VanTom

12leté natáčení dospívání chlapce z rozvedené rodiny se zúročilo v maximální autenticitě, kdy snad jen přítomnost Patricie Arquetteové a Ethana Hawkea (obou skvělých!) upozorňuje na to, že se nejedná o časosběrný dokument. Linklater navíc nevytváří umělá dramata, jde mu o obraz všední skutečnosti. Možná v tom se skrývá hlavní úskalí přetaženě dlouhého snímku, kdy vývoj – světonázoru a charakteru – vlastně ničím zvnějšku neformuje. Dělá tak sice záměrně (a realisticky), jenže divácky už ne tolik vděčně, jelikož mnohé rozsáhlé myšlenkové dialogy pak sklouzávají k lehké vyprázdněnosti (opět, realisticky odpovídající věku) a herecký výkon čím staršího Ellara Cotraneho k topornosti.

Přihlouplá přímočarost a prostota v duchu retro psaní Stana Leeho dosahuje ve 3. díle vrcholu, žel v tom negativním slova smyslu. Nesoustředěný scénář toho chce postihnout hrozně moc a na potenciálně skvělé, ale nevyužité (a proto ploché) padouchy mu nezbývá prostor, v telenovele mezi ťulpasem Petrem a MJ (a Harrym a zcela zbytečnou Gwen) se jen tu a tam připomenou. V první půli si ještě nejde na nic extra stěžovat, ale potom, co přežijeme trapnou epizodku s agresivně slizkým emo-Parkerem, vyžereme si do dna přepálený patos, sentiment a klišé ošklivě digitální závěrečné akce a nesmyslného propojení Sandmana s vraždou strýčka Bena.

Spřátelení(+) a spolubydlení rozvádějící se čtyřicátnice s trojicí mladých, začínajících filmařů v povrchnosti konkuruje lecjakému televiznímu sitcomu, také by se klidně dalo rozepsat do odpoledního rodinného seriálu. Na druhou stranu je nekonfliktním způsobem milé, odpočinkové, vtipné (i když vyloženě komediální zakopávání mu spíš škodí). 50 %

V upozaděném režimu školní teenagerské romantické komedie předkládá scénář i půvabné momenty, zatímco jako aktivistická feministická rebélie jen návodně křičí jedno vzteklé plakátové heslo za druhým v karikovaně toxickém prostředí. Girl power! Jsem 110% černá a jsem na to hrdá (a lesba k tomu)! Až skutečně otravuje. 3/10

Vlastně se mi i 2. pokračování docela líbilo, ovšem objektivně (ehm) na 3 hvězdičky nedosahuje. Tvůrci mají jasno, s čím pracují (postavy zase vědí, proti čemu žravému stojí) a lacinou brakovost snad i vyžadují, jenže postupně z příjemně povědomého, při zemi se držícího návratu domů dělají sice záměrnou, ale již (doslova) ulítlou volovinu, jejíž kulhající tempo a hrůzné triky nezachrání ani vehementní zlehčování.

Nízkorozpočtová animace strádá v detailech pozadí, při chůzi či plutí krabicových aut, nicméně dynamické bitky a postavy vykresluje dobře – a o ty jde především. Citlivý náhled do nitra Supermana a jeho nejistoty ve vztahu s Lois z něj tvaruje nečekaně plastický charakter, příjemně živě se pak odvíjejí i interakce mezi členy Ligy nebo záporácké plány Lexe Luthora. Důsledkem je, že se o Supa v zoufale vyrovnaném závěrečném fightu v ulicích Metropolis skutečně bojíte a při jeho posledním, obětavém činu cítíte i patřičné emoce.

Standardní ečči harémovka hraničí vyloženě se sexismem, když jediným smyslem bytí krásných (a prsatých) sekirei je bojovat za (a předhánět si) svého ašikabiho, čili pána, který je polibkem okřídlí a k sobě připoutá. Naším hrdinou se tak stává vykulený student, lúzr, kolem něhož se točí hned 4! Naštěstí jsou on i ony celkem fajn a groteskovým pošťuchováním nešetří (ani při něm neplýtvají odhalenými bradavkami). Velká bitevní soutěž (či co má plán šíleného megalomana znamenat) mezi všemi 108 krasotinkami se nicméně (prozatím) omezila na pomoc zamilované dvojici k útěku z uzavřeného města a dost klesla.

Superhrdinské historické fantasy mě fakt okouzlilo na (líbivě barvitý) pohled, bohužel ale pramálo zaujalo přízemním příběhem či stylizovanými postavami, přestože si s jeho vyprávěním a jejich patáliemi dalo poctivě (a pomalu) na čas. Až mi bylo líto, jak mě emočně minulo, ovšem může si za to i samo žánrovou rozháraností (z romantizované nostalgie přes srdceryvné drama šup do grotesky (zloduch)). Ani dynamické komiksové bitky krev nerozproudily (i když digitální tekutinou jinak nešetřily), nebylo jich mnoho a byly krátké, nijak epické, často přehnaně zběsile sestříhané.

Kýčovitá, leč pohodová romantická komedie pro starší a pokročilé… ženy, rozhodně pro ženy. Mně tudíž bylo z pubertálně „rozpučené“ Meryl Streep a bujného Aleca Baldwina občas trapně, nicméně i tak legrace převažovala a distingovaný Steve Martin zachraňoval rozumným seniorům čest.

Překvapivě nejde zase úplně o to samé (i když de facto jde), pátrání policistky a skládání rozházených střípků, co se za poslední 2 roky stalo v „domě s nenávistí“ (čili jak brutálně a nechutně zemřeli jeho nájemníci či návštěvníci) je celkem o něčem. Jenže se totéž nedá říct o ubíjejícím plíživém strašení, o očekávaných lekačkách ani o nijak objevných fatalitách od naštvaných duchů (naštěstí různorodých, již megatrapné krkající „bledule“ zůstaly v Japonsku).