SamVimes

Da Vinciho démoni vždycky nakládali s historií dost svévolně a nebáli se do ní kromě vlastních fabulací tu a tam vnášet i prvky fantasy. Stejně tak to nikdy nebyla zrovna brilantně napsaná podívaná. V třetí řadě je toho už ale prostě moc – se všemi těmi tajnými sektami, vymýváním mozků, vizemi, ztracenými sourozenci či falešnými papeži už to prostě není zábavně hloupoučké, ale přímo pitomé. Největším problémem, kvůli kterému nad výše popsanými výtkami definitivně nemůžu mávnout rukou, je však jednoduše fakt, že už to není taková zábava. Celkově potemněla atmosféra, spoustě lidí se dějí ošklivé věci, ovšem jako vážné historické drama Da Vinciho démoni nikdy fungovat nemohli. Navíc ve spoustě dílů skřípe tempo a začínají dokonce nudit. Abych ale jen nekritizoval, Leonardo je pořád sympaťák, vynalézání nebo vizualizace jeho myšlenkových pochodů jsou stále poutavé a funguje i Riariovo antihrdinské charisma. Oproti minimálně první řadě (a možná i druhé) se přidalo na výpravě a na tricích, zelená plátna jsou z obrazovky cítit zase o něco méně. Verdikt na závěr: třetí řada Da Vinciho démonů možná neurazí (i když....), ale ani nenadchne a rozhodně nebaví tolik jako první dvě série. Končí se tedy v pravou dobu.

Celý crossover: CW se plácla přes kapsu a i když to v porovnání s blockbustery pochopitelně celé pořád vypadá lacině, rozdíl oproti řadovým dílům vidět rozhodně je. Superhrdinské akce je ale v televizi i kinech tolik, že mě to už vlastně až tak nebere a podstatně víc mě zajímají interakce mezi postavami. A ty se tentokrát povedly na jedničku. Od minula počet postav ještě nabobtnal a těch hlavních i vedlejších jsou tu bez přehánění už desítky. Trochu paradoxně to ale funguje lépe než loni, tvůrci se evidentně poučili a dali si víc záležet na vyvážení prostoru věnovanému jednotlivým hrdinům. A třeba utahování si z Oliverovy neustálé zachmuřenosti, spojení vědeckých týmů nebo libovolná interakce Supergirl s hovadským Heatwavem jsou k nezaplacení. Prostřední třetina crossoveru je takovým menším intermezzem, protože se zároveň jedná o 100. díl Arrow. Díky scenáristické kličce se může objevit spousta mrtvých postav a nostalgii nic nestojí v cestě. Na jednu stranu je škoda, že se na tohle tak trochu „plýtvá“ prostorem crossoveru. Bez něj by ale zase Oliverovo jubileum bylo podstatně menší, protože by jinak kvůli kolizím v diářích určitě nedorazilo zdaleka tolik herců. CW vyprodukovala zatím nejpovedenější crossover.

