Rimland

Jak moc jsem se na to těšil, tak moc jsem zklamán. Murray (kterého mám jinak rád) umí spoustu věcí, ale zpěv mezi ně (už) nepatří. Což je u speciálu postaveném z 99 % na přebékávání vánočních klasik více než problém. Čekal jsem pohodovou "feel good" vánoční oddechovku se sympatickým obsazením a atmosférou, která by mi vykouzlila na ksichtě spokojený úsměv. K tomu bych ale asi potřeboval speciál z let padesátých, se Sinatrou, Martinem, Davisem, Crosbym, Fitzgeraldovou apod. Místo toho se mi dostalo špatně napsané, špatně natočené, špatně "zahrané" a (povětšinou) špatně zazpívané podívané, u které jsem se akorát znechuceně křenil. Jediné, co to jakžtakž drželo nad vodou (vedle toho fórku na adresu Památkářů), byla snová sekvence na pódiu (Miley Cyrus i přes svou štětkoidní vizáž přece jen zpívat umí), ve které se (konečně) objeví Clooney, který přinese na scénu trochu šmrncu a šarmu. Jenomže je tu využitý asi jako v reklamě na Nespresso, takže zdaleka nemá možnost s celkovým výsledkem cokoli udělat. Škoda. Snad příště...

Film, jaký bych pravděpodobně chtěl natočit, kdybych chtěl (a uměl) filmy točit. Paříž taková, jakou bychom ji my romantičtí snílkové a nostalgikové (kteří se každou druhou chvíli touží procházet po Manhattanu let 40. či 50., v tom "zlatém věku", načež s povděkem zašmátrají v šupleti po další tabletce Ibalginu, protože z toho věčného civění do počítače tak bolí hlava...) chtěli mít, ale jaká chca nechca už není (nejspíš - nikdy jsem tam pořádně nebyl). Výtku mám snad jen směrem ke scéně s deníkem, kde bych požadoval vysvětlení, jakže na něj Gil vlastně narazil (ačkoli v tomhle filmu se jinak nic vysvětlit nedá). Každopádně se z tohohle ultra-příjemného snímku asi brzo stane moje srdcovka. Ono se zdejším Hemingwayem, Fitzgeraldem (i Zeldou) či Porterem (i Lindou) bych chodil pravidelně popíjet víc než s chutí. To je totiž společnost jedna radost. Jo a s Dalím samozřejmě taky. Ono bez nosorožce by to nebylo ono, že jo?

Znásilňování mé oblíbené herní série na filmovém plátně pokračuje, ovšem zatímco první Hitman byl alespoň jakžtakž zábavná akční slátanina, která se dala skousnout (a jednou za pár let dokonce koketuju s myšlenkou si ho pro zkrácení chvíle a cynické zasmání pustit), tak tohle prostě nemělo vzniknout. Být vývojáři v IOI, dám do nového chystaného dílu hry kategorii přesahující nejhorší možné hodnocení mise (tedy "Mass Murderer") pod názvem "Skip Woods", protože to co si (už podruhé - myšlenkové pochody producentů nepochopím) dovolil v rámci scénáře, to je vyloženě zločin proti lidskosti... Vycucává z prstu a vykrádá kde může (navíc dost špatně), režisér disponuje ještě menším talentem než Gens a výsledkem je.. no, radši se nevyjadřovat. Srovnatelné asi tak s nejhoršími seagalovkami posledních 15ti let, ba dokonce ještě tupější. Jediná dobrá scéna je ta s vanou, plus možná mezititulkové mrknutí směrem k Blood Money (pokud jsem ho pochopil dobře). Upřímně lituju těch (pár) kvalitních herců, co se upsali v tom účinkovat... EDIT v roce 2020, když za sebou máme 2/3 nového dílu herní série: trio Woods, Finch a Bach by měli být v poslední "sezóně" minimálně elusive targets, nebo ještě lépe permanentní cíle v bonusové misi, abych je mohl podřezávat, škrtit, trávit, vyhazovat do luftu, vystřelovat jim mozky (jestli nějaké vůbec mají) z palice, smažit elektrickým proudem, shazovat je z výšky, rozmačkávat těžkými předměty nebo topit v záchodové míse do nekonečna...

