liborek_

Někdy v půlce jsem si říkal, že se musím mrknout na jiné filmy tohoto režiséra, protože jestli budou jenom způlky tak dobré jako tenhle kousek, pak budu určitě spokojený. Jaké to bylo překvapení, když jsem zjistil, že jde o debut... Tak precizně natočený film, z něhož čišela obrovská jistota a filmařská zručnost, přesvědčivost, netuctovost a nepodbízení se - to se tak často nevidí. F. Henckel-Donnersmarck projevil obrovský cit pro vyprávění a gradaci, vždyť ten závěr byl skoro až k nevydržení - a přitom jsem z toho nespustil oči do konce titulků (podbarvených působivou hudbou). To nejcennější na filmu je silný příběh, který režisér a scénárista v jedné osobě nemusel nijak složitě vymýšlet, poněvadž archivy komunistických tajných služeb skýtají nepřeberné množství inspirativních námětů... Říkám si, proč podobný film zřejmě nikdy nevznikne u nás, byť by se námět v naší nedávné minulosti jistě našel? Proč nám o normalizaci stačí Pelíšky a Pupenda a ještě se poplácáváme po ramenech, jaké to máme hezké a vtipné filmy...? Možná to bude tím, že slovo disident je dnes už vlastně slovo sprosté, místopředsedou sněmovny máme bývalého aktivního estébáka a peníze se seženou tak maximálně na Rafťáky a Panice... Oscar je v dobrých rukou...

"I am Antonio Montana, a political prisoner from Cuba...," pronese v úvodu filmu nezaměnitelnou dikcí Al Pacino a rozehrává tím nezapomenutelný koncert, v němž napnutým divákům popisuje vzestup a pád brutálního gangstera, jenž začínal jako fuckin' peasant a dopracoval to až na krále drogového podsvětí. Oproti předloze Howarda Hawkse, která se odehrává v období Prohibice, je Stoneův příběh zasazen velice šťastně na Miami do těsných souvislostí s castrovskou Kubou. De Palmeho verze je oproti původní mnohem syrovější, realističtější a v konečném důsledku působivější - nemluvě o zpracování... stačí zmínit skvělou kameru či hudbu. Při srovnání obou filmů jde vidět, že Hawksův snímek je už na dnešní dobu poněkud odtažitý, ačkoli je výborný a Tonyho zde skvěle ztvárnil Paul Muni. Jeho výkonem se ostatně Al Pacino nechal inspirovat. Zjizvená tvář je příběhem i atmosférou někde jinde než Kmotr, Mafiáni či Tenkrát v Americe, nicméně je přinejmenším stejně tak dobrý a protože je velice originální, stal se téměř kultem. A výkon Al Pacina k tomu přispěl měrou nejvyšší - jeho dokonalá stylizace, úzkostlivá snaha po maximálním vystižení charakteru, dikce, ale současně též přirozenost.. to jsou atributy, jichž může dosáhnout jen málokterý herec. Jaký div, že nedostal ani nominaci na Oscara - tím v mých očích zlatý plešounek definitivně ztrácí váhu..:-) P.S.: Dost jsem se bavil při srovnávání filmu s jeho TV verzí: "This town's like a great big pussy just waiting to get fucked" X "This town's like a great big chicken just waiting to be plucked..." :-))

Kmotr III je opravdu hodně podařené vyvrcholení slavné ságy rodiny Corleonů. I když... Je to sice výborný film, avšak dle mého úsudku je z celé trilogie až na třetím místě - ale rozhodně se tam nekrčí, nýbrž kříčí a žádá si pozornost. Stárnoucí Micheal Corleone, překvapivě trýzněn čímsi jako výčitkami, se snaží svou rodinu kormidlovat do legálních vod světového byznysu a současně najít svého nástupce. Mocná rodina opouští svět hazardu, zato se vrhá do zajímavých obchodů s církví, která je zde vykreslena jako silně zkorumpovaná organizace - což nemusí být taková fabulace, jako tomu je u popisu pontifikátu Jana Pavla I... Autoři se sice dopustili menší chybičky, když příběh zasadili do roku 1979, kdy už byl papežem Jan Pavel II., ale to by se dalo odpustit. Důležité je, že jde o skvěle vygradované drama, jež těží z tradice svých dvou předchůdců a je více než důstojným završením celé trilogie.

