pytlik...

První půlka filmu, kdy se ten kluk choval k holkám jako pořádný macho, vcelku ušla, člověk se leččemu přiučil. Bohužel druhá půlka byla ídeově pochybená a zcela nelogická, ten kluk se začal chovat k holce, jak kdyby byla jediná na světě a jak kdyby neplatily známé pravdy, že pro jedno kvítí slunce nesvítí, že člověk si nemusí hned kupovat pivovar, když se chce sem tam napít piva a že z kytky na kytku nelétá jen motýl líný, nemocný, přitroublý a/nebo ten, co má nějaké to motýlče.

Film, který dokazuje dvě známé pravdy: 1. že platí ono okřídlené frojdovské: Milostné aktivity x pracovní úsilí = konstanta 2. Svěrák patří k našim nejlepším hercům, škoda, že nebyl využívaný daleko víc. Předpokládám, že to byl právě on, kdo do tohohle filmu propašoval geniální monolog: "Tak tu zprávu.. já jí, abych tak řekl, v podstatě mám. Ale, potřebuju to hodit na papír, takže dneska... ne, zejtra, maximálně v pondělí bych to dal překlepnout, čili koncem příštího týdne byste to mohli mít všichni na stolech. Možná..." Oslněn touto dokonalostí, vzal jsem si ho za vzor a trochu zapracoval na svých výmluvách. Za nejlepší považuju: "Já to ještě nemám, ťukám do klávesnice pomalu a jemně, abych nepoškodil majetek firmy!" "Kolega je alergik a pomalejma pohybama nevířím tolik prach!" "Čím dýl si klient počká, tím větší má pak radost!"

Stejně odpudivé jako ostatní příběhy o pejskovi a kočičce, ale aspoň to není namluveno úchylným Högerovým hlasem.

Se člověk přestává divit Američanům, že s Indiánama tak zatočili. Střílet jen tak ze zábavy na kuřata, no fuj!

Zajímavý podnikatelský záměr, to bezesporu. Akorát by ten řezník s tak vysokou nasazenou cenou neměl v konkurenci šanci. Spousta mužů by totiž prodávala svoje ženy zadarmo, nebo maximálně za odvoz.

To jsem nevěděl, že to umí Alena Zárybnická tak roztočit. Pokud by to někoho zajímalo, její rozlučka se svobodou sice dopadla dobře, ale zato manželství né, o svých zážitcích z něj pravidelně vykládá na českém rozhlase v pořadu příhodně nazvaném Zálety. Hlavní hrdinka měla taky štěstí, že nejela místo na Kanáry do České republiky, třeba do takového Rohatce. Pak by taky místo víceméně neškodného staříka se sekačkou mohla dva prsty pod svým pupíkem nevěřícně koukat na Škromacha s bazénkem.

První příběh tak nějak kolem mě prošuměl, připadal mi vykonstruhovaný. Jinak upřímně nechápu, proč muži chtějí mít mermomocí kluka, podle mě s holkama je větší švanda, když se tedy správně vychovají. Navíc můj děda taky nevyváděl, měl dcery tři a když mu zlomyslný soused běžel oznámit, že se mu právě narodila čtvrtá, nehnul ani brvou, když tedy vynecháme zlostné šlehnutí očima od pece. Zato druhá povídka, to byla rána přímo mezi oči, která diváka vymrštila do jiných, nám zcela nepochopitelných vesmírů, kde se běžně důlky na bradě proměňují v hrbolaté dětské prdelky. No a příběh třetí... myslím, že to byla Zedníčkova životní role, na kterou se svým vzhledem stoprocentně hodil, z toho týpka bylo člověku zle už po pár minutách.

Zajímavý příběh, autorovi lze i v jeho stavu jednu věc závidět - jeho fantazii.

Pohádky obecně moc nemusím, ale tahle se mi celkem líbila. Hlavně proto, že postavy nebyly černobílé, jenom dobré či jenom zlé. Vezměme si třeba prince Hrušínského. Vynechám jeho vdolkovitý vzhled s permanentně otráveným výrazem, že ho ty mouchy ještě nesnědly, protože koneckonců já si ho brát za muže určitě nebudu. Jde mi spíš o to, jak pěkně Menšíkovi přikazuje, že musí být do zítra večer zpátky s medvědí kůží, "i kdyby měl uštvat koně". A nejen s Menšíkem, ale i s jinými podřízenými jedná nehezky povýšeně! A příklad z druhého spektra, ona údajně zlá královnina sestra. Já třeba jsem vcelku kliďas, ale taky by mě dost vytočilo, kdyby se mě někdo snažil usmířit tím, že mi nabídne, že mě okamžitě obleče né do nějakých drahých látek, hedvábí nebo tak, ale do hermelínu! To je přeci spíš za trest, i když se v tom asi chodí trochu líp než třeba v takových chlebových střevíčkách z jiné pohádky. Takže já se té sestře vůbec nedivím, že vyřkla onu klatbu, že Růženka "se v 17 letech píchne o trn, usne a sní celé království". A velice mě to navnadilo, neboť snědení čehokoli v dosahu nám už hezky předvedl Otesánek, ale ve spánku? To by byla premiéra. To tam bude chodit jako nějaká nenasytná zombie? No těšil jsem se, ale dopadlo to bohužel jinak, jak, to nebudu prozrazovat, abych nespoileroval. Však taky kvůli tomu strhávám jednu hvězdu na hodnocení. Anebo konec prozradím, cheché, mně je to koneckonců jedno, královnina sestra se částečně spletla, jako nenasytná zombie tam chodil akorát Menšík, ale byla to slabota, povedlo se mu sníst jen kus masa a dvě jabka. Noo, a když už jsem v tom kažení divákova zážitků, prozradím i jiné věci. Tak v jednu chvíli to vypadalo, že princeznu píchne princovo péro, ale nakonec Vorlíček vyměkl a dal přednost tradičnímu, byť poněkud nudnému a nevzrušivému předmětu. A koukám, že v přehledu chyb ve filmu chybí jedna zásadní, v království má všechno spát a taky spí, lidi, zvířata, kromě myšky, co vypískla, když se Hrušínský s Menšíkem drali tajným vchodem do hradu.

Pěkné spojení nekonečně hluboké Kemrovy melancholie s cholerickým Filipovským a geniální nápad s prohazováním hlav. Při sledování pohádky jsem se sice bát nenaučil, neb to už mám dávno malíčku, ale také jsem zjistil, že jsem naučenou látku nezapomněl. Jak se Trojan s divým leskem v očích chechtal produkci obou bratrů, která byla cokoli, jen ne směšná, šel z něho až strach. Dále bych řekl, že nejen strachu se nenaučil, ale ani dobrým způsobům. Slušně vychovaný člověk by přeci nenechal vláčet těžkou truhlu se (svými) penězi ze sklepa až do poschodí dvěma minimálně stopadesátiletými dědečky, kteří měli navíc dohromady pouze jednu hlavu.