Sipora

Nezapomenutelný doktor Meluzín v podání Rudolfa Hrušínského se na sklonku života vrací k tomu, čím kdysi byl, nebo možná ještě je. Prochází krajinou svého dětství, aniž by někomu ublížil. Naopak, hrozí-li pokušení navázat nový citový vztah s vdanou - i když opuštěnou - ženou, odebere se raději do ústraní. Zde je vidět zásadní rozdíl mezi filmy Vláčilovými a běžnou filmovou produkcí. Zatímco běžně by byl rozehrán part postupného sblížování muže a ženy, zde je představa konečného souznění odbyta jediným prudkým střihem - zábleskem či signálem, který velí opustit tuto cestu zkázy. Doktoru Meluzínovi se daří přemoci pokušení a proměnit je v konečné dobro (Petrův návrat a adopce Markétiny holčičky), kterému předcházel další zákmit náhlého poznání v podobě odjíždějící/umírající Markéty za oknem moknoucí sanity. To jsou ty struny, kterých se umí dotknout pouze skutečný umělec.

Žert na druhou. Nejdříve odeslaná pohlednice s žertovným textem, který se však naprosto neshoduje s vážně myšlenou radostnou náladou budovatelského období - odesílatel je vyhozen z fakulty a o dalších šest let života se mu postarají PTP a další trestná a nápravná zařízení. O dalších patnáct let později se Ludvíkovi naskytne příležitost k pomstě, ale nakonec se ukáže, že si z něj "život" ztropil další krutý žert. Pro zajímavost: Evald Schorm - laskavý protestant - hraje sám sebe.

Příliš mnoho efektů a triků pro nic. Chvíli jsme si myslela, že jde o parodii. Je fakt, že scénář je věrný předloze, a tak je nutno smířit se s naivitou obarazů zde vytvářených. Film se skvěle hodí do letních prázdninových večerů.

Těžce depresivní film o tom, že stejně všechno skončí - tak nač se radovat? Je to katastrofický film, ale už svým komorním laděním ukazuje na to, že katastrofa nepřichází pouze zvenčí v podobě třeba červené planety, ale především zevnitř - tragédií života je to, že vždyzky směřuje k smrti, té jediné jisté. Ženy nezklamou a na konci se zachovají ryze archetypálně: vyznačí kolem sebe magický kruh (chýši), která je má ochránit před totální skázou, peklem Armageddonu... ale k ničemu to není.

Další "bomba" ze šedesátých let, o které jsem nevěděla. Obsazení hlavních partů anglickými herci navozuje atmosféru světového filmu, což vzhledem k hlavní zápletce filmu působí až tragikomicky. Hned v úvodu jsou dechberoucí záběry z vltavské plovárny v centru Prahy na hlavní ženskou postavu - femme fatale Alenu, která s úsměvem i grácií spěje ke své záhubě.

Zpočátku jsem nemohla překousnout střídání tří vyprávěcích linek. Pokaždé na mě ten přeskok jinam působil násilně. Řekla jsem si, že zkusím nechat film několik dní doznívat, aniž bych se nutila na něj myslet. Vracel se mi motiv hnilobného zápachu puškvorce (na povrchu vypadá všechno ještě krásně, ale uvnitř zmar dokonává své dílo) a obraz "starých" časů, kdy se muži střední třídy chovali k ženám galantně a nezapomínali na to (to je v buranském prostředí Čech do očí bijící vlastnost). Potom jsem mínila, že jde o odvážný filmový experiment, který celkem "šťastně" využil náhlé shody okolností, kdy představitelka hlavní filmové postavy ve svém osobním životě prožívá ztrátu milovaného člověka, stejně jako žena, kterou na plátně ztvárňuje. Bylo pro mě ohromující, že Wajda a Janda nevytvořili z plačky prostitutku vlastních citů. A pak mě ještě napadla poslední, asi nejhloupější ze všech tří, myšlenka. Totiž, že k jednotlivým životním situacím, vnitřním prožitkům, jsou popsány tuny papíru, namluveny kilometry magnetofonových záznamů, natočeny nespočetné kotouče filmových pásů a digitalizovány mraky dat, takže jednou z cest, jak se s tím vším vyrovnat, je kompilovat, spojovat, stavět vedle sebe, aby se nakonec věci, prožitky samotné, znovu ukázaly. Dobré komentáře: Freemind, JanKukulín, decay, Ronee.

Začátek a konec ještě ujdou; to, co je mezi, a kde se u většiny filmů vyskytuje děj, je změť různých nostalgických obrazů bez hloubky. Vskutku je režisér ještě příliš mlád na podobnou životní retrospektivu. Tornatoreho rodný kraj a potažmo celá Itálie je zde zpodobněna jako země nacionalistů, mafiánů, komunistů a všudypřítomné chudiny (což ovšem po válce tak bylo).

Velkou předností tohoto filmu je jeho pouhé 80ti minutové trvání.

Až na ten přeslazený konec dobrá kvalita. Všechny tři hlavní postavy jsou přímočaré jako střela; vůbec si to tak neumím představit v běžném životě, ale to je možná jen proto, že nežiju v Americe.

Film nezapře dobu svého vzniku nejen způsobem sehrání rolí herci, který na nás dnes působí značně toporně, ale také zaměřením na detail: ruka mrtvého, rukavice, popelník se zapálenou cigaretou a posléze popelník s několika nedopalky, otáčející se kolo autobusu, věžní hodiny, domovní vchod oběti atd. Fascinující na tomto filmu je to, že právě takovým detailům je věnována stejná péče jako ztvárnění hlavních postav příběhu. Dokonce lze říci, že tyto detaily mají takovou vypovídací hodnotu a posouvají děj dopředu zrovna tak, jako dialogy (kterých je ovšem pomálu) a akční scény.