honza.g

V podstatě žánrový film. Bum-bác, pár vtipných replik, a cyklus se opakuje tolikrát, co průměrný divák snese. A celé to má pozitivní náboj boje dobra se zlem. Prostě jen zábava, která se snadno přejí, ale čas od času se hodí. Na cestu dálkovým autobusem skoro lepší než Troškovy Slunce a Kameňáky.

Asi mám slabost pro hrané dokumenty, protože tohle není nějaká bomba, která vás vezme za srdce nebo nadchne nějakou superkvalitou čehokoliv. Ale prostě nevidím vadu, je to příjemný film, který dává smysl. Pokud je to podle pravdivé události, je to jen bonus navíc, za to hvězdu nedávám.

Myšlenka, že filmy tohoto druhu potřebujeme, je lákavá. A řada režisérů jí podlehla, takže s filmy z šeského venkova v 21.století se roztrhl pytel. Jenže k tomu, aby toto téma ve společnosti nějak rezonovalo, je potřeba taková drobnost - musí ty filmy většina obyvatel nejen vidět, ale také pochopit. A takováhle sbírka exotů (nezpochybňuji ani možnost jejich výskytu v jednom městečku) pospojovaných málo pravděpodobnými vztahy mezi nimi těžko přitáhne pozornost. A story, která nemá hlavu ani patu - co si z toho mám odnést? Petr Václav prostě pro většinového diváka točit neumí a asi ani nechce. Jenže i artoví fajnšmekři mají na výběr filmařsky chutnější díla (Sláma, Sedláček i další režiséři, kteří se tak nespecializují na vesnici)

Lámu si hlavu, proč se to točilo. Od vzniku Rain Mana se hlavními postavami filmů stávají duševně nemocní nebo postižení lidé dost běžně. Pro scénáristu to znamená pohodlí, postava může konat překvapivě, zajímavě velmi snadno, do hlavy jí nevidí pořádně ani psychiatr, natož běžný divák. A okolní, "normální" postavy mají k dispozici roztodivné situace a modely chování všeho druhu, se kterými se může divák identifikovat nebo srovnávat, jak by se zachoval on. Stačí to pro vznik filmu, který má větší ambice než si na sebe vydělat? Asi ne, proto se tvůrci často snaží o něco víc. Třeba o "výchovu", jak se k pacientovi s určitou poruchou chovat. Nebo o analýzu společnosti, jak je připravena se s těmi postiženými vyrovnat. U tohoto filmu jsem měl pocit, že je snaha o rozkrytí příčin hrůzného skutku, nebo dokonce příčin rozvoje (nebo snad dokonce vzniku) Olžiny choroby. Dle mého soudu se to nepodařilo (mj. proto, že nic bližšího o její chorobě nebylo vyjeveno), takže vznikl emocionálně vypjatý rádoby dokument s dobrými hereckými výkony, který zaujme poctivým vykreslením atmosféry bezčasí ČSSR v období normalizace, včetně detailů. Samotný příběh Hepnarové divákovi nepřinese nic, ani naději, ani dojetí, dokonce ani depresi. A dokumentární význam si netroufám hodnotit, pokud bych měl věřit závěru filmu, tak se zdá, že režim byl tím činem tak překvapen, že žádný větší výzkum nedělal a dokladů a věrohodných výpovědí moc nepořídil. Takže se kloním, že filmaři opět vsadili na kreativní přístup ve stylu "mohlo to takto být".

Dobrý námět, děj, co má hlavu a patu, herecké výkony slušné (akorát český lev za vedlejší ženskou roli, to snad byla politika - nic proti Špalkové, ale ta role měla snad 5 minut celkem a ještě méně vět). Ale scénář mi přišel jak nedodělaný - ty nejzajímavější momenty (= způsob češení nastíněného konflikti) byly prostě vynechány. Naopak "erotická" scéna klidně mohla zůstat bez detailních záběrů, filmu by to prospělo.

