Filomena.I.

Stromy před zimou odívají listy paletami barev podzimních, vyssávajíc z listů živiny životodárné, by zimu krutou přežily. Proto tyto ztrácí barvu zelenou a posléze opadají. Jinak zas přežívají tisícileté borovice na americkém severu. * V sonorské poušti kaktus desetimetrový otevře během tří týdnů pro noční opylovače netopýří dvěstě svých květů žijících jeden den. Ze čtyřiceti milionů semen jeho vyroste pouhojediný kaktus, čekající sto let na výšku svých rodičů. * Dračinec rumělkový roztáhne svůj slunečník s listy voskovými, by neunikla mu ni kapka vody na vyprahlých skaliscích Sokobry. * Pralesní Heligonia zotročila si zcela kolibříka růžovohrdlého, jenž jediný dosáhne na nektar její slaďoučký, a tak celý život sedá po boku otrokářky své a křídel svých neroztáhne nikdy v svět širý. * Roztomilé masožravky ujistí vás o úspěšné strategii lovu. Běda hmyzu toužícímu po míze jejich lepkavé. To monarchové početní nechají housenky své po stovkách utopit v latexu klejichy rozprostřené, by mohli poté šťávy její lahodné popíjet. *** Toliko střípky ze střípků života rostlin v dalším úchvatném seriálu s detailním okem kamery neuvěřitelným. Jakož i života zázračného zvířat na souši i pod vodou, s vtipným komentářem sira Davida Attenborougha, poodhalujícího nám krásu stvoření svým osobitým přístupem. * Několik obrázků a video-šotků v mém Deníčku.

Intimní obraz geniálního expresionistického nizozemského malíře Vincenta van Gogha. V bravurním podání Kirka Daglese vidíme opravdovost až nahotu hledajícího umělce, dávajícího do svých děl celý svůj rozervaný život a své nejniternější city. V jeho obrazech cítíme žár Slunce, energii a čteme v nich vášeň a neklid vedoucích až k šílenství. Film nás přivádí na místa, kde mistr pracoval a poodhaluje nám zákoutí umělcovi duše - žízeň po životě, po lásce, po přátelství, po světle… *** Oko kamery pozoruje ráz a charakter krajiny, kde van Gogh proseděl hodiny u malířského stojanu. Život zachycený na plátno filmové umocňují obrazy mistra na plátně malířském, prolínající se celým filmem. *** Neklidná duše Vincenta van Gogha se navždy otiskla do jeho obrazů…

Originálnost kamery, barevnost a hudba utvářejí jedinečnou scenérii a atmosféru jedinečného filmu, jenž pokládá divákovi nejzásadnější otázky v životě člověka: Odkud jsem přišel, kdo jsem a kam směřuji. Plynutí v čase vesmíru symbolizujícího nekonečno (věčnost, svět „na druhém břehu“, ve čtvrté dimensi) v rytmu Straussova valčíku „Na krásném modrém Dunaji“ je úchvatným zážitkem plným harmonie, nepotřebujícím žádných slov. Hal jako symbol nejvyšší Inteligence, dávající člověku svobodnou vůli v rozhodování, je v rukou člověka. Na člověku závisí rozhodnutí souznění či ztráty kontaktu - odpojení. Člověk je tím, kdo uzavírá sám sobě dveře do bezpečí (vesmírné rakety). Závěrečné obrazy připomínají kruh, koloběh života (dítě - muž - stařec). Dítě jako symbol počatého života prožitého v reálném čase se jako stařec rozpomíná, odkud přišel a navrací se domů… *** Ačkoliv řazené žánrově mezi sci-fi, do této škatulky mi vůbec nezapadá. Nezestárnuvší film po dalších shlédnutích nabízí stále nová a nová odhalení a otázky k zamyšlení…100 %

OHLUŠUJÍCÍ. Po půl hodině hlava třeštila z toho lomozu (nad)zvukových efektů umocněných příšernou hudbou (asi nebyla tak příšerná) a ruka šmátrala po čudlíku k típnutí zvuku. Možná byl to záměr režiséra připomenuvšího, že konec světa nebude žádnou procházkou růžovým sadem (byť se uděje jakkoliv). Film 2012 stojí na vizuálních efektech a postavy v reji živlů prchající jsou charakterově černo-bílé či málo vykreslené. V celé té změti digivizu (pro mne až příliš předigilizované) se zmítá v karavanu jedna sympatická praštěná postavička, které uděluji hvězdu za upřímnost a přímost (zasejc in memoriam), kterých je v dnešním (pře)mediálním světě jako šafránu. Další hvězda patří dialogu šaolinských mnichů. K popkornu doporučuji přibalit špunty do uší.