Filomena.I.

Sergej Paradžanov hovoří k divákovi především obrazem a symboly a stránka dějová je jen doplňující linkou. Sděluje cosi vnitřního, osobitého, duchovního...a k tomu nutné je především otevřené srdce nežli mysl našponovaná. * V huculské komunitě otesané větry ostrými a prací tvrdou odvíjí se balada o nenaplněné tragické lásce. Barva ukazuje nám život a radostné chvilky dětství, symbolisující lásku a harmonii života (běh po lesní pěšině). V barvě vyvedeném závěru pak Ivan navrátivší se k Bohu a tím i k životu je osvobozen a jeho vzkříšení symbolisuje svatba, která je vždy počátkem nového života. Bezbarevnost znamená bezžití, (duchovní) smrt. V kraji plném zvyků pohanských mísících se s křesťanstvím přebývá též Archanděl Michael střežící svatost, v podobě toho nejubožejšího němého blázna Mika – vědoucího, doprovázejícího, bojovníka proti zlu. V Bohem zapomenuté zemi či lidmi, kteří zapomněli na Boha? Kouzelná kamera vtahuje nás do tohoto boje dobra se zlem mnohdy s prvky hororovými, silně připomínajícími Erbenovu Kytici a umocňuje atmosféru obrazové mosaiky. Na Stíny zapomenutých předků nelze jen tak zapomenouti. Obrazy mocné ve mne stále zůstávají...Podrobný vhled do filmové balady v mém Deníčku.

Ospalým špinavým městečkem poflakuje se floutek znuděný a čeká na něco, co by do jeho života vneslo trochu vzrušení. Potkává zvláštní (spíše divnou) dívku, které se pak jako klíště drží až do konce filmu. Doslova přes mrtvoly. Zahlédne v ní totiž paprsek světla, jež podvědomě hledá. Je však zaujat sám sebou a svými zlými činy upadá do hlubší temnoty a chaosu. Prchá před zákonem i sám před sebou. Skrývá se. Zlá země je v něm. Holly (svatá) musí stát při něm. Podvědomě totiž cítí, že skrze ni může dojít záchrany. Může dojít na konec jeho zdánlivě nekonečné cesty zločinu. Holly je metaforou obětování. Ranní úsvit s šedavými horami v dáli a probouzející se přírodou (doteky ztraceného ráje) náhle jeho zběsilý úprk zastaví. Paprsek světla dotkne se jeho srdce, jako když vyprahlá poušť dotekem vláhy rozkvete, a Kit ví, že již nemůže dál prchat, by nebyl ztracen zcela, by neztratil nadobro sám sebe, svou duši............Tedy na můj vkus až moc mrtvol. Prý závěrečnou parodii na glorifikaci amerických hrdinů (pobíječů, zabíječů, vrahounů) Malick přehnal. Nepřehnal. Podrobný rozbor filmu v Deníčku.

Povídka o policajtovi. Povídka o policajtovi s neodmyslitelným "brkem" v koutku úst. Povídka o znuděném policajtovi, čekajícím na příležitost...Ta přichází s povídkou o padouchovi zlodějským s praktikami mafiánskými. Povídka o chlápkovi, co "sotva zašpiní prostěradlo". Povídka o chladnokrevném zabijákovi, jehož složka leží ve zvláštním archivu boje proti banditismu. Povídka o velké taškařici s cholerickým komisařem, kterýž jediný rozvíří jinak poklidné povětří. Povídka o zvláštním vztahu policajta a zločince. Povídka v duchu klidně plynoucí řeky s občasnými mírnými peřejemi. Co život dal a vzal (neb spíše byl vzat). Zkrátka normálka.

Sexbomba šedesátých let BB (s holou prdelkou) a zaprodaný scénárista ráno milující se, v odpoledni láska ta tam odlétlá. Režisér resignující na své ideály a jak jinak prachatý ne-kulturní producent. Zabaleno do prosluněného milionářského Capri s milionářskou vilou na skalisku trčící, nebyli pro mne tím pravým ořechovým (i když Capri je krásný ostrov protkaný tajů plnými jeskyněmi a legendami). Nejsympatičtější postava Fritz Lang (představitel režiséra) mi silně připomínal Oldřicha Nového a zasloužil se o 5 čísel navíc...40 %

Každodenní rituály odehrávající se v tanečním rytmu větru - tanec s veslem, tanec při nošení vody. Voda se vpíjí do země a dává vzejít setbě. Setbě života. Oheň pak dává teplo a jídlo. Čtyři živly navzájem souznící v rukou člověka. Ostrov jako pevný prvek v harmonickém soužití jing a jang – mužského a ženského principu. Žena je srdcem a muž skálou, úhelným kamenem. Neoddělitelná jednota protikladu. Láska je pramenem harmonie. Jen společně jsou silní a schopni milovat a vytvořit rodinu. Ostrov vyjadřující život v moři plynoucího nekonečna. Každodenní rituály, které udržují vztahy a vlastně celou klenbu světa. V jejich věrném každodenním opakování je jejich síla. Naše síla. Neustálý koloběh – kruh, jenž tvoří život. Černobílý obraz prostě konstatuje a podtrhuje sdělení této filmové obrazové básně a vede nás ke kontemplaci duchovního bytí kladouc si stále tytéž otázky: Kdo jsem, odkud přicházím a kam směřuji? Snaha naleznout sama sebe. Meditace nad bytím člověka, odehrávající se v zenové (posvátné) zahradě ostrova...