Příjemný a vtipný film, leč v oné oblasti vtipu na Wilderovy lepší kousky zdaleka nemá. Co ho neskutečně vytahuje je herecké obsazení. Hepburnová je naprosto okouzlující (hlavně po pařížské "proměně"), Holden jakbysmet (jako vždy) a ani Bogiemu charisma na sklonku kariéry nechybělo. A je to totéž herecké obsazení, které film na druhou stranu svým způsobem sráží. (Pozor, mini-SPOILER!) Vzhledem k tomu, jak film skončí, měli buďto tvůrci přepsat scénář nebo přeobsadit role, protože když vidíte, jak to mezi Holdenem a Hepburnovou jiskří, zatímco mezi ní a Bogartem vůbec, zanechá ve vás konec filmu namísto sladkého uspokojení spíš otravný pocit nenaplněnosti. Bogart se sice do role kapitalistického workoholického staršího bráchy hodí náramně, komediální scény mu nedělají problém, ale jeho "romantické" pasáže s Hepburnovou v důsledku nulové chemie absolutně nefungují... (o věkovém rozdílu a jisté "sešlosti" alkoholem nemluvě) Zkrátka a dobře, buď měl Holden hrát Linuse a Davida někdo jiný (i když by to nezahrál líp než Bill, uff...), nebo měl Linuse hrát alespoň původně zamýšlený Cary Grant (po zhlédnutí Šarády mi nečiní problém konstatovat, že i jemu by to s Audrey seklo). Každopádně scéna jízdy autem z nádraží je geniální.

Hrozně milý, příjemný a pohodový snímek, s bravurní retro atmosférou "nadšených" padesátek (fandové Falloutu ocení). Dokud se to navíc drží té komediálnější "rozvratné" linky, je to výborné (scéna dcery poučující matku o sexu je geniální). Žel bohu, v druhé polovině se to čím dál víc překlápí k melodramatu bez výraznějšího nápadu a pointy (i ten závěr je poněkud hrr a vyzní do ztracena), což je škoda... Každopádně úsměv na tváři to vykouzlí (zvlášť nám nostalgikům) zaručeně.

Na to, že se na tom scénáristicky podíleli Coenovci, se tu na můj vkus až moc často "brnká na americkou strunu", je tu klišé nad klišé a předvídatelné je to až hanba... (i s ohledem na historické pozadí daných událostí) Ovšem zároveň je to technicky precizní, svižné, herecky bezchybné (zejména Rylance, dále pak Hanks a Koch) a berlínská polovina je pojetím i atmosférou výborná. A abych nezapomněl, Vogelovo "Would it help?" je pro mě prozatím filmovou hláškou roku.