V posledních řadách se kouzlo seriálu už postupně vytrácelo a bylo čím dál tím víc cítit, že už by to pomalu chtělo končit, dokud si ještě šlo zachovat tvář. V osmé řadě už Castle tento milník bohužel prošvihnul. Únava materiálu tentokrát už přímo bila do očí. Castleovi nikdy příliš neslušely dlouhodobé zápletky. Vyšetřování vraždy matky Beckettové vcelku fungovalo, protože se ještě relativně drželo při zemi (oproti tomu, co přišlo později) a taky bylo pro postavy velice osobní, což vedlo k zajímavým posunům v jejich vztahu (viz třeba Castleovo rýpání se v případu poté, co mu Beckettová výslovně řekla, že si to nepřeje). To se ale samozřejmě časem vyčerpalo a tak bylo potřeba vymýšlet něco nového… Jakoby Castleova ztráta paměti ještě nebyla dostatečně laciná, pro osmou řadu to byla zápletka jak z Bournea, jenže v jalovém a roztahaném televizním podání. Zkrátka to působilo spíš směšně než mrazivě (jak asi tvůrci zamýšleli). A k tomu vyloženě pitomý dějový oblouk s rozchodem ústředního páru. „Ale jen abych ho ochránila“. Tenhle seriál míval na víc. Nápady už docházely i u jednotlivých případů a i když se našly světlejší výjimky jako třeba hororová epizoda či vyšetřování na vysokoškolském kampusu, objevovalo se čím dál tím víc dílů, jež byly nakonec jen rutinním oběhnutím a výslechem pěti podezřelých a usvědčením třetího z nich. Párkrát se šlo naopak až přes čáru a dostali jsme něco vyloženě uhozeného (Castleův konkurz do společenství detektivů), pořád ale lepší než procedurálková šeď. Zamrzí i naprostá rezignace na dávný trademark seriálu – Castle a jeho náhled spisovatele na aktuální případ, poker detektivkářů, vydávání nových knih... Pamatujete, jak v začátcích vždycky přemýšlel, jak by daný případ napsal on? Jistě, něco takového nešlo udržet tak dlouho. Jenže možná taky Castle neměl tak dlouho zůstávat na obrazovkách. Což je ostatně leitmotivem celé této recenze. Tvůrci už dávno nevědí ani co si počít s vedlejšími postavami. Detektivové Ryan a Esposito, a soudní lékařka Lanie se alespoň přímo účastní vyšetřování, takže mají na obrazovce co dělat i přes minimum svých vlastních dějových linek. U Castleovy matky a dcery už ovšem scenáristická bezradnost bije do očí. Snaha přidat novou krev v podobě dalších postav je sama o sobě vcelku chvályhodná, jenže konkrétně nevýrazný hacker Vikram a afektovaná a nepříliš sympatická Hayley příliš hodnotnými přírůstky k obsazení nejsou. Potěší alespoň camea Fillionových starých kamarádů z Firefly – vrátí se Adam Baldwin (Jayne) a objeví se i Summer Glau a Jewel Staite (River a Kaylee). Nathan Fillion je pořád velký sympaťák a jestli něco drží seriál alespoň trošku nad vodou, je to právě on. Problém je, že se do značné míry vytratila dřívější hnací síla seriálu – jiskření mezi ním a Kate. Nutno uznat, že to vydrželo fungovat i poměrně dlouho poté, co se dali dohromady. Teď zabrousíme do trošku bulvárnějších vod: dvojice ústředních herců se prý poslední dobou vůbec nemohla vystát a Fillion prý měl dokonce ve smlouvě omezení počtu natáčecích dní v týdnu, které by společně se Stanou musel absolvovat. Oba jsou alespoň takoví profesionálové, aby tyto antipatie z jejich scén nečišely. Je to ale vidět na stavbě jednotlivých epizod. Všimněte si, že nejčastější model je: Castle a Beckettová spolu ráno vstanou, něco prohodí, pak začne vyšetřování, ve kterém si každý jedou více méně po své linii s pomocí Ryana a Esposita, a pak se znovu setkají zase až na konci epizody. Ke konci osmé řady nebylo jasné, jestli se pojede dál nebo se už bude končit. Smlouvy se podepsaly s Fillionem a většinou herců ve vedlejších rolích, už se ale neměla vrátit Stana Katic a Tamala Jones (Lanie). Což by nechtěl vidět snad nikdo. Oficiální potvrzení deváté řady ještě nepadlo a fanoušci byli uklidňováni informací o dvou alternativních závěrech osmé série. Budiž, to není nic neslýchaného a alespoň seriál nebude končit nějakým nikdy nevyřešeným cliffhangerem. Málokdo si asi představoval to, co jsme pak reálně dostali – zrušení deváté řady (potud v pořádku) a na konci posledního dílu osmé řady jednoduše odfláknutý slepenec obou konců dohromady. Nejdřív cliffhanger otevírající vrátka pro další sérii a pak přeslazené „o pár let později“ ujišťující diváka, že je s Kate a Rickem všechno v pořádku. Přiznávám, přál jsem jim happy-end, ale ne takový. Castle jednoduše udělal stejnou chybu jako mnoho seriálů, zůstal s námi déle, než měl. Neodešel v nejlepším, neodešel ani v dobrém, ale skončil až s pachutí v ústech. Přesto se většinu z jeho 173 epizod jednalo o příjemnou, pohodovou kriminálku se sympatickým obsazením. A tak si ho chci pamatovat.

