Sipora

Při hodnocení jsem se rozhodovala mezi 3 a 4 hvězdičkami. Nakonec jsem se rozhodla pro 4 z toho důvodu, že tento muzikál - podle mě - skvěle splňuje kritéria klasické opery či muzikálu, se kterými se jistá kýčovitost a podbízivost vždy pojila. O opeře se odjakživa mluvilo jako o pokleslém žánru, o operetě a muzikálu ani nemluvě. Základní hudební motivy se v různých variacích stále opakují, zrovna jako v klasické opeře, a mému nezkušenému uchu lahodí; i když pořád by se to poslouchat nedalo. Postavy Christiny i Fantoma jsou ztvárněny dokonale.

Život omezený na svou čistě biologickou funkci (Baščovanský) - uživit se (podnikání, ve filmu doslova přechytračování druhých) a rozmnožit se (vnuci, o kterých Baščovanský mluví). Souhlasím s Radkem, který píše: "Groteskná nadsádzka vo svojej podstate dokonale demaskuje neuveriteľnú hlúposť kombinovanú s vychcanosťou najhrubšieho zrna, veľmi krásne poukázuje na totálnu nepotrebnosť akýchkoľvek politikov - od lokálnych po nadnárodných."

Jako sociologickou studii a experiment bych hodnotila 5 hvězdičkami. Protože mi však není blízké spojení reality show a filmu, hodnotím 4.

Tematika, která mě ve filmu příliš nezajímá, ale Jim Jarmusch ji umí ztvárnit tak, že se nelze odtrhnout až do konce.

Na první pohled podivný experiment s barvami, kamerou, způsobem podání tématu. Skoro by se chtělo říct umění pro umění, ale ne pro diváka. Ale když film skončí a uplyne den, dva, měsíc, rok, pak teprve začnou ty divoké obrazy působit v mysli a člověk zjistí, že byl přítomen něčemu mimořádnému.

Dvakrát jsem si vybrala ve Student Agency cestu s tímto filmem. Především kvůli hudbě. Stačí zavřít oči a poslouchat nebo jen tak civět z okna.

Film pro letní večery, kdy se snadno můžeme odebrat do téměř dětského světa fantazie. Tytéž kulisy, které známe ze Zániku domu Usherů. Myslím, že Corman vystihl to podstatné, co v Poeových povídkách je a zůstal tomu věrný. Jako -náctiletá bych byla velmi spokojena, ale nyní mi připadá Poe i Cormanova filmová zpracování trochu legrační. Myslím, že již Mukařovský (ještě ve svém předválečném období, než se stal šedou eminencí komunismu na Univerzitě Karlově) napsal srovnávací studii o díle dvou velkých romantiků: Máchovi a Poeovi; i když z ryze strukturalistického hlediska, Mácha z ní vyšel jako jasný vítěz: Poe používá ve své tvorbě stále stejných, nebo jen málo změněných, slovních i obrazových klišé, a tak jen vymýlá břeh známým kamením, kdežto Máchův jazyk je řeka, která se vine mezi kopci stále nových představ. Corman tedy zůstává báječně věrný Poeovým předlohám a intencím a tudíž také zůstává stále snadněji vypočitatelným. Po jeho některých filmech však lze vždy sáhnout, pokud zatoužíme po troše klasiky.

Tenhle film mi několikrát vehnal slzy do očí, což se mi zas tak často při sledování pohyblivých obrázků nestává. Velmi uvěřitelný příběh! Nejvíc se mi líbil obraz z květy jasmínu, které si Marjanina babička trhala každý den čerstvé a vkládala si je do podprsenky, aby celý den krásně voněla. To je reálná poezie - dělat něco, co má takové poetické kouzlo. Mais une remarque idéologique: Jakto, že rodiče Marjane, kteří byli smýšlením komunisté, posílají Marjane studovat do západní Evropy a ne kupříkladu do SSSR nebo do Československa? Že by Marjane nedostala vízum do komunistického ráje? Potom chápu ten další výběr - Francie.

Až čtrnáct dní po zhlédnutí jsem se rozhodla napsat komentář, protože mi film neodbytně straší v hlavě. Takhle se toho snad zbavím. Námět a scénář nic moc, jak jsem u Antonioniho alespoň já zvyklá. On však z toho nic udělá Něco, což je dáno opravdu jen géniovi nebo dítku štěsteny. Zvláštní a podivnou atmosféru snímku ještě umocňuje výběr herečky - ženy s pohledem v očích, který se zdá vycházet z jiného světa. Právě takové ženě se říká femme fatale. Veškeré to dráždivé pnutí ve filmu vychází od ní, spolu s postupným odhalováním jejího tajemství. Líbí se mi věta, kterou píší distributoři snímku o hlavním hrdinovi (Antonionovu druhém já), který po celý život marně hledá ideální ženu: "...otázka stojí nakonec docela jinak: nikoli jak nalézt to pravé, ale jak udržet, co zbylo." To zřejmě vystihuje autorův hlavní záměr. Budu škodolibá a napíšu, že stačí zůstat věrný tomu, co jsem si vybral/a a nehonit se za chimérou. Ovšem na druhou starnu paltí, že pokud bychom se nehonili za těmi chimérami, tak by taky nakonec nevzniklo nic krásného.

Teatrální neživé dialogy, křiklavé barvy, německé "r" a postavy, které mohou směle reprezentovat karlgottovskou zlatou éru. Film je stejně namyšlený jako jeho tvůrce. Popis postupujícího domácího násilí je však výstižný. Nejdřív potkáváme Marthu v Římě, která zde tráví dovolenou se svým otcem, který je očividně dominantní osobou, které se nemůže jeho dcera ani dotknout (motiv se později opakuje ve scénách s Marthiným manželem při loučení - ten také odmítá jakýkoliv něžný dotyk). Otec umírá a krátce poté nastupuje na jeho místo Marthin manžel Helmuth. To je však již silnější káva. Z výrazně přecitlivělé mladé ženy udělá - sám duševně nemocný - naprostou psychopatku.