SamVimes

Kdybych chtěl kritizovat za každou cenu, mohl bych tady v souvislosti s Christensenem a s přítomností soubojů na světelné meče v každé epizodě mávat pojmem fan service. Kdyby neexistovala nová filmová trilogie, mohl bych se nespokojeně ošívat nad světem mezi světy a kosmickými velrybami. Jenže Anakin jako největší nedořešené téma Ahsočiny psychologie naprosto dává smysl, stejně tak časté scény šermu v akčním seriálu o Jediích. Že je něco fanouškovsky vděčné to ještě automaticky nedegraduje na fan service. A seriálová Ahsoka je daleko důstojnějším pokračováním Hvězdných válek než to, co jsme dostali v kinech.

Brooker už nemá nápady na příběhy varující před nebezpečími plynoucími z technologického pokroku. Místo toho by si radši točil různé dobové sci-fi a fantasy povídky, které by byly daleko méně svázané nějakým jednotícím konceptem a on by si v nich volně hrál s více či méně podvratnými variacemi na různé subžánry. Jenže stejně jako mnoho z jeho nových příběhů, i Brooker se svou vizí skončil někde na půl cesty a ve výsledku je šestá řada Černého zrcadla sbírkou mírně nadprůměrných a mírně podprůměrných epizod s obroušenými hranami, zařazených pod již neaktuální značku.

Tematicky i formálně epizoda upomíná na exploatační horory a ve výsledku není špatná, ale do Black Mirror vůbec nepatří. To si uvědomuje i sám Brooker, který zvažoval nastartování nové antologie nazvané Red Mirror. Nakonec ale zůstal u zajeté značky a nálepku červeného zrcadla jen přidal k úvodním titulkům pátého dílu.

Děj epizody na chvíli zamíří i do České republiky, kterou ovšem hraje Španělsko. A ano, je to poznat. U Mazey Day velmi cením zvrat se změnou žánru. Kritika mrchožroutské mentality paparazziů tak, jak je tady rozpracovaná, je ale na epizodu Černého zrcadla docela málo a ve výsledku se do antologie příliš nehodí.

Epizoda bezmála celovečerní stopáže hezky pomalu vykresluje vztahy mezi hlavními charaktery i jejich postupný rozklad (vztahů i charakterů). Jde patrně o nejpovedenější z pětice příběhů šesté řady.

Epizoda se opírá do fetišizace násilných zločinů v podobě záplavy dokumentů, podcastů i hraných adaptací, a to jak na úrovni jedince (cynický přístup k tématu u všech zástupců mladé generace v epizodě), tak i na úrovni mediálních platforem (znovu Streamberry). Loch Henry neobsahuje vůbec žádný sci-fi prvek, čímž z Černého zrcadla na první pohled poněkud vyčnívá. Pouze s tématem současných médií si sice vystačila i úplně první epizoda celého seriálu (o premiérovi a praseti), ale je to další srovnání, z něhož šestá řada rozhodně nevychází jako vítězná.

Zdejší Streamberry není jen libovolnou fiktivní streamovací službou, je to naprosto nezaměnitelná variace přímo na Netflix, kde má Černé zrcadlo už od třetí série svůj domov. Charlie Brooker tady naťukává cynické využití negativních emocí jakožto marketingově atraktivnějších, žhavé téma používání umělé inteligence v kinematografii (jeden z bodů sporu v aktuálních hollywoodských stávkách) i kritiku nejen Netflixu jakožto média, jež netvoří umění, ale pouze produkuje obsah, nenáročný produkt sloužící jako kulisa. Brooker tak kouše ruku, která ho krmí, ale to kousnutí je jaksi bezzubé, spíš jen pro formu, ne tak aby někoho skutečně urazil. Nechtěně tak připomíná závěr jedné z nejlepších epizod seriálu, Fifteen Million Merits z první řady, kde se hlavní hrdina vzepře systému v živém přenosu, načež mu onen systém nabídne šanci jej kritizovat i nadále, a to přímo ve vlastním pořadu. A on to přijme. Tehdy měl Brookerův projev ostrou hranu, teď už tvůrce spíš jen pobírá merity od „Streamberry“. Jinak samotná epizoda hezky pracuje s vnořenými úrovněmi skutečnosti a fikce a v závěru nabídne i jeden povedený zvrat.

Čtvrtá řada Black Mirror nabídla i přes pár zakolísání další dávku dobrých až výborných povídek i podnětů k zamyšlení. Jen je otázka, jak dlouho by tato platforma měla ještě pokračovat, vzhledem k tomu že Charlie Brooker evidentně k psaní nechce pouštět moc dalších lidí (od 2. řady jen pár spoluautorů) a seriál se čím dál tím víc vzdaluje od původního konceptu, tedy od reality, kterou bychom mohli při troše nepozornosti s vědeckých objevy za chvíli žít.

Malá antologie uvnitř antologie, která vypráví tři povídky a jednu rámující, o titulním muzeu kriminologických artefaktů a některých jeho exponátech. Slušnou epizodu trošku sráží jen pár až příliš těžkých sci-fi/fantasy prvků, které se do konceptu Black Mirror příliš nehodí. Od relativně (hodně relativně) uvěřitelných hi-tech čipů, virtuálních realit či počítačových simulací osobností se totiž posouváme až k fantasy a plnohodnotnému přesunu vědomí. I když ani to není v seriálu poprvé.

Asi nejslabší díl celého seriálu. Většina epizod Black Mirror působí jako koncentrované filmy, tahle spíš jako neúměrně dlouhý kraťas, který nezachraňuje ani minimalistická estetika.