Comicsoví znalci pravděpodobně neobjeví mnoho nového, na to je speciál přeci jen příliš stručný, uspěchaný a klouže po povrchu. Naopak pro fanoušky, jež znají Capa jen jako filmového Chrise Evanse, je to ideální představení jeho dalších stránek, které přitom nezabíhá do všech komplikovaných detailů spletitého marvelovského univerza.

Zklamání, to je můj hlavní dojem ze závěrečné série Banshee. Místo nadmíru zábavné testosteronové brakovosti předchozích řad se tentokrát zvolnilo tempo, ubylo stylových bitek a potemněla atmosféra. Přinejmenším během prvních dílů jsem se snažil jít novému pojetí hodně naproti, vnímat to jako snahu nenabízet počtvrté to samé (sám nevím co by tvůrci museli předvádět, aby trumfnuli explozivní třetí řadu), ale zkusit něco malinko jiného. Jenže s přibývajícími epizodami začínalo být čím dál tím jasnější, že jde jen o marnou snahu sám před sebou omlouvat úpadek mé oblíbené akční pecky. Úvodní vražda Rebeccy, flashbacky, satanisté, Bunker a jeho bratr s neonacisty, snahy Carrie o čištění města od zločinců, ztracený Job, Kai Proctor a amishové, Kai Proctor a mexické kartely, nová postava sexy agentky FBI… zajímavých zápletek a motivů se v Banshee letos objevilo opravdu hodně, skoro jako by tvůrci narychlo chtěli realizovat připravené nástřely na další tři řady. Obrovským kamenem úrazu je ale samotné provedení. Nejenom že na spoustu podzápletek ani nezbyde dostatek prostoru (stačila by třeba jen polovina z nich, ovšem pořádně), ale ony ani nejsou moc dobře ošetřené po scenáristické stránce. Jistě, Banshee nikdy nebylo o důmyslných scénářích a duchaplných dialozích, ale i tak laťka oproti předchozím sériím popadla, viz třeba slepá větev v podobě satanistů, málo využitá policistka na Proctorově výplatní pásce nebo čím dál tím matnější postava Lucase Hooda. Za povedenou bych označil snad jen zápletku s nácky a Bunkerem, který je také jednoznačně nejzajímavější postavou čtvrté řady. Posledním hřebíčkem do rakve je pak to, že tvůrci jako by najednou zapomněli jak natočit působivou akční scénu a když už by na ni mělo dojít (Burton vs. neonacisté), snaží se divákům podstrčit laciné odvrácení kamery. Úplně poslední díl zachraňuje, co se dá, pomocí akce a nostalgie, ale nestačí to, ani zdaleka ne.

