cineman

Už dlouho jsem neviděl tak úžasný herecký (dvoj)výkon. Nepotřebuju, aby mě film za každou cenu šokoval. Tady se dostavily emoce díky slovům a projevům v tak nepřátelském prostředí jako je politika. Emoce na 90%.

Vyšňupnutý šnek, smrtící utahování korzetu a orgastické zvuky vyplňující výslechovou místnost nemůžou zachránit nudnou frašku nastavujíci zrcadlo třeba i totalitnímu režimu. Bad choice Variety.

3 důvody proč milovat tenhle film: 1) Michal Gondry - něco jako zlatou neobrostlou židli v mojí zasedací místnosti "topů" režisérů má rezervovanou, 2) David Chappelle - denně s chutí, denně jinak lítá, koho vám ta improvizace připomíná?, 3) Killing me softly - když vás nečekaně překvapí čekaná věc? To je zážitek, s hudbou navrch. Přisadil bych si na to, že jich ještě pár pan Gondry má. A ukáže.

Celej film jsem nějak odolával, ale pak přišlo Wembley a vybouchlo to. Při Radio Ga-ga to vybouchlo.

Úvodní film festivalu rozhodně nenudí. De Niro jednoduše dostává své pověsti a malé role slavných herců komičnost zákulisí z hollywoodských studií a života papalášů zpestřují docela kvalitně. Kdo není cvok, nemá v Hollywoodu co dělat.

Jako kdyby mi někdo ukradl dvě hodiny života. Ne každá knižní předloha si zaslouží svého filmového bratra. Nuzná, neoriginální, neučesaná a sebemrskačská odysea.

Nevim, kde mám hledat slova. Připadám si, jako bych prožil svůj první film. Tolik pocitů se ve mně míchalo snad jen, když jsem viděl výbuch atomový elektrárny na vlastní oči. Ale to se mi vlastně jen zdálo, nebo ne?

Klasická skromná festivalová komedie, která pobaví a polechtá, ale nechá divákovu duši bez šrámů a život ve stejným rytmu. Bez dobrých hereckých výkonů by film chutnal jako malinová Huba Buba, co je po šedesáti vteřinách bez chuti. Takhle těch 84 minut uplyne stejně rychle a dobře jako posezení u jednoho Kozla (myšleno středně dobré pivo).

Zisk na úkor experimentu. Krásné lákadlo. Dílo originální. Uvnitř ovšem jakákoliv posloupnost chybí. Film je velmi jednotvarný. Jde o zachycení momentů mezi lidmi, kteří rozmlouvají o všem možném, většinou o vzájemných problémech. Často jen aby zabili čas a ztlumili ticho. Jsou k tomu přímo tlačeni prostředím ve kterém se nacházejí. Autem. Je to jediné místo vzájemného setkání a zde se také celý příběh před kamerou odehrává. Ta zaujímá dvě jediné pozice - směrem k řidiči a směrem k spolujezdci (od předního skla). Naštěstí pokaždé někdo sedí v záběru. Ani střihů mnoho nenapočítáte. Není nutné aby kamera měnila svůj úhel na postavu, jež právě dostala slovo. Stane se tedy ihned z počátku, že pozorujete 20 minut syna řidičky, který musí nedobrovolně, bez šance na útěk, odpovídat na ohrané a dotěrné matčiny otázky. Naskýtá se zde pro diváka příležitost detailně prozkoumat mladého herce, ale následně také přání opustit tento nekonečný pohled. Někdy záběr trvá příliš dlouho a nezbívá než posouchat ohrané a dotěrné matčiny otázky. Dobrý nápad nestačí. Film ztrácí hloubku i poutavost. Nechá Vás po skončení chladnými, nepřeladěnými.

Žít tak na světě pratuři, přežili by jen nebojácní lovci.