Byl jednou jeden chlapík, kterému říkali Jim. Tento chlapík se snažil "probít na druhou stranu..." O několik let později byl jiný chlapík, který se jmenoval Oliver... Oliver byl šikovný filmař, který natočil Jimův příběh... A natočil ho dokonale, přesně tak, jak si Jimův odkaz zaslouží...! Vizuálně krásný, atmosférou šedesátek prodchnutý a geniální muzikou nekonformního básníka prokládaný snímek mě nechytil za srdce... ten mě přímo chňapnul! Neuvěřitelná, ba až ďábelská podobnost Val Kilmera se svým předobrazem brala dech. Vlastně ani nemám chuť psát, když mi v hlavě zní Before I sink, into the big sleep/ I want to hear, I want to hear/ The scream of the butterfly...... A taky že nebudu...:-) Ať si to každý prožije sám (má-li k tomu vztah...)

(Pozor, může obsahovat SPOILER...) Tento mistrovský kousek Sydneyho Pollacka je metaforickou hříčkou, jež sice historicky sahá k hospodářské krizi v 30. letech, nicméně její podstata je nadčasová; tu a tam totiž někdo z nás zakusí onu bezvýchodnost situace do takové míry, že je ochoten podstoupit lobotomii vlastní hrdosti. Únavný taneční maraton jako metafora zoufalého života? Koně se také střílejí je především existenciální příběh, jenž zobrazuje osud jako ozubené soukolí, které člověka drtí mezi svými evolventami tak nemilosrdně, že občas nemá jinou možnost úniku, než jaký zvolila Gloria Beatty v podání skvělé Jane Fondové. Koně se také střílejí nabízí také fascinující přesah do dnešní doby, kdy lidé z existenciální beznaděje (nebo ještě častěji nudy) vstupují na křehký led pseudoreality šou, v niž se podrobují podobnému martýriu jako účastníci onoho nešťastného maratonu (i když oni si to tak asi nepřipouštějí). V konečném důsledku stejně nikdo z pokušitelů štěstěny nevyhrává a v tom je ten výsměch, který nahání hrůzu...

Už si připadám trapně, jak se v případě filmů F. Truffauta opakuju... Kapesné je další snímek tohoto tvůrce, v němž s neskutečným pochopením, vhledem do duše a dokonalým citem pro realitu zobrazuje mezilidské vztahy - zde vztahy mezi nejmenšími. Truffaut je vyjimečný režisér, a to nejen proto, že ukočírovat takovou bandu dětí dalo jistě dost práce... Navíc se ani trochu nepřiblížil k tomu, co svádí mnoho jiných filmařů, jež děti ve svých filmech zneužívají jen pro to jejich roztomilé pitvoření a většinou pak vytvářejí sentimentální rodinné komedie. Truffaut tady zobrazuje svět dětí jako plnohodnotný spletenec vztahů, prvních problémů, lásek, rošťáren i komických okamžiků, na které se potom v dospělosti tak rádo vzpomíná. Film nemá nějaký jednotný příběh, není tu jeden konkrétní hrdina - tím je dětství jako takové. Truffaut sám měl problematické mládí, z čehož pak čerpal ve svých klenotech jako Nikdo mě nemá rád, z toho též vychází Doinelovská pentalogie. V Kapesném se k tomuto tématu vrátil a stvořil dokonalý portrét dětské duše. Krásný film! *****

G&F je jeden z posledních filmů Feredica Felliniho i Giulietty Masina. Škoda... Fellini se otevřeně pustil do kritiky moderní televizní doby, do níž se staré dobré zvyky a způsoby nehodí, která si nepotrpí na stálost a která letí rychlostí reklamního skeče... G.Masina spolu se skvělým M.Mastroiannim vytvořili nezapomenutelný stárnoucí pár tanečníků, na jejichž osudech výborně vidíme rozdíly dvou naprosto odlišných světů - toho starého, jenž přetrvává ve vzpomínkách, a nového, který žádné vzpomínky uchovat neumožňuje, protože je založen na prchavém účinku okamžiku. Vlastně mi až běhal mráz po zádech při pomyšlení, jak je tento film aktuální: "Vy nejste manželé? Škoda, chyba... / No ale... Nechápu proč / Líp to zabírá. Divákům se milostné příběhy líbí" Film je natočený v charakteristickém italském střihu, v typickém Felliniho provedení. Ne, že bych ty taliánské postsynchrony miloval, ale na druhou stranu si to už bez nich nedokážu představit :-) G&F je zkrátka vynikající završení dráhy dvou velkých osobností světa filmu. Fellini natočil krásnou reflexi hopsavých estrád a G.Masina okouzlila (samozřejmě i Mastroianni) svým herectvím. P.S.: Přišlo mi víc než symbolické, že hlavní moderátor té závěrečné estrády jako by z oka vypadl Krampolovi....:-)