Je to opravdu spíš bajka, doufám, že lidi, co tu dobu nezažili, se neodnesou představu, že taková úča byla běžný (z)jev. V socialismu se mísilo několik ekonomik a ta šedivá, v níž kralovali řezníci, zelináři a vedoucí Mototechny byla celkem široce rozšířená. Učitelé ji využívali v míře obvyklé, ale spíš jako pokorní zákazníci (chci dobré maso na neděli - nemohu dát kouli synovi místního řezníka, a nebo obráceně zelinář schová soudružce učitelce nedostatkové banány, aby byla k jeho dceři vstřícnější). Skoro na každé škole byla nějaké zavilá komunistka, ale o kombinaci s takovou vyděračskou povahou jsem ani neslyšel. A ještě vzácnější byla existence tak statečné ředitelky, která by se proti předsedkyní ZV KSČ takto postavila (zde dokonce v součinnosti se zástupkyní - většinou aspoň jeden právě z vedoucí dvojice na škole byl zasloužilý komunistická kádr). Takže to co se sešlo na téhle filmové škole, je dost unikát, a proto jde o nevšední až extrémní příběh, který autorům usnadnil vykreslení jak atmosféry tak tehdejší myšlení běžných rodičů. A to se jim povedlo mistrně, civilní herectví tomu jen pomohlo. To rozdělení na tě třídní schůzce bylo jak z učebnice: 70-80% se prostě jen přizpůsobilo, situace se jim moc nelíbí, ale chtějí klid a hlavně nevyčnívat. Zbytek se rozdělil zhruba na poloviny, jedni jsou proti nahlas, protože jim situace moc vadí a druzí jsou pro a dokonce taky nahlas, protože jim situace vyhovuje, nebo se jim dokonce líbí. Proto dávám 80% , ačkoliv se obávám, že kdo to nezažil, tak příčinu chování těch zneužívaných rodičů zcela nepochopí.

Příběh o Popelce je potlačen, jakákoli psychologie postav je vymazána a 60% času je to myších a dalších zvířatech, ovšem mluví jen myši. Čili je to cíleno na předškolní děti, takový Tom&Jerry na malém zámku a k tomu štrápáce se skleněnými střevíčky, které vydrží tanec i úprk po schodech, ale když spadnou za 2 metrů, tak se roztříští. Jistě, Disneyho kreslíři si mákli a odvedli svůj vysoký standard, hudba taky ujde, ale 60% je až dost.

Další japonský animák, který mne nadchl. Tak propracovaný scénář a zároveň grafika, to nemá obdoby nikde na světě. Film je zcela nadnárodní, problémy dospívajících s rodiči a životem vůbec jsou vykresleny sice v japonských reáliích, ale jsou totožné s těmi, co známe z euroamerického civilizačního okruhu. Jenže tato naše kinematografie je už neumí tak pěkně podat a tak se zaměřuje na nějaké anomální situace (agresivita, rasismus, zdravotní problémy, ...) , kde se snadněji napíše nějaká zajímavá zápletka. Když v Evropě vznikne film o dospívání, tak je to buď drama, bláznivá komedie nebo nuda. V Americe ještě k tomu dpláží přidat výchovné momenty, ale tak prvoplánové, že Evropan na to nemůže vůbec koukat. A Japonci udělají silný příběh bez dramat, vylíčí psychologii postav pomocí několika scén a přitom neupadnou do dojáku, a že je v příběhu vlastně návod, jak se s pubertou mohou vypořádat mladí, ale i jejich rodiče, je tak nenápadné, že vám to dojde až druhý den. Vedlejší dějové linky nerozptylují, ale potěší - kocour byl přímo kouzelný.

Každý Burtonův výtvor stojí za pozornost, a zkaždého ve vás něco zústane. Fanoušci režiséra a/nebo jeho dvorního herce Deppa jsou pochopitelně nekriticky nadšení, ale mají v zásadě pravdu: to, co oceňují, je opravdu pěkně provedené. A přitom se zapomene na jiné součásti, které už třeba nejsou tak super. Já si třeba myslím, že opravdu dobrý film má mít poselství, nebo ztvárnit nějakou myšlenku, která má obecnější platnost. Ale i tak bych dal 75%. O hvězdu níž jsem šel proto, že mne naštvalo, když úvod filmu zrodil a pak ještě chvíli živil naději, že půjde o bitvu mezi rozumem nastupujícího století vědy a pověrami končícího středověku. Vytvořit hrdinu, který se navzdory pošklebkům drží racionálních postupů a pak ho vložit do světa, kde jsou nadpřirozené síly pevnou součástí reality, je podvod na divákovi. A aby se děj nezadrhnul, tak jeho myšlení udělá obrat o 180 stupňů, jak v Orwelovi. To není fér.

Knihu jsem nečetl, ale pochybuji, že je tak zábavná, jako Duškův scénář. Specíálně jeho hraní s češtinou (dali jste mi svůj hlas, tak teď mlčte) ty sociologicky-filozofické rady posouvá do nepokrytě zábavné talk-show, jakoby bez vyšších ambicí. Ale má to větší dopad, než když Dušek při jiných příležitostech vypráví o esoterice a o svém vnitřním světě a zní tak vážně, že mu věříte, že to fakt myslí vážně. Prostě vážné věci je lépe říkat s humorem.