ale jsou o to vtipnější, asi pro vás tato komedie úplně nebude. Jestli ve vás však představa vtipných absurdit vyvolává rošťácké jiskření v očích, jste na správné adrese, protože od kombinace muslima, Žida, Číňana, černocha, zarytých běloškých katolíků a jejich čtyř dcerušek snad ani nic jiného čekat nejde.

Z mého pohledu zcele bez nadsázky největší filmové překvapení letošního roku, které jsem ani v nejmenším nečekal, ale o to větší zážitek jsem z Gone Girl měl. Výraznou měrou přispěl i fakt, že jsem nečetl knižní předlohu, čili jsem nebyl připraven o žádný "wow" efekt, což u podobných detektivně laděných příběhů může rozhodnout o tom, na kolik vás ve výsledku ohromí. Úplně jinak se totiž díváte na film, u něhož dopředu znáte průběh děje, než na ten, kde se před vámi příběh odkrývá až za pochodu, v ideálním případě vás i naprosto pohltí a přesně to se mi stalo u Zmizelé. Jedná se o dokonalé vyústění střetu nejrůznějších filmových instrumentů pod taktovkou Davida Finchera, kterému jsem měl tu čest být svědkem velmi příhodně těsně před Vánoci, za což díky. Víc takových vánočních dárků pod stromeček a vzhledem k dnešnímu dni i šťastné a veselé všem.;-)

FILM, kdy Christopher Nolan zase jednou překonal sám sebe a aspoň na plátně to zvládla i lidská rasa. Co se Nolana týká, neumím si představit, jak se musí cítit při natáčení jakéhokoli svého nového snímku, těžko byste totiž momentálně hledali jiného režiséra, na kterého jsou kladeny tak velké nároky ohledně očekávání od jeho tvorby, a on je i v tom nejhorším případě stejně vždycky beze zbytku splní. Jistě, můžete namítnout, že Interstellar je v porovnání s jinými z jeho filmů "slabší", ale to je zaprvé velmi subjektivní a zadruhé, i kdyby to byla pravda, ve srovnání s výtvory ostatních režisérů je Nolan stále mnohem dál. V Interstellaru to dokazuje znovu a tentokrát kromě famózní jízdy přidává i nezanedbatelný přesah celého filmu v podobě připomenutí lidem, jak jsou v porovnání s nekonečným vesmírem bezvýznamní, přesto tady každý den vedeme žabomyší války, abychom s heslem "po nás potopa" nasycovali náš chtíč a uspokojovali svá ega. Buď se stane zázrak a lidé jednoho dne skutečně začnou přemýšlet jako jedna rasa, nebo prostě "jenom" vymřeme a těsně před tím, než se tak stane, se bude Interstellar pouštět jako pohádka s happy endem.

Vyznejme se z hříchů hned na začátku: tento film je divný, viděl jsem ho celý, moc se mi líbil a nechtěl jsem, ať skončí. Když se člověk přizná k tomu nejhoršímu, je o tolik snadnější s tím žít bez ohledu na to, co jste spáchali, vaše okolí to totiž chtě nechtě musí nějak přijmout. Jak to jednou udělá a vy stejnou věc provedete zase, je prvotní šok ten tam, časem se propracuje spíš k jistému druhu odevzdanosti a těch pár facek už je jenom znakem zoufalství, kdy následuje poslední stanice, absolutní odmítnutí. Tady přichází na řadu láska, protože ta skutečná se nenechá odmítnout, bude bojovat tak dlouho, dokud nedosáhne svého cíle, i kdyby se z toho měla zbláznit a ve finále je to pouze o čekání na to, jak dlouho jí vydržíte vzdorovat, v každém případě však podlehnete, láska zvítězí a nikdo už se nebude ptát, za jakou cenu. Láska si může dovolit vše a byť to může být nebezpečný precedens, nejedná se o nic nového, vždycky to tady bylo, je a bude, ať už je to láska k bohu, osobě, činnosti, zvířeti, myšlence... Nejsou zde žádná pravidla, vše je dovoleno a pokud se ji postavíte, budete dříve či později zničeni, nebo asimilováni. Jestli už jste Love Exposure viděli, možná mi aspoň trochu rozumíte, pro ty ostatní zde napíšu tolik, že je to film o lásce, lidech, vztazích a o tom, jak všechny tyhle věci souvisí s perverzností mnohem víc, než by možná většina z vás dokázala přiznat nahlas, ale je to tak a vy ani nikdo jiný s tím nic nenaděláte...