Emjecko

Pátrání po příčině smrti indiánské dívky je hlavní dějovou linkou, ale ne tím hlavním, čím na vás Wind River zapůsobí. To zůstane skryto mezi řádky a povine se napříč celým filmem společně s vyšetřováním. Rozuzlení, byť zdánlivě banální, tak bude údernější, a na pozadí drsné přírody mrazivých hor o to atmosféričtější. Howgh.

Že nelze natočit hloupý film tak, aby si ho diváci užili? Ale jděte, kolik už takových je. "What Happened to Monday" jejich řady navíc rozšířuje. Letmo vykreslí dystopickou budoucnost, nadchne originálním nápadem a jde na věc. Tempo slušně graduje, akce střídá akci, mrtvoly se hromadí, všechno hraje. Občas (ke konci trochu častěji) vás sice napadne, že tohle nebo tamto je fakt blbost, ale nenaděláte nic a na film se i tak dodíváte. Přese všechno špatné je víc zábavný než otravný. Nejhorší mi na něm ve finále přijde český překlad "7 životů", za který bych někomu vy víte co...!

Nejsem fanoušek Agathy Christie ani Hercula Poirota, ale zaujal mě trailer, obsazení a hlavně, hlavně jsem neznal konec, čili jsem si řekl, proč ne? Po zhlédnutí musím říct, že "ne" by mělo napadnout každého, komu tento příběh není cizí. Nové filmové zpracování nepřichází vůbec s ničím, co vás přinutí věnovat mu téměř dvě hodiny. Dojde k vraždě a Hercule ji vyřeší, jak prosté. Samozřejmě se jedná o detektivku, čili by bylo hloupé chtít, aby v ní nedošlo ke zločinu, nebo aby tento zůstal nevyřešen, ale jenom tohle mi nestačilo. Zřejmě nejsem cílový divák. Pokud jste však jiného ražení, nebo se chcete ujistit, že zahradník je v tom tentokrát nevinně, směle do toho.

Usedáš ke stolu a pohledem měříš své soupeře. Už za moment proti nim budeš hrát o svou budoucnost. Peníze jsou vždy až na prvním místě, ale hned poté jde o život a o lásku. Bereš do ruk herní balíček a začínáš míchat. Pomalu, sebejistě. Ruce se ti nepotí, nesmí. Zkušenými pohyby upravíš pořadí karet k obrazu svému, aniž bys způsobil sebemenší rozruch. Protihráči tě sledují, klidně se usmívají a vědí. I ty víš. Tady podvádějí všichni, tak proč se neusmívat. Stejně vyhraje nejlepší. S touto myšlenkou začínáš rozdávat a koutky úst se ti jemně roztáhnou. Už se to blíží... Jestli jste podobně jako já vyrostli na karetních hrách, neumím si představit, že by se vám Tazza: The Hidden Card nelíbil, a to i přesto, že stejně jako já zřejmě nebudete znát pravidla. Princip je vždy stejný, vyhrát. I nehráči si však přijdou na své, protože se jedná o čistokrevný mafiánský thriller s komediálními prvky a hromadou zvratů. Těch bylo sice zbytečně moc, ale to je asi jediná výtka, aby se neřeklo, že jenom chválím. Když ono to bylo dobrý, fakt dobrý.

Příběhy o hrdinech, kteří létali létali výš než ostatní, tedy i padali z větší výšky, nás provázejí snad od nepaměti. Barry Seal není žádná výjimka, čili pokud na něj půjdete s potřebou vidět něco nového, překvapivého etc., budete zřejmě zklamáni. Přesto má své kvality a jeho předvídatelnost mu nijak neubližuje. Vše nahrazuje skvěle zvoleným tempem s minimem zbytečných vytáček, a když už to vypadá, že se začnete nudit, zařadí jinou rychlost a letí se dál. Výsledný pozitivní dojem podtrhuje místy až černý humor, celkově velký nadhled, s jakým je příběh odvyprávěn. A že tam jsou všichni gauneři první třídy brodící se v morálním bahně? Barrymu i tak budete fandit, chvílemi možná tiše závidět, ale na konci si stejně řeknete, že z až takové blízky ono Slunce asi přece jen vidět nemusíte.:)

