liborek_

Uvaděč v kině prohlásil, že tento film je hlavně pro ženy a pánové, kteří se budou u filmu nudit, můžou případně využít bar v předsálí. V průběhu projekce jsem dospíval k překvapivému poznání, že jsem asi žena... Film se mi totiž líbil až nezdravě moc a přestože flamenco a tanec vůbec není můj kdovíjak milovaný obor, užíval jsem si každou scénu, každý záběr... Díky vynikající režii mě dokázalo těch "100 minut v jedné zkušebně" zaujmout natolik, že kdyby u východu z kina stáli rekruti z taneční školy, tak se jim zfleku upíšu... :-) Perfektně prokomponované scény, skvělá kamera, Bizetova hudba a rytmy flamenca...do toho prolínání známého příběhu s realitou, kombinace uměleckého vyjádření a skutečných charakterů... Děj příběhu zvolna prostupuje skutečností, přičemž v nečekaných chvílích režisér nechává diváka na pochybách a ten zmaten přestává obě části odlišovat... - Vše je smícháno v ideálních poměrech a podáno v nevídané podobě, v níž tanec je hlavním výrazovým prostředkem a hudba všudypřítomným zdrojem neuvěřitelné energie. No prostě krása, Saura zkrátka umí. Sázka na jistotu...

Rané Fassbinderovy filmy mám nejraději a tento patří na pomyslný piedestal, který mu následujícími písmenky stavím. Herr Raab vede průměrný a na první pohled spokojený život... S hezkou ženou se starají o jediného synka, bydlí ve slušném a poměrně dobře vybaveném bytě, má stabilní (do určitě míry kreativní) zaměstnání, pár přátel... Dalo by se říct, že mu nic nechybí. Jenže za fasádou relativní spokojenosti (viděné vnějším pozorovatelem) se skrývá zhnusení sebou samým, svým nudným a prázdným životem, rodinou, okolím... Vnímá manželčin nezájem o syna, klevetění, cítí posměch. Narůstá izolovanost, deprese. U člověka s povahou Herr Raaba však vnější pozorovatel nic nepostřehne. Herr Raab je totiž člověk hydraulický... :-) Relativita klidu a zdánlivé pohody trvá až do okamžiku dosažení mezního stavu psychické stability... (Morálku sem netahat!) Následuje amok a vpodstatě logické vyústění. Fassbinder nic nekomentuje, pouze předkládá syrový a takřka dokumentární záznam životního příběhu průměrné rodiny, jakých jsou mraky (tohle neplatí pouze pro NSR začínajících sedmdesátých let... Byl to takový nenápadný a tichý chlapík. Nikdy bychom to do něj neřekli...). Dokonalý film!

Zanussiho filmy mě vždycky spolehlivě dostanou do stavu apatické sklíčenosti, ze které se musím pokaždé pořádně vyspat (abych se však probudil opět do stejného světa, který Zanussi tak bravurně ve svých filmech analyzuje). Idealistické vědecké embryo Jaroslav se na soustředění studentů lingvistiky dostává do sporu se svým kolegou - cynikem a těžkým pragmatikem doc. Szelestowskim. Lze v životě uplatnit myšlenku rovnosti šancí, nebo je spravedlnost jenom kost hozená idealistům, aby si na ní časem vylámali zuby? Jaroslav je na začátku své akademické dráhy. Zatím nenesl tíhu větší odpovědnosti a myslí si, že spravdelnost patří mezi nejvyšší imperativy - což však kolega Szelestowski sarkasticky zpochybňuje. Svět je takový, že je úplně putna, když máte nejlepší práci, ale jste přitom z instituce, kterou váš šéf nesnáší... Je úplně jedno, co si myslíte - říct musíte jen to, co se od vás slyšet chce... A nemusí jít jen o akademické prostředí, problém je univerzální. Aby člověk přežil (obrazně i doslova), musí být neustále ve střehu, musí se naučit mazat med kolem pusy, musí se naučit politikařit... Vytvářet iluzi, přetvařovat se, probíhat životem jako chameleon - tu zeleně, támhle žlutě či oranžově, před panem rektorem fialově, úředníkem na magistrátu modře, u tchýně hnědě... A Zanussi tento věčený problém ve svém filmu zobrazuje dokonale - věcně, na celkem typickém (a sobě blízkém) příkladu akademické komunity, s nejednoznačným, ale velmi podnětným vyústěním. Ochranné zbarvení je pro mě spolu s Konstantou zatím nejlepší jeho film.