Po pěti řadách se vyčerpalo pět let Oliverovy minulosti na ostrově (a mimo něj), v šesté řadě se místo nějaké vykonstruované obměny tématu od flashbacků logicky a vcelku rozumně upustilo. Ostatně, od dob první řady značně nabobtnal počet stálých postav a s nimi i počet vedlejších příběhových linek, takže zaplnit těch čtyřicet minut epizody je o to snazší. A když už je řeč o týmu… jeho členové nejsou nudní, ale chtě nechtě je musím srovnávat s týmem z Legends of Tomorrow, který je o třídu zajímavější a zábavnější. Jistě, je to i tím, že Legendy si z DC komiksů berou druhořadé superhrdiny, zatímco Oliverovi sidekickové patří spíš k těm třetiřadým (ty áčkové pochopitelně až na výjimky blokuje filmová sekce). I z toho sice schopný scenárista dokáže vykřesat hodně, v Arrow se ale nejde nad rámec toho, co je nutné. S hlavními záporáky to letos bohužel šlo trochu dolů, oproti loňskému dobře motivovaném Prometheovi a jeho osobní vendetě vůči Oliverovi. Nejdřív sice nastoupí vcelku slušný „miniboss“ v podobě hackera Caydena Jamese v podání schopného Michaela Emersona (Lost, Person of Interest). Pak ho ale vystřídá Ricardo Diaz, který vlastně není víc než obyčejný bouchač, co se vypracoval a zaplatil politiky i policii. Je fajn, že nejde o dalšího lučištníka, ale snad všichni větší záporáci v Arrow byli charismatičtější a zajímavější. I kvůli Diazovu představiteli Kirku Acevedovi, který je takový o něco lépe hrající a podstatně méně zábavný Wentworth Miller. Jinak se ve významnější roli objeví znovu i Oliverův (bývalý) ruský kamarád Anatoli a díky využití multiverza a dvojníků z jiných realit se naplno vrátila i Katie Cassidy. Její antihrdinka Black Siren jí bohužel dává prostor pro tu horší část jejího hereckého rejstříku (tu teatrální, přehrávající), ale zase má celkem zajímavou příběhovou linku se svým nepravým otcem Quentinem i s Oliverem. Potěší opět pár návratů nebo cameo rolí, třeba Deathstroke (Slade) nebo Nyssa. Celkově se Arrow snaží o obměnu, o průběžné změny statu quo. V seriálu Oliver v průběhu několika sezón postupně rozšiřoval svůj tým, během aktuální řady pak vcelku organicky dochází k čím dál tím větším interním konfliktům, jež vedou až k rozštěpení týmu a lučištníkově návratu k úplným začátkům. Ve výsledku se ale seriál víc než v jednom smyslu točí v kruhu a v globále si vlastně jede více méně pořád to stejné. Je to samozřejmě i tím, že Green Arrow jako postava je jednoduše scenáristicky míň flexibilní než Flash nebo časoprostorem cestující Legendy. Telegraficky: herecké výkony jsou takový ten použitelný CW standard, stejně tak i kamera a hudba, bojová choreografie je stále nacvičená dost na to, aby zúčastnění vypadali, že vědí co dělají, ale ne dost na to, aby to vypadalo skutečně. Podtrženo sečteno, s mírnými odchylkami nahoru i dolů dostanete přibližně to samé, co v minulých letech. Jestli to u komiksové oddychovky i po víc jak 130 epizodách ke spokojenosti pořád stačí, to už je na vás.

Pátá série ale lákala na větší návrat ke kořenům. A minimálně zčásti se to opravdu povedlo. Scenáristicky jsou to vesměs kroky k lepšímu, zejména ve srovnání se čtvrtou řadou. Koncept Arrow ještě unese mysticismus Ligy asasínů a Lazarovy studně, loňský mág Damien Darhk už ale byl příliš. Letos je záporák zase realističtější, jen škoda že v hlavách autorů Arrow (i komiksového) je zřejmě jednou z mála možností zase další lučištník. Alespoň má ale dobře napsanou motivaci, jež organicky zapadá do Oliverovy minulosti a jeho charakterového vývoje, a když se říká, že „tentokrát je to osobní“, nejsou to jen otřepané slogany. Zdejší fikční svět se snad ze všech adaptací nejvíc začíná přibližovat k běžnému fungování v řadových DC komiksech. Kostýmovanou identitu tu má už opravdu téměř každý, scenáristé mají k dispozici už hodně slušnou řádku dříve představených padouchů a jiných vedlejších postav, které se příležitostně vracejí, z bývalých superpadouchů se postupně stávají „jenom“ antihrdinové, v pozadí operuje tajná vládní organizace, jež hrdinům někdy pomůže a někdy hodí klacek pod nohy, a když hrozba převýší superhrdinovy síly, občas dojde i na crossover. Kromě toho se po těch více než sto epizodách pod některými maskami a kódovými jmény vystřídalo více identit, v jednom případě už dokonce tři. Přesně jak je to v DC komiksech zvykem (a u Marvelu – k nelibosti fanoušků – poslední dobou taky). S vedlejšími postavami je to asi tak stejně jako celou dobu – občas se ten převod na obrazovky úplně nepovede a zavání to až trapností, občas to zase pomáhají táhnout nahoru, zejména když si je tvůrci půjčují od Batmana, jehož stejně nemohou využít (letos Talia). Fanoušky akčních filmů zase potěší několika-epizodní role pro Dolpha Lundgrena v ruských flashbaccích. U nich vůbec prospěl přesun do nového prostředí oproti plácání se na nápadově vyčerpaném ostrově. Úplná dřeň seriálu je ale vlastně pořád stejná. Problémy se řeší úměrně chytře k tomu, jak dlouho mají postavám vydržet, vztahy mezi nimi jsou tak trochu mýdlová opera, tím spíš že už se pěknou řádku epizod spíš jen točí v kruhu. A Stephen Amell pořád není právě oskarový herec, byť se od první série pomaličku zlepšuje. Pořád je to zkrátka nenáročný komiksový výplach.

