RyxiraAmy

Miluju, miluju, miluju navždy. Nejsem přehnaně romantická, ale ten film jsem viděla asi tak dvacetkrát a nikdy, ani jedinkrát mě neomrzel.

Pokání mě nikdy nějak zvlášť nezaujalo, míjela jsem je jako jeden z mnoho filmů, které mám v povědomí a znám zhruba jejich obsah, ale nikdy mě nějak zvlášť nezajímaly. Narazila jsem na ně opět kvůli hudbě, a tak jsem si řekla: Proč ne? Už během prvních scén se mi vybavila Pýcha a předsudek; nejen kvůli podobnému zpracování, ale i vzhledem k ústřední melodii - inu, stejná režie, stejný skladatel. A stejná herečka v hlavní roli, která opět podává vynikající výkon - velmi příjemně mě překvapil i James McAvoy, kterého jsem měla zafixovaného jako nepříliš výrazného herce z Vášně a citu. Silný příběh s příchutí tragédie a smutku, jeden z tisíců, který je ale přesto něčím zvláštní - a tím něčím je malá třináctiletá holka s bujnou fantazií, která stojí u jeho začátku i strhujícího finále. Přiznávám bez mučení, že jsem byla šťastná jako blecha, když se v Ceciliině bytě při Brionině návštěvě objevil Robbie, a o to víc jsem brečela, když se do metra valila voda.... Velmi silně na mě zapůsobila i poslední věta staré Brionny: "Já jsem jim dala jejich štěstí..." A pak už jen sen o domku s bílými okenicemi u moře a závěrečné titulky.... A mrazení, které se člověku dostává až do morku kostí. Ale o tom nemá cenu psát - to se musí zažít.

Působivé, pohlcující a až k zešílení uvěřitelné. Už dlouho mě žádný film tak neoslovil a nezanechal ve mně tak hluboký dojem. Nic nepřidává, nic neubírá. Viggo Mortensen je tady naprosto dokonalý a to, že nominaci neproměnil, je prostě zločin.

Je to skvělý film, opravdu. Dokonalý na všech stránkách scénáře. A co je to hlavní - nepodbízí se a citové vydírání se nekoná. Donutí člověka k zamyšlení. Uvědomila jsem si, že jsem zdravá a šťastná a nic víc nemůžu chtít. Jen ten pocit nebyl tak silný, jak sliboval obsah a komentáře.