Pokus „mladších důstojníků“ o převrat ze dne 26. února 1936 není zrovna událost, se kterou by byl našinec obeznámen, pokud se tedy výrazněji nezajímá o meziválečné dějiny Japonska (což je částečně můj případ), nebo není zavilým hráčem jistého čas-žeroucího nesmyslu jménem Hearts of Iron (což je zcela můj případ), kde tahle událost při hře za Japonsko poměrně významně figuruje. Tak či tak se nejedná zrovna o dvakrát přepíranou událost. O to víc jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že se dočkala (dokonce několikanásobně) filmového zpracování, ba dokonce režisérem Gošova formátu. Nicméně pokud o „incidentu z 26/2“ něco víte, nebo si to přečtete, budete poměrně dobře vědět, co od filmu čekat. Ačkoli se v rámci Gošovy tvorby jedná o jednu z mála žánrových „anomálií“, zobrazuje pro něj poměrně typické a logické téma ke zpracování. Stejně jako v řadě jiných jeho filmů je tu totiž skupina (anti)hrdinů, kteří se staví proti stávajícímu pořádku. Nejedná se však o kdovíjak strhující či napínavé (nedej bože akční - kterej jouda to do popisku filmu zadal??) drama – ostatně průběh oné události to ani neumožňuje – spíše jde o silně komorní snímek, kde se s výjimkou úvodních dvaceti minut zejména mluví a dumá. Kde Gošu omezuje dějinný průběh, tam se to snaží dohnat zaměřením na aspekty osobního života zainteresovaných oficírů. Ačkoli se mi to zpočátku zdálo jako zbytečná melodramatizace a natahování stopáže, musím uznat, že to ve výsledku funguje, hlavně díky závěrečné montáži. Plus je tam pár velmi vydařených „osobních“ momentů (viz zpívající důstojník na střeše). Kde ovšem film silně boduje, to je ve vizuálu, který je typicky gošovsky vypiplaný. Paradoxně ale tady vidím i jeho největší zápor, protože zatímco obrazová kompozice je fantastická, sráží ji z mého pohledu barevné zpracování. 226 je jedním z těch filmů, u kterých jsem se prostě nemohl ubránit dojmu, že by v černobílém zpracování vypadal podstatně lépe a mnohonásobně mu to přidalo na atmosféře (i dramatičnosti). To platí tuplem o již zmíněné úvodní „převratové“ dvacetiminutovce, která je naprosto úchvatnou přehlídkou hry světla a stínu (a sněhu a krve). Při všem tom chumelení, stínohrách a odlescích bajonetů a nábojů jsem pociťoval neskutečnou lítost nad tím, že nemůžu přepnout na černobílý formát. A rovněž lítost nad tím, že zbytek filmu zdaleka na tenhle úvod nemá a poněkud ztrácí dech (ale jak už jsem zmínil, v tomhle ohledu je na vině spíš samotný historický průběh). Ve výsledku jsou to tedy takové nejisté 4 hvězdy, resp. 3,5 s tím, že občas, až se mi to rozleží nebo se na to zas podívám, tu čtvrtou možná uberu či opětovně přidám. Být to ovšem černobíle, je to čtyřka pevná jak víra v nové Japonsko.

Sicario je řemeslně bezchybný kousek (navíc s rozumnou stopáží), kterému ale k dokonalosti schází cosi „navíc“, čím by na člověka zapůsobilo, myšleno ve vztahu k závažnosti tématu. V tomhle ohledu je až nepříjemně podobné Zmizení. Porovnám-li to např. s tematicky podobným Scottovým Konzultantem, který byl sice (díky scénáři) co do pojetí dost svérázný, snad až nedivácký, ale zanechal mi na konci řádný knedlík v krku, pak Sicario je „konvenční“ žánrovka se vším všudy. A v tomhle ohledu šlape jako švýcarské hodinky. Scénář není špatný, leč nenabízí v zásadě nic nového a i to zásadní „odhalení“ ve filmu vás nijak zvlášť nepřekvapí, pokud máte zapnuté mozkové závity (leč potěší, nebudu spoilovat proč). Film táhnou především herci (především Del Toro je tu fantastický, ve své nejvíc cool a nezapomenutelné, neřknu-li nejlepší roli za dlouhé roky) a hlavně pak technická stránka, resp. naprosto famózní Deakinsova kamera a neméně geniální Jóhannssonova tepající, mrazivá, leč motivem „jednoduchá“ hudba – obě složky vás do filmu uvedou jako máloco v posledních letech a zejména z hudebního podkresu jsem byl na trní pokaždé, když se rozezněl. V souvislosti s tím mi ale trochu vadily občasné vtípky, které podle mě moc k zamýšlenému „znepokojivému“ tónu filmu nesedly (a pokud byly zamýšleny satiricky, tak to rozhodně nefungovalo), a místy pak určitá absence atmosféry… Na druhou stranu tleskám nad tím, jak umně se Villeneuve v řadě scén vyhýbá zbytečnému explicitnímu (samoúčelnému) zobrazení násilí, jakkoli by to k tomu zrovna svádělo (a většina režisérů by se svést nechala). Abych to zjednodušil: Pokud se to zrovna odehrává v Mexiku (nebo se tam kouká na Mexiko), je to vynikající, zatímco v „amerických“ částech je to slabší. Ne nezajímavé či nenapínavé, jen prostě „slabší“ (tedy s výjimkou skvělého úderného úvodu). Z příjemných čtyřhvězdičkových vod to pak k absolutním výšinám táhne především závěrečná noční cca 45timinutovka, zvláště pak komornější scény jeden/jedna na jednoho (či více). Jen to prostě nemá něco, čím by se vám to významněji zažralo pod kůži… I tak je to ale zatraceně dobrej film a napříště mu tu pětku třeba i fláknu. (mimochodem, ta vyjádření, že je Sicario "mannovštější" než většina Mannových filmů posledních let, neberu - on by tomu to něco navíc dokázal dát)