Barevný superhrdinský kostým si už obléklo snad celé obsazení vyjma kapitána Lance. Což s sebou bohužel spíš než geekovskou radost nese pocit trapnosti, zvlášť u amatérských bojových scén některých herců (Willa Holland, Katie Cassidy). A to ani nemluvím o nechvalně proslulém „křiku Black Canary“. Postavy už navzájem neodhalují své tajné identity (všichni všechno vědí) a tak nastoupila vyložená telenovela – žádosti o ruku, nenaplněné lásky, plánování svatby atd. Ponuřejší atmosféra temného rytíře se tady zase navozuje únavným kruhem sebeobviňování, v němž se střídají snad všechny postavy. Damien Darhk a nadpřirozené ladění celé řady působilo jako pěst na oko, přesto je potřeba tvůrcům připsat pár plusových bodů za to, že se snažili o něco nového, místo aby použili dalšího, tolik oblíbeného symetrického záporáka (Arrow vs lučištník, Flash vs rychlík, Iron Man vs další chlap v exoskeletu…). A ve flashbacích na ostrově se už vyloženě vaří z vody. Asi nejsvětlejším bodem minulé řady bylo hostování Matta Ryana jako Constantinea.

Daredevil během svých třinácti dílů nabízí potemnělou, atmosférickou podívanou, jež mistrně převádí hrdiny z kreslených sešitů na obrazovky. Žádné směšné kostýmy, žádné přepálené schopnosti, žádná pohádka pro děti. Nezachraňuje se tady svět, jen jedna zločinem prolezlá čtvrť New Yorku, přesto má divák tíživější pocit, že opravdu o něco jde, než u kdejaké filmové destrukce celých měst. Všichni od Eldena Hensona přes Aylet Zurer až po Rosario Dawson ztvárňují ve vedlejších rolích šťavnaté postavy, Charlie Cox pak nabízí přesvědčivě drsného Daredevila a ještě lepšího Matta Murdocka s jemnou mimikou odpozorovanou od skutečných slepců. Nejzářivější hereckou hvězdou je ovšem Vincent D‘Onofrio jako Kingpin, zatím snad nejlepší padouch od televizního i filmového Marvelu. Je hrozivý, nebezpečný, ale přesto můžeme nahlédnout i do jeho nitra a alespoň částečně mu porozumět. A jeho pomalý nástup (který si seriál díky netflixovskému formátu mohl dovolit) mu navíc dodává daleko větší hloubku a váhu, než kdyby jej tvůrci museli ukázat už v pilotním díle. Daredevil se zkrátka povedl ve všech směrech.

Bruce Campbell pořád ztvárňuje Ashe přímo lahůdkově a hlášky jdou pořád převážně do černého. Jen jich už není tolik. A i celkově působí druhá řada oproti té první o něco méně svěže, snad i trošku „studeněji“. Zamrzí i to, že téměř vymizel hudební doprovod v podobě rockových vypalovaček, Deep Purple nebo Whitesnake z první řady se už nekonají (možná kvůli nákladům?). Na druhou stranu se zase přitlačilo na gore a krví nebo černým slizem se tu šetří ještě méně než minule. Já obecně nemám problém večeřet u prakticky jakéhokoliv seriálu, ale Ash mi v tomto ohledu občas dal zabrat. Ne že by Ash vs Evil Dead nabízel přímo koncepční epizody, ale zápletky jednotlivých dílů jsou příjemně nápadité. Márnice, posedlé auto, uzavřená policejní stanice nebo další, ještě důkladnější návrat na prapůvodní místo činu... Zajímavě seriál pracuje i s tím, jak Ashe vnímá jeho vlastní otec nebo obyvatelé domovského města. Není pro ně Ash Williams, bojovník s démony a zachránce světa, ale Ashy Slashy, magor co odjel na chatu a motorovou pilou rozřezal na kusy svoje kamarády a přítelkyni. Místy by nechybělo mnoho a seriál by se klidně mohl přehoupnout do hororového dramatu. Tak daleko se ale samozřejmě nikdy nejde.