Mrazivě reálný děj, drama bez příkras a zbytečného kudrlinkování, atmosféra hustá jak pára nad temelínskými hyperboloidy a ukázkově bezchybný Daniel Day-Lewis s neméně skvělým Petem Postlethwaitem.... To jsou ingredience, s nimiž žádný film nemůže být průměrný natož špatný, ba právě naopak... Fanoušci Vykoupení z věznice Shawshank prominou, ale Ve jménu otce je vězeňský majstrštyk, který alespoň u mě převyšuje tento technicky sice dokonalý leč příliš vyfabulovaný Kingův příběh (byť i já jsem mu dal 5*...). Za Sheridanovým filmem totiž stojí naléhavá reflexe nedávné britské historie a současně kritika celého systému. V průběhu snímku jsem nenašel jediné hluché místo, žádnou skvrnku, která by odváděla pozornost, byl jsem vtažený přímo do děje, mezi vybuchující bomby, mezi mříže a bachaře... A tohle všechno bezezbytku platilo a platí i po druhém shlédnutí. *****

Dlouho jsem se Manderlay vyhýbal, protože jsem si nebyl jistý, jesli Lars von Trier dokáže zopakovat tak vynikající experiment, jakým bylo Dogville. Teď mohu konstatovat - dokáže... Ostatně Trier ukázal už filmy Prolomit vlny, Idioti, Tanec v temnotách, Evropa atd., že je vyjimečný autor. Manderlay je druhá část tzv. Americké trilogie. Tentokrát se Trier zaměřuje na tu nejdůležitější vlastnost, kterou se Amerika ráda pyšní, a to "svobodu". Je svoboda skutečně tak samozřejmá věc, nebo lépe řečeno je svoboda opravdu tím vysněným cílem nevolníků a otroků? Trier je zde nekompromisní a na příběhu jedné osady, zapadlé kdesi v Alabamě, ukazuje, že svoboda je problém komplikovanější, než se na první pohled může zdát a nechává ve svém filmu naivní Grace vystřízlivět z názorů, že svoboda a demokracie se dá naučit během jedněch žní... Zpočátku mi dělalo problémy zvyknout si na Bryce Dallas Howard v roli Grace, ale myslím, že dobře Nicol Kidman zastoupila. I forma celého filmu se oproti Dogville posunula ještě dál. Zatímco v prvním snímku se ruční kamera "narýsovaným" kulisám jakžtakž věnovala, zde jsou zabírány většinou jen postavy a "kulisy" jsou tak ještě nepodstatnější než u Dogville. Naprosto brilantní závěr s překvapující pointou je pak dokonalým završením Trierovy kritiky a abych pravdu řekl, mě skoro dostal na kolena... *****

Myslím, že se dá do puntíku souhlasit s oficiálním textem distributora - Wajda opravdu tuhle historickou perlu zrežíroval skvělým způsobem, film skutečně překypuje výbornými dialogy a Gerard Depardieu tady bezpochyby podává jeden ze svých nejlepších výkonů (ale vynikající je i představitel Robspierra Polák Pszoniak). Snímek se soustřeďuje na konfilikt dvou osobností Velké francouzské revoluce a na pozadí vlády teroru zobrazuje úskalí revolučních tendencí, které se bohužel opakují stále dokolečka a nevyhnou se žádné době. Zkrátka revoluce požírá své děti - tak to vždycky bylo a tak to bude. Nádhernou pointou je závěrečný výstup malého chlapce, kterak recituje zoufalému a nemocnému Robspierrovi Deklaraci občanských práv... Zkrátka Danton je úžasný film s nepřekonatelnou atmosférou a i přes neodvratný a každému jasný konec nechává diváka napnutého až do konce. Film s velkým F...