Chatrče špína odpadky. Nevraživost krádeže osočování handrkování. Chlapi, před kterýmiž bych prchla. Ženy, jímž bych se vyhnula. Chlapák v montérkách pohybující se mezi tím vším... Drsní chlapi chápající se práce a zvelebující svůj domov. Sousedská výpomoc. Pracovitost a lenost. Přemáhání a snaha. Semknutí v hudbě a tanci. Radost i bolest. A ten chlapík s každým novým kladivem přináší zároveň i novou a novou šanci pro každého, kdo se jí chce chopit. Je blázen. Blázen Boží. Ježkovi oči - nechce snad, bych jej následovala?! To ne. Může mne však povzbudit k hledání dobra v druhém a měnit svůj pohled na něj. I kdyby dobra byla jen špetička. Někdy je to dost fuška a obávám se, že u Putina pohořím. Co spolupracovník, soused, syn, manžel...?... * „Kdybych nevěřil, že se stanou lepšími, nikdy bych tam nešel. A kdybych nevěřil, že se tito lidé - bývalí kriminálníci, vrazi, prostitutky - nestanou lepšími, tak bych jim nepomáhal. Nemám jistotu. MÁM NADĚJI. Naději, že se stanou lepšími. Jestli se všichni stanou lepšími? Ani v nemocnici nevyléčíš všechny.“ „Projev lásky, založený na oběti – jinak to nebude fungovat.“ Marián Kuffa - kněz. Videošotek v Deníčku.

Jedno máme společné: Milujeme meruňky. Ohlodáme je až na kost – totiž na pecku. V padesátých létech soudruzi zlikvidovali mosaikovitost polí. Zmizeli meze stráně i syslové, kterým byl „zabaven majetek“ jako statkářům a vyobcováni byli ze svých domovů. Jemně tkaná struktura se změnila v koláč velkých ploch. A navíc úbytku došli kvůli predátorovi – kočce domácí. *** Sysel – souputník a kronikář prostředí, ve kterém žijeme. Navrací se díky polo-přirozenému chovu. Jde s dobou (co jiného mu zbývá). Zdá se, že zalíbilo se mu létání, tak obydlí hloubí přímo na letištích. Za příplatek zapanáčkuje i v kempech pro turisty. Pro nedostatek svého přirozeného prostředí vytvořil syslí sídliště na sídlišti. Okoštovav vína moravského, rozhodl se vzít práci jako strážce vinic na jižní Moravě a přizpůsobiti se nezvyklému hustě zarostlému terénu. Milovníci surrealismu obsadili Hadcovou step s výhledem na komíny jaderné elektrárny Dukovany. Tak se opět zabydlují v naší krajině. Sysel je náš dlouholetý souputník. Naše „kulturní památka“. „Chrám opravíme. Však sysla ani s nejlepší technologií klonovací nevyrobíme.“ Kdo by si nezamiloval hbité zvířátko s mandlovýma očima a kožíškem žíhaným skořicovým. * Cos o syslech a lidech v Deníčku.

Přehlídka rodičů z bohatých poměrů chlubících se úspěchy svého jedináčka přátelům na „vyšší úrovni“. Nesmělý synek (Dustin Hoffman) zhnusený tím vším se dostává do spárů ukázkové Manipulátorky manipulující se všemi ku prospěchu jen a jen svému. *** Nezkušený absolvent se stává hračkou pyšné paničky uvyklé dosáhnout všeho, co se jí zamane a za každou cenu. Mladík sklouzává do stavu hlubší a hlubší otupělosti a prázdnoty. Stav jeho duše dokresluje nesmrtelná píseň Paula Simona „Sounds of Silence“ začínající slovy: „ZDRAVÍM TĚ TEMNOTO, MŮJ STARÝ PŘÍTELI“…, která se line celým filmem - včetně dalších kousků libých - a dotváří jeho podobu: *** „…A V TOM HOLÉM SVĚTLE ULICE * JSEM VIDĚL LIDÍ NEJMÍŇ TISÍCE * LIDÍ HOVOŘÍCÍCH, ANIŽ BY ÚSTA OTEVŘELI * LIDÍ SLYŠÍCÍCH, ANIŽ BY SLYŠET CHTĚLI * LIDÍ PÍŠÍCÍCH PÍSNĚ, JEŽ NIKDY NEZAZNĚLY…“ *** Láska je jeho jedinou záchranou…(Šotek s písní a překladem v Deníčku.)

Sting má dar vykouzlit atmosféru. Atmosféru, v kterouž ponoříte se jak do lázně příjemné a hýčkati se necháte bublinami trysek libozvučných. Skotské střiky houslí skotačivých vypotí z vás potvornosti nedobré, zamořivše duši vaši. Ozdravné bahno humoru v slově doprovodném oplácá bránici vaši. Tak pookřátí s jiskrou v oku přívětivou vrhnete se s vervou čerstvou opět do vod všedních dnů plynoucích. * Navíc oči vaše rozsvícené ocení obrázky loděnic surrealistické černobílé rodného Stingova industriálního města Newcastle, problikávající koncertem. Jediné minus byla absence titulků k písním, zde o to více potřebných, když šlo o písně ke hře divadelní. * Tři bratři v zemi Skotské à capella v podání pěti bratří Wilson Family mě dostali dočista. To musíte slyšet (v mém Deníčku).

Zpočátku nenápadně plížící se podzimní chlad postupně nabírá na intensitě a v náladě mírně strnulé počnou se do vás zabodávat ledová ostří bouřících povahových rysů, mrazivých hnutí mysli a úletných skutků členů dvou solventních spřátelených rodin. Ledové šípy nepřestanou útočit, dokud vás nezasáhne ten poslední, jenž vás na chvíli zcela ochromí…