Filomena.I.

Režisérská verse nabídla téměř jiný film. Chlapi ze staré Anglie hledají nový svět – ztracený ráj. Jsou však příliš svázáni svými představami, nevázaností, hamižností. Mají zde vše, po čem duše touží – harmonicky provázaný svět s živli a všemi živočichy. Však jejich první čin je pokácení lesa a vystavění vysokého plotu. Tím staví hráz ve svém srdci zapasovaném v brnění zlozvyků a všeho zlého v sobě, jež počne se rozlézat jako černý mor zamořiv vše, čeho se dotkne. Plodem je bída, hlad, špína, nevraživost... Ten oplocený kousek země je obrazem jejich duše... Vrcholem je pobití domorodců, spáleniště, zmatek, chaos... Malickovo další umocnění hledání ztraceného ráje. Komposice mýtu (v tom pravém smyslu slova, nikoliv řeckém jako výmysl), jehož podstatou je pravda o stvoření člověka a světa a všeho v něm. Nádherný obraz cesty k znovunalezení (duchovního) ráje, hledání harmonie, svobody, čistoty, lásky... Kapitán John ji má na dosah po boku Pocahontas, je však příliš zahleděný do sebe. Jeho zrada o tom vypovídá. Až v zastřižené zahradě (představě ráje bělochů) při setkání s Pocahontas pochopí, že vysněný ráj spatřil „v tom lese, ale nepoznal jsem to.“ *** Pocahontas po jeho zradě ztrácí své jméno – stává se nikým. Teprve vstup do šumící trávy v lese za branou pevnosti a pomoc slaboduchého bratra – miláčka Božího – vrací ji pomalu do života... Dostává jméno a nalézá sebe sama spolu se ztracenou harmonií. Navrací se zpět domů... Přednáška ozvučená v Deníčku.

Poslední útes a mé první 3D. Radovala jsem se jako děcko při vypouštění bublifuku. Zde však místo bublin koulely se medúzy a rybky plovaly do ksichtíku. Dokonce přišla i sprcha, ale všici zůstali sushi. Nakonec - děcka byla všudy kolkolem. Dopolední představení AFO pro školy a pár zbloudilců. To za našich let jsme akorát tak kalili ocel se soudružkami učitelkami... * Záběry krásné na svět živočišný zvláštní roztodivný uchvacující, však s velikým otazníkem, jak dlouho ještě? Oceán jako jedno obří smetiště pro člověka rozumového bez rozumu a soudnosti... Opičáci jedni nezodpovědní!

Muž prchající před spáchaným zločinem. Sám před sebou však nelze utéci. Přichází se svou přítelkyní a její sestrou do kraje harmonie. Dům na kopci připomíná domov, teplo, útočiště (a kdo by po něm netoužil). Obklopen loukami a poli se stroji předoucími v pravidelném uklidňujícím rytmu. Ráj na zemi. Abby je šťastna, že může býti jeho součástí. Billy však vzdoruje všemu a všem, chráníce si tak svoji domnělou svobodu. Seménko po seménku zasévá do rajské zahrady špatnost a nepokoj a do víru temnoty stahuje všechno a všechny kolem. Nastává chaos. Rozpadají se vztahy, zničena je úroda. Samotný vztah Abby a Billa je jakési prázdno bez lásky. Ona však poznává lásku a tím se Billovi odcizuje. Ten pak zasazuje poslední ránu a zanechává po sobě jen zmar a zničený ráj. Vše je v plamenech... Další úprk jej však nemůže spasit... Ju a zvláštní světlo obrazu vás přímo vcucne do dramatu děje. Podrobný rozbor filmu v mém Deníčku.

Kdo by si při nich nevzpomněl na Malého prince. Dokument mohl jíti více do hloubky, tak jako baobaby a Exupéry. Nuž možná napravila to diskuse následná...Jenže já už musela zase letět na další projekci... Cosi málo i o domorodcích. Monumentální baobabí ochránce poskytnuvší útočiště před požárem pro mnohočlennou rodinu. A moudrý domorodec stařešina náčelník starosta na ostrově s jedním baobabím obrem, poskytujícím ostrovanům své plody a stín. „Kdo jej zasadil?“ Ptali se. „Bůh.“ A k této prosté odzbrojující moudré odpovědi opravdu už není co dodat.

Jako ze života: Nevejdete se již do dopravního prostředku a musíte čekat na další spoj. Na Jižním pólu, kde ani polární lišky nedávají dobrou noc. Však spoj jede tak často, jako sobolí spřežení na Kamčatce. Navrch jej o pár měsíců zbrzdí psota a slota – především ta psota. Místo stroje přifičí severní vítr – a ten je krutý – jak víme. To vám pak nezbude nic jiného nežli do sněhové díry hluboko se zahrabat. Ještěže jste si pořídili luxusní huňaté kožichy od Malamuttiho a Huskyho (fakt hustý!)! V pustině této ledové neocenitelné! Občas se poštěkáte, zde je to však zcela na místě. Zvláště, když chytrý, však poněkud zbrklý mladík Max rozežene vaši večeři. To člověka naštve. Pěkný kousek však předvede v restauraci U velryby, kde si na vás bezostyšně počne hubu otvírati jedna nevymáchaná (neb vymáchaná?...) fiflena v kožichu pardálím. Buďte dostatečně kousaví a vypudíte ji pryč. Pořádně se nadlábnete. Pak už jen k vaší spokojenosti stačí pohled do očí v tváři k zulíbání a široký úsměv odzbrojující osmi statečných... Jo a ten vrtulník...