Mám k tomu jen jednu zásadní výtku, a sice že Jeremy Renner působí drtivou většinu času jen jako "administrativní křoví", což je vzhledem ke schopnostem jeho postavy ukrutná škoda, neřknu-li přímo zločin (po zhlédnutí druhých Avengers si říkám, jestli na tom nenesou vinu). Jinak nevím, co se mi líbilo víc. Nápaditá a skvěle natočená scéna v opeře, kterou mohlo (mělo!) mít onehdy Quantum of Solace (jemuž je to v tomhle případě vyloženě vztyčený prostředníček), snad ještě lépe natočená auto/moto honička, kaskadérské kousky obecně (ať žije minimum CGI!), Elswitova kamera, nebo finální londýnská třetina, ze které musí i le Carré blednout závistí? (aneb jak natočit oldschoolový špionážní thriller pro 21. století – při přítomnosti McBurneyho jsem se prostě neubránil vzpomínce na TTSS) McQuarrie (znovu) potvrdil, že je schopný scénárista i režisér, vyvaroval se chyb z (jinak sympatického) Jacka Reachera i chyb předchozích dílů MI (konkrétně tu není žádná pasáž uprostřed filmu, která by jasně zastiňovala zbytek) a navíc prolomil „prokletí“ posledních dvou dílů co se epilogu týče (tj. žádné křečovité rádoby emotivní scény), i když při tom, přiznejme si to, docela okatě vykradl Skyfall. Navíc přivedl na scénu dost možná nejlepšího záporáka série v podobě (opět skvělého) Seana Harrise. (miniSPOIER) A vzhledem k tomu, jak to skončilo, doufám, že se s panem Solomonem Lanem uvidíme i v budoucnu. (konec miniSPOILERU) Jo a pak je tu ještě skvělá postava (myslím tím hlavně ten herecký part) Rebeccy Ferguson, že jo? On vůbec letošek akčním hrdinkám přeje (ahoj, Charlize!).

Jestli o nějakém filmu můžu prohlásit, že jsem na něm vyrostl, pak je to bez debaty původní Jurský park. Miloval jsem ho od prvního zhlédnutí a miluju ho dodnes. A od chvíle, kdy jsem ho jako škvrně viděl, jsem si představoval, jak by to bylo super mít coby domácího mazlíka velociraptora. Nu, a po nějakých dvaceti letech mám tu představu konečně zvěčněnou na plátně/obrazovce! (Já chci Blue!!!) Jurský svět se v rámci série vydává vlastním směrem ve stylu současných blockbusterů a řídí se tedy heslem, že nejdůležitější je mít nějakou tu nápaditou akci, dostatek vtipu/nadhledu a sympatického hláškujícího hrdinu (příp. hrdiny), což zejména Pratt zvláda víc než dokonale. Při tom všem na diváka znalého předchozích dílů, a zejména pak jedničky, hází tolik oček (postava Dr. Wu, Pan DNA, noktovizor, původní návštěvní centrum, Dilophosaurus...), že prostě nejde se u toho v duchu netetelit blahem. Díky výše zmíněnému pojetí to navíc jasně dává najevo, že se to nesnaží s JP soupeřit (což ani nejde) a moc dobře si to uvědomuje svoji pozici v rámci série. Ostatně nejlépe to vystihuje geniální scéna s geekovským operátorem v ebayovském triku Jurského parku: "That first park was legit. You know, I have a lot of respect for it. They didn´t need these genetic hybrids, they just needed dinosaurs, real dinosaurs. That´s kind of enough!" A co je ještě lepší? Že finále jde přesně v duchu téhle myšlenky a s gustem ji potvrzuje.. (mimochodem, ve vztahu k trojce se mi hodně líbil ten symbolický T-rexův náběh do finálního souboje skrze kostru Spinosaura). Ano, těch chyb/nelogičností se tam najde hafo, ale čert to vem, že? "Your boyfriend´s a badass..."