SamVimes

Nejen při výběru výběr témat prokazuje John Oliver velký cit a často vrhá světlo na různé problémy, jimž se jinak moc publicity nedostává, protože se třeba první pohled nezdají tolik palčivé. Tedy dokud netýkají vás konkrétně, pak totiž pocítíte brutální sílu mnoha amerických absurdit na vlastní kůži (nedělám si iluze, že jinde by se toho nedalo taky hodně najít). Tím spíš, že Last Week Tonight hodnotím hodně vysoko, nechci opomíjet jeho nedostatky. Ne vždycky Oliverovy vtipy zasáhnou cíl, osobně mi třeba running joke se vzpurností vůči mateřské společnosti AT&T připadal vtipný jen napoprvé, pak už spíš trapný, a některá jeho gesta jsou jen okázalá, ale už ne vtipná, třeba když se nechal zasypat rozinkami v rámci metafory s Trumpem a Hillary Clinton. Horší bývají případy, jako když se Oliver navážel do Chasing Amy od Kevina Smithe za něco, proti čemu se ten film ve skutečnosti vymezuje. Což znamená, že ani Oliver ani scenárista zodpovědný za tento vtip Chasing Amy buď neviděli nebo nepochopili. A pokud je Oliver takhle mimo tady, vrhá to nepříjemný stín pochybnosti na jeho výroky o věcech, ve kterých nemám až takový přehled… Ve valné většině případů ale John Oliver a jeho tým v jejich noční show odvádí výbornou práci, jak při výběru témat, tak při pořádné porci poctivé novinařiny, jež jejich zpracování obnáší. A úctu si zaslouží i za zarputilost, s níž neuhnou ani v segmentech, u nichž předem vědí, že naštvou někoho mocného a budou znamenat nemalé výdaje za právníky. Last Week Tonight pod rouškou prvoplánového i důmyslného humoru rozebírá důležité otázky a u toho stíhá na diváka soustavně dělat dojem nečekanými kousky, jako když vydá vlastní knihu, na vlastním absurdním příkladu prakticky ilustruje zneužitelné mezery v legislativě nebo si střihne velkolepé muzikálové číslo.

Korunní princ není adaptací žádné klasické pohádky, ale míchá různé typické žánrové propriety – dojde na zlého čaroděje, rytířský turnaj i draka. Přesto film drží pohromadě a nepůsobí dojmem přeplácanosti. Při bližším pohledu se dají odhalit různé vlivy, třeba inspirace Příběhem rytíře nebo Shrekem, pak už je to na divákovi, jestli mu to vadí nebo ne. Hlavní výhrou je celkový decentní přístup. Všechny postavy jsou tak akorát sympatické (princ Patrik Děrgel, princezna Eva Josefíková) či proradné (princ Kryštof Hádek), nikdo se tu nepitvoří ani nepřehrává. Stejně tak pohádkou prostupuje milý humor, žádné infantilnosti, a při zemi se drží i různé moderní prvky a „anachronismy“ (nakolik lze u pohádky mluvit o anachronismech). Potěší slušná úroveň triků a hlavně na české poměry velmi povedený drak, rovněž animované intro vypadá hezky. Nevznikla tady sice žádná nová vánoční klasika, ale solidní pohádka, kterou si užijí děti a bude bavit i dospělé. A to taky není málo.

Jakékoliv výtky, které mě napadaly během filmu, pak smazala super pointa.

O světě komiksového Sandmana toho tento kraťas mnoho neprozradí, ale jako samostatná povídka s jeho Smrtí funguje velmi dobře, i díky nelineárnímu vyprávění a výborné hudbě.

Jako představení postavy na ploše krátkometrážního filmu je to hodně fajn a příště bych si Seržanta klidně dal s celovečerní stopáží.

Světlo, stín, ticho, zvuk - to Sandbergovi stačí na kvalitní hororový kraťas.

Podmořské záběry jsou hezké, ale dramaturgie a komentář jsou až příliš mířené na dětského diváka, nic pro fanoušky sira Attenborougha.

Nejlepší český seriál vůbec. Kolečko a Prušinovský tady stvořili ohromně vtipné postavy, ze kterých se ovšem zároveň nestávají pouhé karikatury, ale zůstávají skutečnými trojrozměrnými lidmi. Tak zábavné a uvěřitelně živé dialogy umí psát málokdo, tady jsou navíc odehrané s dokonalým komediálním timingem.

Experimentální komiksovka se skvělým soundtrackem, vypiplanými kulisami a pečlivě volenými barevnými paletami, která hýří režijními nápady, hraje si s formou a místy až impresionisticky zprostředkovává komplikovaný psychický stav hlavního hrdiny.

Sons of Anarchy se mohou chlubit prvotřídní péčí o postavy. Jak z hlediska jejich vývoje, tak jejich vrstevnatosti, tvůrce seriálu Kurt Sutter si totiž na svých postavách, jejich přezdívkách, vztazích a příběhovém pozadí vždycky dává zatraceně záležet. Na ploše sedmi sérií se tady rozehrává výborně gradované drama o lásce (nejen romantické), o rodině, přátelství, loajalitě, ale také o nenávisti a pomstě. Drama plné drsných, stylových i dojemných scén, jež jsou vždy skvěle odehrané, ať už jde o veterány jako Ron Perlman a Katey Sagal nebo Charlieho Hunnama v dokonale padnoucí hlavní roli. Navíc mají Sons of Anarchy jeden z nejlepších písničkových soundtracků, který své převážně bluesrockové, rockové a občas metalové skladby neutíná rychle, ale nechává je patřičně vyznít. Pokud je rovnou nepoužije jako podkres do Sutterových takřka trademarkových dlouhých a skvěle sestříhaných koláží.