S přibývajícími podezřelými přibývali súdruhovia aj súdružky a další súdruh sem a zase tam, co se na scéně Chudík objevil. Navrchovanost súdruhou dovršil hláškou „Česť práci súdruh vedúci“ ku podozrivému, a tím mne naprosto oprostil od sledování děje a už už na čudlík sahajíc chtěla jsem ku konci přetočiti, neb trpezlivosť vytratila se dočista. Nuž kalena nejspíše ocelí budovatelskou tah tento ustála jsem a dotáhla film do řešení konečného se všemi těmi súdruhmi pospolu aj vrahom súdruhom odhaleným. Jsem však z toho všeho potrefená poněkud, že tunaj píši česko – slovensky (neb slovensko – česky?) se stále se opakujícím slovem. Ano, takto otravné to bylo. Zdá se, že nová vlna slovenská nespláchla tých súdruhou do kanálu. Třetí hvězda zavěšená má malý tik nervní, takže maličko poblikává.

„A teď už toho mám dost! Už mě nebudeš ničit! Já tě snad zabiju...!" Tímto provoláním vražedným počata jest další episoda slavného detektiva, toho času na penzi. A letící tykev pruhovaná rozpleskne se u nohou návštěvníka právě přišedšího. „Člověk si myslí, že uteče před podlostí města, když se přestěhuje na venkov. Zelená pole, zpěv ptáků, usmívající se přátelské obličeje... Ta zelená pole jsou tajnými hroby obětí těch nejzáludnějších vražd. Ptáci zpívají jen chvíli, než je nějaký idiot ve tvídovém obleku zastřelí. A všechny ty usmívající se přátelské obličeje, co asi skrývají?...“ A to ještě nenavštívil Midsomer, kdež se už všici navzájem povraždili...

Duše zaslepená * věčně štvaná z místa * Bohem opuštěná * žes tak málo čistá * Ženicha Krista ztratila jsi * není spásy, není kudy kam * Běda nám! * Bázeň Boží je ta tam * Slyšíš Boží hlasy * není ti však asi * žádná řeč už svatá * Tvoji mysl láká * hřích a bláto * Hleď, a za to * treste ze všech stran * drahota a bída * V zemi válka dravá * Morem Bůh nás stíhá * soud svůj poznat dává * to je tvoje strava – plahočení * víry není * sklízíš klam a mam * Běda nám! * Bázeň Boží je ta tam! ***** Úvodní píseň vystihující vše: Zpustošenou zemi českou, bídu, utrpení, zpustošenou duši. Ukázkově naservírováno se vší tou parádou potrhanou na jedné tvrzi polorozbořené špinavé smrduté vyhlížející jako duše jejích obyvatel s jedem v ústech... „Pazdíro nařvaná“... Kde zůstaly čest a sláva?... Běda nám! Bázeň Boží je ta tam...

Slibovali mi KLASIKU. Dostalo se mi čehosi potforného s výrazy moderními. Slibovali mi korunního prince – ŠLECHTICE, dostalo se mi kohosi dementního usmívajícího se neustále se ztrátou paměti e e, nepamatuji si, kdo jsem. Jsem však šťasten a starostí (i mnohého dalšího) prost. Navrch Chocholouš přehrávající nemaje vztahu nižádného k bratru svému. Princezna draku sežer si mne anebo né. * Pěknou výpravu mi slibovali, já však oči třeštila na jakés roztleskávačky trapné v rouše tureckém – ostatek v hávu gotickém byl. Hudba jak mišmaš v dortu Pejska a Kočičky – těžko stravitelná. Kam odlétnul humor libý? Jen šaškárny a la Na stojáka. Kam podělo se šlechtické noblesní chování, líbeznost a cudnost princezen, gentlemani, kam poděl se příběh, napětí, oběť, charaktery, boj dobra proti zlu... KAM PODĚLY SE POHÁDKY? Zdá se, že Mozkomoři je vyssáli jako malé šedé buňky z této.

Více než „Pýcha a přemlouvání“ choulila se v Anně Elliotové naděje a doufání a světlo prozření svitlo kapitánu Wentworthovi po jeho osmileté zatvrzelosti a uražené pýše odmítnutého nápadníka. Opětné setkání po letech rozbouří vlny jejich dřívější důvěrné náklonnosti, byť exsnoubenci se rozsvítí až v posledních sedmi kapitolách. Váhání jeho však zcela ospravedlní upřímné vyznání a vylití citů v dopise milostném plném vášně, rozervanosti, nejistoty a doufání a nakonec odzbrojujícího vyznání lásky, kdy s adresátkou viktoriánské Anglie zatočí se svět a čtenářkou 21. století též. Ta musí na chviličku knihy odložiti a přemítat a doufat v to, že milostný dopis není muzejní vycpaninou a stále se v době iPadů internetů esemesek Ufounů tabletek a dalších šíleností vyskytuje a není druhem vyhynulým. Protože pak by tento svět opravdu nestál za nic. * Film představil Annu utípnutou, takovou chudinku bez názoru a naprosto zchvácenou maratonem závěrečným. Koukaje vyjeveně na ten výkon sportovní, pochopení zám(v)ěru tohoto moderního jaksi se nedostavilo. Sapristi – a polibek na veřejnosti? Zhola nemožné! Divačka udivená s očima vytřeštěnýma musela vydýchávati... Dopis milostný utekl scénáristovi zcela, což je ovšem velká škoda a absence zásadního nedosáhne na plné ohodnocení. Doplňkem k filmu je zcela nezbytně kniha... (Navrch místo bruneta urostlého kapitán byl blonďák hmm mm.....)