Před napsáním tohoto komentíku jsem si prostě musel ten kuskus udělat... Nedalo se jinak! Myslel jsem přitom na Aliho, kterému se téhle pochoutky v novém manželství tak zoufale nedostávalo.___ Fassbinder tímto filmem odhaluje s obdivuhodnou důsledností něco, co se stále nedaří z naší civilizace vymýtit - hluboce zakořeněné rasistické a xenofóbní předsudky, které dřímají ve většině z nás, čekajíce na první příležitost, aby se opět projevily ve vší své nechutnosti. Znáte to: "Já nejsem rasista, ale..." To slůvko "ale" má ospravedlnit nesympatie, nepřátelství a zášť, které lidé (okolím i sebou samými považovaní za slušné) projevují vůči jinakosti, jež naruší jejich lebensraum. Dobrosrdečná osamělá vdova Emmi se zamiluje do marockého automechanika: Skutečnost, která je radikálně odmítnuta a xenofóbní společností "potrestána" absolutní ostrakizací (děti, prodavač v krámku, sousedky, přítelkyně, personál restaurace...atd.) Jenže lidi nejsou jen rasisté, ale jsou to taky zištní a vypočitaví pokrytci - podobně, jako když se přátelé a příbuzní na chvíli "vzdají" svých předsudků a snaží se znovu získat Emminu náklonnost, resp. něco od ní chtějí.. Fassbinder však nevypráví žádnou černobílou pohádku. Emmu její trápení a nepřátelství okolí nedělá něčím lepším.. Jakmile má příležitost, sama se účastní psychického teroru vůči jiné. Vždyť upřímně přiznává členství v nacistické straně ("A kdo v ní nebyl?"). Její manželství s Alim je úplně normální se všemi problémy, které se objevují v "normálních" rodinách. Ali musí kvuli nedostatku sexu a kuskusu chodit za jinou apod.___ Strach jíst duše je mimořádně autentický a stále velmi aktuální film, který je natočený velmi zajímavým "fassbinderovským" způsobem. Vynikající film! (Zkuste si myšlenkový experiment: Vaše mladá sousedka/ spolužačka/ dcera si vezme černého kluka a přivede na svět černé miminko. Jaká bude vaše úplně první reakce? Bude tam ta odporovací spojka ale?)

Strhující svědectví o životě v reálném socialismu, které by mělo být povinně promítáno už na základní škole v občanské výchově a také především těm, kterým se tak stýská po minulém režimu! Béla Tarr přibližuje na modelové rodině problémy s bytovou situací Maďarska sedmdesátých let, které ale svými důsledky, společenským ovzduším, mezilidskými vztahy atd. lze přenést do libovolné části Evropy na východ od Berlína. Zoufalá žena (Irén) je nucena žít se slabošským manželem a dcerkou v malém bytě spolu s dalšími členy domácnosti včetně pokryteckého tchána, vykazujícího zřetelné rysy vykořisťovatelského charakteru, který svou snachu nenávidí a nejraději by ji ze svého života vypudil. Zoufalost mladé ženy je umocněna aroganci státní moci, která v osobě úředníka, přidělujícího byty, odmítá akceptovat její tíživou životní situaci a problém jakkoli řešit. Namísto toho je podporován klientelismus a rozbujelá korupce, všude vládne nepořádek, jehož výsledkem je spousta volných bytů, na které zoufalí lidé jako Irén bezvýsledně čekají. Syrový, klaustrofobní a autenticitou prosycený snímek s dokumentární výpovědní hodnotou přímo vybízí člověka k zamyšlení nejen o "výhodách" totality Komunistické strany, ale i o rodinných vztazích, které mají k idylce pořádně daleko. Béla Tarr v tomto debutu ukázal, co v něm je...