Těžké, atmosférické, pomalé. Snaha vyrovnat se předchůdci byla naštěstí větší než vytvoření Blade Runnera pro "všechny". Zůstala hudba včetně úžasného vizuálu možné budoucnosti ve velkých metropolích i mimo ně, obojí na takové úrovni, že si téměř 2,5 hodiny lze užít pouze jako němý film. Úplně nový je příběh, který rozhodně nelze označit za hloupý, byť mi dlouho přišel zbytečně přímočarý a hlavně průhledný. Opak je pravdou a mezi řádky jde opět hledat nevyřčené a filosofovat nad smyslem bytí, budete-li chtít. Osobně mě však úplně nejvíc zaujala vedlejší dějová linka o vztahu K s ženským hologramem Joi. Tady jsem měl víc než kdy jindy pocit, že se dívám na sci-fi, zároveň strach, že takhle může vypadat budoucnost lidských vztahů (a ano, vím, K nebyl člověk, přesto). Náznaky tady jsou, Joi bude jenom další z mnoha evolucí na poli produktů, které máme už dnes všichni doma a jsme s nimi spokojení...

LegoBatmana jsem musel vidět na třikrát, abych ho dokoukal celého a v poslední třetině jsem zjistil, že i letošní Válka o planetu opic byla lepší, což už něco znamená. Dokázal bych toho sdělit i víc, ale tohle je vše, na co jsem se ještě odhodlal mrhat svým časem a energií...

Příchozí kladou důraz na komunikaci a analýzu informací, tedy přesně to, co naší rase nikdy nešlo. Rozhodně ne v situacích, kdy je lidí hodně, všichni chtějí něco sdělit, být slyšeni a především vyslyšeni. K analyzování nebývá čas, nebo jen do té míry, abychom si sdělení druhých přeložili k obrazu svému. Že bývá skutečnost jiná, odhalí pouze pár jedinců, navíc její zdánlivá složitost komplikuje šíření dál. Vyžaduje zamyšlení. Stejně jako Příchozí. Velmi obsáhlé téma zabalili do komorního hávu, leccos schovali mezi řádky a i na první pohled nesouvisející děj nakonec nechali zapadnout do celku. Zbytek nechali na nás. Staneme se za 3000 let Příchozími či odchozími?

Komorní příběh, neobyčejný vojenský ústup, velkolepě zfilmováno. Událost, která se jara roku 1940 odehrála u Dunkirku, měla pro další průběh 2. světové války větší význam, než jakým možná působí. I proto jsem rád, že Nolan zvolil pro širší veřejnost tuto méně známou látku. Boje zdaleka neprobíhaly jenom na březích Normandie, a rovněž civilisté přispívali k rozhodnutí o vítězi, což považuji za obecně důležité poselství bez ohledu na dobu. Jinak musím uznat (proneseno jedním mým velmi dobrým kamarádem), že se ve filmu opravdu téměř nic nestalo. Pořád je to však sakra víc, než tvorba většiny dalších režisérů. Díky za to.

První, a snad i poslední film studia Ghibli, který mě: 1) neoslovil, 2) otrávil. Nejsem cynik, nebudu snižovat hrůzy 2. světové války, ale nehodlám trpět citové vydírání. Každý rozumně uvažující člověk přece musí vidět, že ač smutný příběh o malém chlapci s jeho mladší sestřičkou, přesto nemusel skončit nešťastně. Obou dětí se ujala teta, do začátku měly potraviny společně s dalším majetkem (včetně slušné finanční hotovosti) a záleželo pouze na nich a dospělích (kteří mají za děti obzvlášť ve válečném stavu převzít větší odpovědnost), aby se začlenily do společnosti a žily dál. Na hry a fňukání prokládané chvílemi rozmařilého požitkářství v takové době není čas ni prostor! Protože však dospělí nezakročili a sourozencům ani pod velkým tlakem nedošla krátkozrakost jejich počínání, přišel ke slovu přirozený výběr. How obvious...