Dým bramborové natě

Mistr Vláčil sevřen dobovými (ne)možnostmi. Druhý mistr Liška jako by se jen díval zpovzdálí. Nicméně precizní obsazení překonává i tuto bariéru. Až přehnaně, ovšem skvostně klidný Rudla, Lohnického hrobnická filosofie, dvě výrazné zástupkyně dramatické tvorby naší kinematografie a rozverná maminka, dostávající zde životní, hereckou příležitost. (22.02.2014)

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí. (03.03.2011)

Ještě teď mi hučí v hlavě dunění stožáru vysokého napětí v závěrečné scéně, stejně tak mě mučí i zamlžené okýnko, valící se déšť, nepřehledná cesta, černý nákladní vůz. Vláčil do této záverečné scény vtisknul marnou snahu hlavního hrdiny. Vynikající Rudolf Hrušínský a pro mě překvapení Jana Dítětová v roly sestřičky s tak ničivým pohledem, že skutečně zamrazí. (19.01.2008)

Jazdou a zábermi cesty sa to začína aj končí, ale inak je to veľmi rozvláčne a aj výkon Hrušínského filmu pomohol veľmi zľahka. Dej je nevýrazný a jedine dedinská atmosféra mala niečo do seba. Príliš melancholické. –––– Tak jsem se naučil chodit pomalu. Mrtvý pták. – Ono je spíš důležité, kam člověk dojde. (21.02.2014)

Nebýt literárních skript (kapitola próza po roce 1945), kde je Bohumilu Říhovi věnován jeden řádek, zůstal by mi tento zdařilý film zcela utajen. Říha je scénáristou a autorem takových pecek dětské socialistické literatury jako je Divoký koník Ryn, Dva kluci v palbě, jeho další díla posloužila svým námětem pro Adama a Otku či jistě známější Honzíkovu cestu. Říha psal ale prózu i pro dospělé a příkladem snahy o moderní socialistickou literaturu, která se snaží korespondovat se stylem světové, je Doktor Meluzín. Tato kniha a film jsou tím nejlepším, co si může čtenář/divák z Říhy odnést. Je však nutno podotknout, že próza samotná má závěr zcela jiný (Markéta dá dítě na starost Meluzínovi a odjede pryč, Pavlína mu vyzná lásku a tak dále). Nejedná se tedy o adaptaci knihy, jak se mnohdy uvádí, nýbrž spíše vybraných částí a motivů. Posledních několik minut v omšelé a otlučené sanitce, spolu s tíživou a reálnou zápletkou + vykreslení vesnice let sedmdesátých a výkon paní Galatíkové, vytváří ze snímku záležitost, jejíž smutný Dým budete pociťovat ještě nějakou dobu... (29.12.2008)