Kaurismäkiho pojetí sociálních témat je v kinematografii jedinečné, jeho rukopis je nezaměnitelný... Když se to navíc doplní o prvek nájemného vraha, kterým je film šroubován ad abusrdum, a hlavní postavu ještě k tomu nepřekonatelným způsobem ztvární můj oblíbený Jean-Pierre Léaud, vznikne ve výsledku snímek, u kterého se lze válet smíchy, mačkat zvlhlý kapesník, nadávat nad nespravedlností světa nebo prostě jen obracet oči v sloup (nebo všechno dohromady) - podle preferencí diváka. Zkrátka v mých očích film nemá chybu; úspornost, s jakou režisér rád točí, tj. minimum dialogů, minimum hereckých projevů, ba pohybů postav, minimum všech zbytečností, které jsou vyváženy pestrými barvami a hutností obsahu - to jsou skutečnosti, které režisérův styl přivádí k dokonalosti a právě v tomto filmu nacházejí nejlepšího uplatnění. Vždyť také Najal jsem si vraha je pro mě nejlepší Kaurismäkiho snímek... Vlastní příběh je nepochybně jednoduchý. Ale síla filmu je v tom, jak dokáže drobnými epizodkami navodit pocity deprese, zdůraznit osamělost hrdinů, navozovat otázky typu "pro co vlastně má cenu žít?" Takhle to umí málokdo a málokdo má tak výrazný styl jako Kaursmäki (ovšem jak už to bývá, nemusí se zavděčit všem...)

(Může obsahovat SPOILERY!) Někdo by mohl tvrdit, že kinematografie už nemůže po sto letech existence ničím překvapit, snad jedině novými neotřelými efekty, jež vznikají a uplatňují se v těsném propojení s postupujícím vývojem počítačové animace a trikového inženýrství... A hle: do této klipovité doby, kdy standardem je všechno maximálně urychlovat, sdělení efektivně zkracovat a zážitky servírovat v co nejinstantnější podobě, do této doby si troufne přijít Béla Tarr se svým 7 a 1/2 hodinovým monumentálním lyrickoepickým opusem s mnohdy více než desetiminutovými záběry a extrémně pomalými jízdami kamery. I přes tento hrozivě vypadající prvotní nástin formy Satanského tang bude divák, který přistoupí na Tarrův styl, po závěrečné dvanácté kapitole odměněn nezapomenutelným zážitkem, který v moderním umění nemá příliš obdob._____ Na zapadlém statku kdesi v Maďarsku konce éry Kadárovského socialismu přebývá či živoří skupina domorodců, jež hodlají s nastřádanými penězi opustit toto bohem zapomenuté místo a začít někde jinde žít lepší a šťastnější život. Do tohoto ovzduší beznaděje ale i očekávání něčeho nového přichází charismatický Irimias se svým rumunským pomocníkem Petrinem. Irimias byl dlouhou dobu považován za mrtvého a ve vesničanech jeho náhlý příchod vyvolává velmi rozporuplné pocity, které však následkem Irimiasovy psychologické hry vyústí v bezbřehou důvěru a lepší život na novém statku se zdá být díky němu na dosah. Tato závislost a víra ve fiktivní orwellovskou farmu končí tam, kde se celý "příběh" začal - ve stavu zoufalství, beznaděje a nebezpečně napnutých vztazích._____ Film je plný nezapomenutelných scén. Přesně jak napsala Hirnlego, jeden z úvodních záběrů - dlouhý pohled na ztemnělé okno a postupné svítání, patří mezi nejsilnější a pro mě také mezi klíčové. Díky němu jsem pronikl do Tarrova způsobu "vyprávění", díky němu jsem film nesledoval nezúčastněně, ale naopak s pocitem, že jsem největší šmírák, který přímo uvnitř onoho depresí nasáklého světa pozoruje jednotlivé epizody a který je oproštěný od té naší reality. Dojem mi umocňovaly ty strašlivě skutečné zvuky, které tvoří jednu z podstatných složek filmu - neustálé klapání, kapání, šustění... Hodně scén se opakuje, jsou nazírány z různých pohledů různých osob, což mi paradoxně nejen usnadňovalo orientaci, ale ještě umocňovalo dojem, který jsem z nich měl._____ Film je plný nezapomenutelných scén... Irimiasovo setkání s kapitánem, doktorova pozorování, dlouhý záběr na snící vesničany, tragikomická tancovačka a zejména epizoda s holčičkou a její kočkou (proč mi jen tak silně připomínala Bressonovu Mušku?). Těch 7 a 1/2 hodiny nebylo rozhodně promarněných, pronuděných nebo prospaných... Byl to nevšední zážitek!

FK: "A kdo se to člověku tedy posmívá?" IK: "Pravděpodobně ďábel." FK: "A ďábel je?" IK: "Ne. Ani ďábel není..."______ Geniálnímu Dostojevského románu, který na téměř 600 stranách přináší naprosto nadčasový psychologický portrét základních archetypů člověka i celé společnosti, který je nabit filosofickými úvahami, jež dráždí lidstvo odnepaměti a nedávají spát lidem ani dnes a který je rámován stále aktuálním tématem viny, se právě dostalo jedinečného a jen obtížně překonatelného filmového zpracování, které potěší o to víc, že je czech made... Čtyřlístek autorů Dostojevskij-Schorm-Hlavica-Zelenka spolu nepřímo vytvořili originální, myšlenkově hutný, emocemi přetékající, podnětný a na české poměry neskutečně kvalitní snímek, který (nebojme se to konečně přiznat) má ne evropské, ale světové parametry! Co praští diváka okamžitě do očí a do uší je vedle skvělé Schormovy dramatizace komplikovaného příběhu vynikajícňózní hudba, volba odcizeného prostředí staré ocelárny i skvělé herecké výkony (Trojan, Chmela). Naprosto perfektně byly zvládnuty plynulé přechody mezi dějem hry a "realitou", které s postupujícím časem byly stále méně postřehnutelné až nakonec hra splynula se skutečností vjedno a v duchu distribučního motta "Všichni jsme Karamazovi" toto spojení poukazovalo na minimální rozdíly mezi pohnutkami a myšlenkovými pochody Dostojevského postav a herci, případně diváky, kteří byli do dění vtaženi. Celý děj filmu je prokomponován do nejmenších detailů, nemá jediné hluché místo. Zkrátka Karamazovi jsou jedním z nejlepších českých filmů poslední doby a spolu s Venkovským učitelem velmi mohutně zvedají prapor české kinematografie. P.S.: Zřejmě nejsem sám, komu Karamazovi připomněli Larse von Triera.... prostě takové naše české (ale ne malé!!) Dogville či Manderlay...:-)

Úvodním výstupem Jeana Renoira je naznačeno, že Závěť doktora Cordeliera je pouze televizním filmem, ale následující drama, které je po režisérovu prologu rozehráno, tomu příliš nenasvědčuje. Není to "jen" TV film, ale naprosto skvělá a originální adaptace slavného příběhu o dr. Jekyllovi a panu Hydeovi, v tomto případě tedy dr. Cordelierovi a panu Opalovi. Vedle neotřelého a napínavého zpracování tématu nadevše vyniká herecká kreace Jeana-Louise Barraulta. Jeho Cordelier a Opale jsou opravdu dvě naprosto protikladné postavy, charakterově i vizuálně (původně jsem nevěřil, že Barrault hraje obě role...) Opale se na první pohled chová komicky, jakoby vypadl z nějaké sennettovské grotesky, ve skutečnosti ale z ledabylých pohybů a tikavých grimas tryská skutečné šílenství hodné ďábelského sadisty. Každý jeho výstup je skutečnou podívanou, stejně jako ostatní scény, které jsou všechny perfektně dotažené. Zkrátka.. Stojí to za to..

V tomto dokumentu Francois Truffaut poodhaluje svůj přístup k filmovému umění, mluví o svém nadšení pro film, o svých začátcích, kdy jako naprostý cinefil začínal psát pro Cahiers du Cinéma. Mluví o své práci a zaměřuje se zejm. na natáčení Uličníků, Nikdo mě nemá rád, Lásky ve dvaceti letech a Hebké kůže. Je radost koukat se na vyprávění tohoto výjimečného režiséra a nasávat tu zvláštní atmosféru prosycenou láskou k filmu.